Předmluva

Čtyři absolutna nejsou formální součástí naší životní filozofie AA. Protože je to pravda, někteří mohou tvrdit, že Absolutia by měla být ignorována. Tento předpoklad je přibližně stejně správný, jako kdyby někdo navrhoval, že by se měla zavrhnout Bible svatá.
Absoluty byly převzaty od hnutí Oxfordské skupiny v dobách, kdy naše společnost byla ve svých skromných začátcích. Tehdy naši zakladatelé a jejich první kolegové horlivě hledali jakékoli zdroje pomoci, aby mohli definovat a formulovat návrhy, které by nás mohly vést v úsilí o užitečný, šťastný a významný střízlivý život.
Protože se Absolutia v našich Krocích nebo Tradicích výslovně neopakují, někteří z nás mají sklon na ně zapomínat. Přesto v mnoha skupinách starých časů, kde je pevný duch našeho společenství tak silným příkladem, jsou Absolutia často zmiňována. Vskutku, často se setkáte se sadou starých, pečlivě uchovávaných plakátů, které jsou každý večer setkání vystaveny na viditelném místě.
Mohli bychom se jednomyslně shodnout na tom, že prožívání našeho způsobu života musí zahrnovat nejen vědomí, ale i neustálou snahu o lepší dosažení vlastností, které Absolutia představují. Mnozí, kteří ztratili vzácný dar střízlivosti, by to přičítali nedbalosti při hledání těchto cílů. Pokud se budete pečlivě vracet ke Dvanácti krokům, zjistíte, že čtyři Absolutia tvoří nit, která je ve střízlivém životě kvality patrná na každém kroku slavné cesty.

Poctivost……….Nesobeckost……….Láska……….Čistota

Absolutia

Vstoupili jsme do této velké skupiny, o které jsme tolik slyšeli, ale nikdy jsme ji nenavštěvovali. Z předsíně jsme viděli na rohu vzdálenější stěny cedulku s nápisem „Easy Does IT“. Zahnuli jsme doleva, abychom si zaparkovali kabát. Otočili jsme se zpět a na druhém rohu téže stěny byla dvojí cedulka s nápisem „First Things First“. Pak jsme čelem k přední části místnosti, vysoko nad pódiem, uviděli největším písmem ze všech nápis „But for the Grace of God“ (Ale z Boží milosti). Když pak naše oči sestoupily dolů, přímo na přední straně pódia byla další se čtyřmi nápisy: „Upřímnost, Nesobeckost, Čistota a Láska“.
V následujících deseti minutách, kdy jsme nepozorovaně seděli v poslední řadě a čekali na začátek setkání, se v mysli, která byla tímto prvním setkáním tváří v tvář čtyřem Absolutům po velmi dlouhé době opravdu zaskočena, honilo mnoho myšlenek.
Za dlouhá léta střízlivosti jsme se začali neohroženě známkovat podle vlastního pokroku k těmto Absolutům. Skóre bylo žalostně malé, osamělé. Vzpomněli jsme si na pěknou stopu, kterou jsme nedávno slyšeli a v níž jeden trpělivý pokorný bratr vyprávěl svůj příběh a jako důležitou složku své patnáctileté střízlivosti zmínil svůj ohromný pocit vděčnosti.
A při výčtu věcí, za které byl tak vděčný, se zmínil o tom, jak je příjemné být zcela upřímný. Jistě tím nemyslel nic pyšného. Měl prostě na mysli, že své ženě a přátelům říkal pravdu, jak nejlépe uměl, neměl žádné podezřelé historky, se kterými by se musel smířit, byl poctivý, co se týče peněz a materiálních věcí atd.

To byl skutečně vděčný a pokorný člověk. Jistě se nepodobal muži vyobrazenému v karikatuře, který mluví k početnému publiku, bouchá do stolu a s vystrčenou bradou hlasitě prohlašuje, že má víc pokory než kdokoli jiný z přítomných a může to dokázat.

Ale jen si vzpomeňte na „naprostou poctivost“. Není to věčné hledání pravdy, které je nekonečné a v němž nikdo nedosáhne dokonalosti?“

Co pro většinu z nás znamenají čtyři absolutna? Slova jsou jako nástroje. Jako každé jiné nářadí rezaví a korodují, když se nepoužívají. Důležitější je, abychom se s nástroji seznámili, porozuměli jim a stále se zdokonalovali v jejich používání. Jinak je výsledný produkt, pokud vůbec nějaký, žalostně špatný.

Mysleli jsme na jednoho milého přítele ve společenství, který měl stejně jako ostatní alkoholici sklon rychle přecházet od jednoho koníčku nebo zájmu k druhému, aniž by se některému z nich skutečně věnoval. (Zní to jako někdo, koho znáte?) Jednou se tento přítel rozhodl, že práce rukama vyřeší některé problémy, uklidní jeho nervy, možná mu pomůže dosáhnout klidu a rovnováhy. A tak si s přáteli, kteří již propadli dřevařskému koníčku, prohlédl působivou sbírku katalogů nářadí.

Nakoupil si velkou drahou sbírku nářadí a spoustu vybavení. Najal si truhláře, aby mu ve sklepě postavil dílnu, nainstaloval vybavení a vyrobil na zakázku stojany na nářadí. Nakonec však jeho podlahu nezdobila ani jedna hoblina a ani nepatrný kousek pilin. Nečinné nářadí slouží jen tak tak k tomu, aby našeho přítele zaměstnalo, když nechodí na shromáždění, nepracuje na dvanáctém kroku ani se nevěnuje jiné radostné činnosti v AA.

Kolik z vás bude zcela upřímných a přizná, že jste čtyři Absolutoria uložili na půdu, možná trochu rezavá z nepoužívání, ale o nic horší? Plus minus kolik z nás, kteří stále udržujeme dílnu pro Absolutky, přizná, že její podlahu nikdy nezdobilo příliš mnoho hoblin a pilin z naší činnosti? Nebo i za předpokladu, že tato činnost přetrvala, kolik z nich přizná, že výsledný produkt nezískal cenu za svou kvalitu?“

Takový nedostatek kvality může znamenat pouze nedostatek cílů nebo nedostatek veškerého úsilí o dosažení těchto cílů. Musíme uznat Absolutia jako vodítka k nejlepším a nejvyšším cílům pro smrtelného člověka. Uznání však nestačí. Musíme používat nástroje.

Poctivost

Znovu a znovu se musíme ptát sami sebe: „Je to pravda, nebo lež?“. Neboť poctivost je věčné hledání pravdy. I je zdaleka nejtěžší ze čtyř Absolut, a to pro kohokoli, ale zejména pro nás v tomto společenství. Problémový piják si v klamání vypěstuje skutečné umění. Příliš mnoho lidí (a my se hlásíme k vině) jednoduše obrátí list a uvolní se. To je špatně. Skutečná ctnost v poctivosti spočívá ve vytrvalé oddané snaze o ni. Neexistuje žádná uvolněná zóna soumraku, buď jedeme neustále na plné obrátky, nebo o poctivost neusilujeme. A neúnavná snaha o pravdu vás osvobodí, i když ji tak docela nedohoníte. Nemusíme si vybírat ani usilovat o nepravdu. Stačí, když v honbě za pravdou polevíme, a nepravda si nás najde.

Hledání pravdy je nejušlechtilejším projevem duše. Ať člověk vrhne motory své duše do konání nebo tvoření něčeho dobrého, a instinkt pracovitosti se sám postará o jeho poctivost. Nejvznešenějším potěšením, které můžeme mít, je nalézt novou velkou pravdu a odhodit staré předsudky. Když se pravda aktivně nehledá, málokdy vyjde na světlo, zato lež ano. Pravda je život a nepravda je duchovní smrt. Důležitý je věčný, neutuchající instinkt pro pravdu. Upřímnost není politika. Musí být trvalým vědomým stavem mysli.

Přesnost má blízko k tomu, aby byla dvojčetem poctivosti, ale nepřesnost a přehánění jsou přinejmenším „líbajícími se bratranci“ nepoctivosti. Racionalizací se můžeme přimět k tomu, abychom uvěřili téměř čemukoli (další z našich krásných umění), a proto je dobré začínat a končit naše pátrání otázkou: „Je to pravda?“. Každý člověk, který rád hledá pravdu, je cenný pro každé společenství nebo společnost. Každé úmyslné porušení poctivosti bodá do zdraví nejen toho, kdo to dělá, ale i celého společenství. Na druhou stranu, jsme-li čestní až na hranici svých možností, základní chuť po pravdě v druhých, která může být spící, ale ne mrtvá, majestátně povstane, aby se k nám připojila. Stejně jako u střízlivosti je to síla příkladu, která dělá své.

Je mnohem jednodušší vypadat čestně, než být čestný. Musíme se snažit být ve skutečnosti tím, čím se zdáme být. Je snazší být upřímný k druhým než k sobě samému. Naše pátravé sebepozorování pomáhá, protože člověk, který zná sám sebe, je přinejmenším na prahu poctivosti. Když se snažíme vylepšit své postavení v očích druhých, nepoctivost je tam ve stínu. Když se dokonce vkrádá nepravda, dostáváme se opět do kolotoče, protože nepravda nejenže nesouhlasí s pravdou, ale hádá se i mezi sebou. Pamatuješ?“

Jednou věcí je zbožně si přát, aby pravda byla na tvé straně, a zcela jinou věcí je upřímně si přát, aby byla na straně pravdy. Zdá se, že upřímnost je nejtěžší z našich čtyř absolutností a zároveň nejzajímavější výzvou. Naše střízlivost je dar, ale upřímnost je milost, kterou si musíme zasloužit a neustále bojovat o její ochranu a rozšíření. „Je to pravda, nebo lež?“. Udělejme si z toho neustálou otázku, na kterou se snažíme odpovědět s veškerou střízlivou silou a inteligencí, kterou máme.

Nesobeckost

Na první pohled by se zdálo, že nesobeckost je ze všech nejjednodušší pochopit, definovat a naplnit. Čeká nás však dlouhá cesta, protože naše bylo skutečným mistrovstvím pravého opaku v dobách, kdy jsme pili.

Trocha pečlivého zamyšlení ukáže, že nesobeckost v tom nejjemnějším smyslu, tedy takovou, o kterou musíme usilovat na naší cestě životem, není snadné dosáhnout nebo podrobně popsat. V konečném důsledku pro nás musí získat nezištnost, která je naším duchovním základním kamenem, skutečným významem naší anonymity.

Pokračujeme-li metodou otázek ke strávení absolutna, doporučujeme vám, abyste se při posuzování toho, co se chystáte udělat, říci, myslet nebo rozhodnout, znovu a znovu ptali: “ Jak to ovlivní druhého člověka?“

Naše nezištnost musí zahrnovat nejen to, co děláme pro druhé, ale i to, co děláme pro sebe. Jednou jsem slyšel jednoho starousedlíka říkat, že se jedná o stoprocentně sobecký program v jednom ohledu, totiž že si musíme udržet vlastní střízlivost a její kvalitu, než budeme moci v maximální míře pomáhat druhým. Přesto víme, že se musíme dávat druhým, abychom si udrželi vlastní střízlivost, a to v duchu naprosté nezištnosti bez myšlenky na odměnu. Jak tyto dvě věci skloubit dohromady.

No, za prvé to poukazuje na to, že získáme přímo úměrně tomu, jakou skutečnou pomoc poskytneme druhým. Kolik z nás obvolává nemocnice jen proto, že si myslíme, že to musíme udělat, abychom zůstali střízliví? Ti, kdo myslí jen na své vlastní potřeby a málo se zamýšlejí nad otázkou, jak prokazovat spolubratrům v nemocnici skutečné dobro, se míjejí účinkem. My to víme, protože jsme si zvykli obvolávat nemocnice podobně, jako jsme brali vitamínové pilulky.

Jednou na počátku střízlivosti jsme byli požádáni, abychom obvolali jednu pacientku. V těch dnech nebylo dost žen, a tak byli na pomoc povoláni muži. Nikdy nezapomeneme na tu úzkost cestou do toho pečovatelského domu. A po téměř dvou hodinách upřímného rozhovoru jsme opouštěli jednu z nejušlechtilejších žen, které kdy potkáme, s obavami, zda jsme pomohli, nebo ublížili, nebo snad vůbec ničeho nedosáhli. Některé její otázky v nás zůstaly. Později nás napadly lepší odpovědi a několikrát jsme se za ní vrátili.

Na naší dlouhé cestě k nesobeckosti nám pomáhá velké poslání porozumění, které se někdy zdá být stejně vzácné jako samotný dar střízlivosti. Tato vlastnost se však nemůže omezit pouze na to, co děláme pro druhé. Nesobečtí musíme být i ve snaze o sebezáchovu. Nemalá část naší pomoci druhým vychází z příkladů našeho vlastního života.

Existuje nějaká ochrana proti prvnímu napití, která by se rovnala naší myšlence na to, co může způsobit druhým, těm, jejichž nesobecká láska nás vedla na začátku, a těm, které jsme my zase vedli později? Znovu si připomínáme poslední verš anonymní básně:

„Musím pamatovat, když jdu
Ve dnech střízlivých, vysokých i nízkých,
jak se musím vždy zdát
Pro toho, kdo mě vždy následuje.“

Láska

Často se učíme více otázkami než odpověďmi. Slyšeli jste někdy otázku, která vás přiměla přemýšlet celé dny nebo dokonce týdny? Otázky, na které není snadná odpověď, jsou často klíčem k pravdě. V tomto seriálu o čtyřech absolutních otázkách se však zabýváme otázkami, které bychom si v životě měli klást znovu a znovu. Poctivost našich odpovědí na tyto otázky bude rozhodovat o kvalitě našeho života, může dokonce rozhodovat o trvání naší střízlivosti.

Vhodná otázka, kterou bychom si měli položit ohledně lásky, by mohla znít: „Je ošklivá, nebo je krásná?“. Na ošklivost jsme odborníci. Opravdu jsme to zažili. Nejsme odborníci na krásu, ale něco málo jsme ochutnali a toužíme po dalším. Láska je krása. Přicházíme z hlubin strachu, fyzického utrpení, duševních muk a duchovního hladu, cítíme se naprosto nemilováni, prosyceni sebelítostí, otráveni záští a pohlceni pyšným egem, které s alkoholem přineslo naprostou slepotu. Dostáváme pochopení a lásku od cizích lidí a děláme pokroky, když ji na oplátku dáváme novým cizím lidem. Je to tak jednoduché. Naštěstí pro nás je láska inspirativní od samého počátku, dokonce i v mateřské škole, kde se mnozí z nás stále nacházejí.

Stará píseň nám říká, že láska je mnohotvárná věc. Tím, že ji dáváme, ji přijímáme. Ale radost z přijímání se nikdy nemůže vyrovnat skutečnému vzrušení z dávání. Uvažte, že toto velké poslání lásky, které je nám vlastní, zažívá nealkoholik jen zřídka, a máte nový důvod k vděčnosti. Málokdo má tu čest zachraňovat životy. Ještě méně jich má bohatou zkušenost být Božím pomocníkem při darování druhého života. Láska je počátkem chudého člověka vůči Bohu. Dvanáctého kroku dosáhneme, když dáme lásku novému člověku, který je dnes chudý, jako jsme my byli chudí včera. Člověk příliš pyšný na to, aby věděl, že je chudý, se odvrátil od Boha s alkoholem nebo bez něj. I my jsme tam byli. Má-li však problém s alkoholem, můžeme mu ukázat cestu skrze lásku, porozumění a vlastní zkušenost.

Když žijeme pro vlastní střízlivost, stáváme se opět žebráky v duchovních hadrech, znovu oslepeni prachem pýchy a vlastního já. Brzy budeme hladovět hladem po požírání sebe sama, možná dokonce ztratíme střízlivost, Láska je „dávání sebe sama“, a pokud tak neučiníme, náš pokrok bude ztracen. Každý člověk dluží dar tohoto druhého života střízlivosti každé další lidské bytosti, kterou potká v neustálé Boží přítomnosti, a zejména ostatním alkoholikům, kteří stále trpí. Nedat sám sebe přináší střízlivému alkoholikovi opuštěnost nové chudoby.

Když nabízíme lásku, nabízíme svůj život; jsme připraveni ho dát? Když nám druhý nabízí lásku, nabízí svůj život; máme milost ho přijmout? Když nabízíme lásku, je tu Bůh; přijali jsme ho. Vůle milovat je Boží vůle; učinili jsme třetí krok? Zeptejte se sami sebe: „Je to ošklivé, nebo je to krásné?“. Pokud je to opravdu krásné, pak je to cesta lásky, je to cesta AA., a je to Boží vůle, jak ji chápeme.

Čistota

Čistota je jednoduchá na pochopení. Čistota je bezchybná kvalita. Gerard Groot má ve své slavné meditační knize ze čtrnáctého století úvahu nazvanou „O čisté mysli a prostém úmyslu“, v níž říká: „Dvěma křídly se člověk pozvedá od pozemských věcí, totiž Prostotou a Čistotou. Prostota směřuje k Bohu, Čistota ho chápe a zakouší.“

Čistota je vlastnost mysli i srdce, nebo bychom snad měli říci duše člověka. Pokud jde o mysl, jde o prosté zodpovězení otázky: „Je to správné, nebo špatné?“. To by pro nás mělo být snadné. Neexistuje žádná zóna soumraku mezi dobrem a zlem. Dokonce i v dobách, kdy jsme pili, jsme poznali rozdíl. U většiny z nás bylo poznání tohoto rozdílu příčinou nebo jednou z příčin našeho pití. Nechtěli jsme čelit realitě, že děláme špatně. Náš problém nespočívá v oblasti duševních aspektů čistoty. Na výše citovanou otázku můžeme všichni odpovědět podle svých nejlepších schopností a dostat správnou odpověď.

Je to v oblasti srdce a ducha, kde se potýkáme s obtížemi. Víme, co je správné, ale máme k tomu odhodlanou vůli? Stejně jako musí existovat skutečná touha přestat pít, aby pro nás byl náš způsob života účinný, tak musíme mít odhodlanou touhu dělat to, o čem víme, že je správné, pokud chceme dosáhnout nějakého měřitelného stupně čistoty. Bylo dobře řečeno, že inteligence je disciplína. Jinými slovy, vědomosti znamenají málo, dokud nepřejdou do činů. Věděli jsme, že se nemáme napít jako první, vzpomínáte? Dokud své znalosti nepřevedeme do činů ve vlastním životě, jejich hodnota neexistuje. Za takových okolností nejsme inteligentní. Stejně tak je to se slušností našeho života. Víme, co je správné, ale dokud to neuděláme, je toto poznání strašidelným vakuem.

Při diskusi o nesobeckosti jsme se zmínili, že zahrnuje víc než jen konání pro druhé. Opakujeme, že zahrnuje vše, co děláme, protože velká část naší pomoci druhým přichází skrze náš vlastní příklad. Nikde to neplatí více než ve slušnosti a správnosti našeho života. Kdybychom uvažovali o pokoji a spokojenosti, které by nám přineslo čisté svědomí, a o radosti a pomoci, kterou by to přineslo druhým, byli bychom odhodlanější ke svému duchovnímu pokroku. Pokud naše odevzdání v rámci Třetího kroku nebylo absolutní, možná bychom měli věnovat více pozornosti Jedenáctému kroku. Pokud jste svou vůli a svůj život odevzdali Bohu, jak mu rozumíte, čistota k vám přijde v pravý čas, protože Bůh je dobrý. Nesměřujme jen k Bohu, zakoušejme ho.

V čistotě stejně jako v poctivosti spočívá ctnost v našem úsilí. A stejně jako hledání pravdy, dávání všeho do jejího neustálého hledání nás učiní svobodnými, i když ji možná nikdy zcela nedoženeme. Takové usilování je vzrušující a náročná cesta. Cesta je stejně důležitá jako cíl, jakkoli se může zdát pomalá. Jak říká Goethe: „V žití jako v poznání buďte zaměřeni na nejčistší cestu.“

Absoluty – shrnutí

Naše úvahy o absolutnu jednotlivě vedou k několika závěrům. Dvanáct kroků představuje naši filozofii. Absolutia představují naše cíle v oblasti svépomoci a prostředky k jejich dosažení. Poctivost, která je neustálým hledáním pravdy, je naším nejtěžším a zároveň nejnáročnějším cílem. Pro každého je to dlouhá cesta, ale pro nás je ještě delší cesta k nalezení pravdy. Čistotu je snadné určit. Víme, co je správné a co ne. Naším problémem je zde neutuchající touha konat to, co je správné. Nesobeckost je proud, v němž musí plynout náš střízlivý život, bulvár, po němž vítězoslavně kráčíme z Boží milosti, stále ve střehu, abychom cestou neodbočili do temné nepřehledné uličky. Naše nesobeckost musí prostupovat celým naším životem, nejen našimi skutky pro druhé, neboť největším darem, který dáváme druhým, je příklad našeho vlastního života jako celku. Láska je médiem, krví dobrého života, která koluje a udržuje při životě jeho hodnotu a krásu. Není jen naším oběhovým systémem v nás samých, ale je naším prostředkem komunikace s druhými.

Skutečná ctnost spočívá v našem úsilí o tyto Absolutnosti. Je to nikdy nekončící cesta a naše radost a štěstí se musí dostavit na každém jejím kroku, nikoli na jejím konci, protože je nekonečná. Cicero řekl, že „usiluješ-li o dobro prací, práce pomine a dobro zůstane, ale dvoříš-li se zlu prostřednictvím rozkoše, rozkoš pomine a zlo zůstane“. Náš život je deník, do kterého chceme napsat jeden příběh, a obvykle napíšeme úplně jiný. Právě když je porovnáváme, nastává naše nejskromnější hodina. Porovnávejme však prostřednictvím svého sebezáznamu a udělejme z dneška nový den. Lidé, kteří znají sami sebe, přinejmenším přestali být blázny. Pamatuj, že pokud se řídíš zlatým pravidlem, je to vždy i tvůj krok. Milovat to, co je pravdivé a správné, a nečinit to, znamená ve skutečnosti nemilovat, a my se snažíme čelit realitě, pamatujete? Umění žít v pravdě a správně je nejjemnějším z krásných umění a jako každé krásné umění se mu musíme učit pomalu a cvičit se v něm s neustálou péčí.

K tomuto cíli Absolutna musíme přistupovat s pokorou. Modlíme se za ně a někdy zapomínáme, že tyto ctnosti si musíme zasloužit. Brány moudrosti a pravdy jsou zavřené pro ty, kdo jsou moudří ve své domýšlivosti, ale vždy otevřené pro pokorné a učenlivé. Objevovat to, co je pravdivé, a praktikovat to, co je dobré, jsou dva nejvyšší životní cíle. Chceme-li být pokorní, neměli bychom se shýbat, ale spíše bychom měli stát v plné výšce, v blízkosti naší Vyšší moci, která nám ukazuje, v čem spočívá malost naší velikosti.

Pamatujte na naše čtyři otázky: „Je to pravda, nebo lež?“, „Je to správné, nebo špatné?“, „Jak to ovlivní druhého člověka?“ a „Je to ošklivé, nebo krásné?“. Odpovídat si na tyto otázky každý den naprosto poctivě a řídit se diktátem těchto odpovědí den po dni nás jistě dobře povede na naší cestě k osvojení a uplatňování 4 Absolut.

admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

lg