Proces vědeckého výzkumu
Vědecké poznání se rozvíjí prostřednictvím procesu známého jako vědecká metoda. V podstatě jde o to, že myšlenky (v podobě teorií a hypotéz) jsou testovány na reálném světě (v podobě empirických pozorování) a tato empirická pozorování vedou k dalším myšlenkám, které jsou testovány na reálném světě, a tak dále. V tomto smyslu je vědecký proces kruhový. Typy uvažování v rámci tohoto kruhu se nazývají deduktivní a induktivní. Při deduktivním uvažování jsou myšlenky testovány na základě empirického světa; při induktivním uvažování vedou empirická pozorování k novým myšlenkám (). Tyto procesy jsou neoddělitelné, podobně jako vdechování a vydechování, ale různé výzkumné přístupy kladou na deduktivní a induktivní aspekty různý důraz.
Psychologický výzkum se opírá jak o induktivní, tak o deduktivní uvažování.
Ve vědeckém kontextu začíná deduktivní uvažování zobecněním – jednou hypotézou, která se pak používá k logickým závěrům o reálném světě. Je-li hypotéza správná, pak by měly být správné i logické závěry dosažené deduktivním uvažováním. Argumentace deduktivním uvažováním může vypadat následovně: Všechny živé organismy potřebují ke svému přežití energii (to by byla vaše hypotéza). Kachny jsou živé bytosti. Proto kachny potřebují k přežití energii (logický závěr). V tomto příkladu je hypotéza správná, proto je správný i závěr. Někdy však může nesprávná hypotéza vést k logickému, ale nesprávnému závěru. Uvažujme tento argument: Všechny kachny se rodí se schopností vidět. Quackers je kachna. Proto se Quackers narodil se schopností vidět. Vědci používají deduktivní uvažování k empirickému ověřování svých hypotéz. Vrátíme-li se k příkladu s kachnami, mohli by vědci navrhnout studii, která by ověřila hypotézu, že pokud všechny živé organismy potřebují k přežití energii, pak se ukáže, že kachny potřebují k přežití energii.
Deduktivní uvažování začíná zobecněním, které je testováno na základě pozorování reálného světa; induktivní uvažování však postupuje opačným směrem. Induktivní uvažování využívá empirická pozorování ke konstrukci širokých zobecnění. Na rozdíl od deduktivního uvažování mohou, ale nemusí být závěry vyvozené na základě induktivního uvažování správné, a to bez ohledu na pozorování, na nichž jsou založeny. Můžete si například všimnout, že vaše oblíbené ovoce – jablka, banány a pomeranče – rostou na stromech; proto předpokládáte, že všechno ovoce musí růst na stromech. To by byl příklad induktivního uvažování a je zřejmé, že existence jahod, borůvek a kiwi ukazuje, že toto zobecnění není správné, přestože je založeno na řadě přímých pozorování. Vědci používají induktivní uvažování k formulaci teorií, které následně vytvářejí hypotézy, jež jsou testovány pomocí deduktivního uvažování. Nakonec věda zahrnuje jak deduktivní, tak induktivní postupy.
Například případové studie, o kterých se dočtete v následující části, jsou výrazně na straně empirických pozorování. Případové studie jsou tedy úzce spojeny s induktivními procesy, protože výzkumníci shromažďují obrovské množství pozorování a hledají v datech zajímavé vzorce (nové myšlenky). Experimentální výzkum naopak klade velký důraz na deduktivní uvažování.
Odkaz k učení
Zahrajte si tuto interaktivní karetní hru „Deal Me In“ a procvičte si používání induktivního uvažování.
Uvedli jsme, že teorie a hypotézy jsou myšlenky, ale jaké myšlenky to vlastně jsou? Teorie je dobře propracovaný soubor myšlenek, které navrhují vysvětlení pozorovaných jevů. Teorie se opakovaně ověřují ve světě, ale bývají příliš složité na to, aby se daly testovat všechny najednou; místo toho vědci vytvářejí hypotézy, aby ověřili konkrétní aspekty teorie.
Hypotéza je testovatelná předpověď o tom, jak se bude svět chovat, pokud je naše myšlenka správná, a často je formulována jako tvrzení jestliže-tedy (např. když se budu učit celou noc, dostanu z testu dobrou známku). Hypotéza je nesmírně důležitá, protože překlenuje propast mezi sférou myšlenek a reálným světem. Jak jsou konkrétní hypotézy testovány, teorie jsou upravovány a zpřesňovány tak, aby odrážely a zahrnovaly výsledky těchto testů .
Vědecká metoda výzkumu zahrnuje navrhování hypotéz, provádění výzkumu a vytváření nebo úpravu teorií na základě výsledků.
Abychom viděli, jak tento proces funguje, uvažujme o konkrétní teorii a hypotéze, která by z této teorie mohla vzniknout. Jak se dozvíte v jedné z dalších kapitol, James-Langeova teorie emocí tvrdí, že emoční prožívání závisí na fyziologickém vzrušení spojeném s emočním stavem. Kdybyste vyšli z domu a zjistili, že na vás na prahu čeká velmi agresivní had, začalo by se vám rozbušit srdce a zvednout žaludek. Podle James-Langeovy teorie by tyto fyziologické změny vedly k vašemu pocitu strachu. Hypotéza, kterou by bylo možné z této teorie odvodit, by mohla znít, že člověk, který si není vědom fyziologického vzrušení, které pohled na hada vyvolává, nebude pociťovat strach.
Vědecká hypotéza je také falzifikovatelná neboli je možné prokázat její nesprávnost. Připomeňme si z úvodní kapitoly, že Sigmund Freud měl spoustu zajímavých nápadů, jak vysvětlit různá lidská chování (). Hlavní kritika Freudových teorií však spočívá v tom, že mnoho jeho myšlenek není falzifikovatelných; například si nelze představit empirická pozorování, která by vyvrátila existenci id, ega a superega – tří prvků osobnosti popsaných ve Freudových teoriích. Přesto se Freudovy teorie hojně vyučují v úvodních učebních textech psychologie kvůli jejich historickému významu pro psychologii osobnosti a psychoterapii a zůstávají základem všech moderních forem terapie.
Mnohá specifika (a) Freudových teorií, například (b) jeho rozdělení mysli na id, ego a superego, v posledních desetiletích upadla v nemilost, protože nejsou falzifikovatelná. V širších obrysech jeho názory položily základ většině dnešního psychologického myšlení, například nevědomé povaze většiny psychologických procesů.
Naproti tomu Jamesova-Langeova teorie vytváří falzifikovatelné hypotézy, jako je ta výše popsaná. Někteří jedinci, kteří utrpěli významné poranění páteře, nejsou schopni pociťovat tělesné změny, které často doprovázejí emoční prožitky. Hypotézu bychom tedy mohli ověřit tak, že bychom zjistili, jak se liší emoční prožitky jedinců, kteří mají schopnost tyto změny ve svém fyziologickém vzrušení detekovat, a těch, kteří tuto schopnost nemají. Ve skutečnosti byl tento výzkum proveden a přestože emoční prožitky lidí zbavených vědomí svého fyziologického vzrušení mohou být méně intenzivní, stále prožívají emoce (Chwalisz, Diener, & Gallagher, 1988).
Závislost vědeckého výzkumu na falzifikovatelnosti umožňuje velkou důvěru v informace, které produkuje. Obvykle v době, kdy je informace přijata vědeckou komunitou, je již opakovaně testována.
.
