Švédské charakteristiky a volný čas

Poznámka: Tento článek byl převzat z rozsáhlejšího díla, které je veřejně dostupné, a vzhledem k jeho historické hodnotě je zde uveden. Může obsahovat zastaralé myšlenky a výrazy, které neodrážejí názory a přesvědčení TOTA.

Ze Švédska a Švédů od Williama Widgeryho Thomase, 1893.

Převládající vlastností Švédů je laskavost. „Zdá se vám můj lid laskavý?“ zeptal se král jednoho amerického cestovatele, a kdyby prohledal celou angličtinu, nenašel by slovo, které by lépe vyjadřovalo vůdčí rys jeho lidu.

Jsou laskaví jeden k druhému, laskaví ke svým ženám a dětem, laskaví k cizinci v jejich branách, laskaví ke svým domácím zvířatům a laskaví ke každému malému divokému zvířeti nebo ptáku, kterého jim náhoda pošle do cesty.

Jejich zdvořilost, pohostinnost, zdvořilost, všechny jejich dobré vlastnosti pramení z tohoto jediného zdroje – z jejich laskavého srdce; a jejich chyby – pokud nějaké mají – a je jich opravdu málo – mají stejný kořen.

Na statku k vám dobytek, koně a ovce přistupují se sousedskou důvěrou a je snadné poznat, že očekávají pohlazení, ne kopnutí. Slepice neběhají pryč, jako by čekaly, že po nich každý chlapec hodí kamenem, husy jsou příliš šťastné, než aby na vás syčely, a kočka vrní na slunečném parapetu v blaženém bezpečí.

Švédi neustále projevují svou laskavost zdvořilými a jemnými činy. Jsou to nejzdvořilejší národy. Slyšel jsem je nazývat „Francouzi severu“, ale jejich zdvořilost je srdečnější a upřímnější než zdvořilost latinské rasy. Vždycky cítíte, že za tím vším je upřímnost, poctivost a vřelé srdce.

Na ulicích všichni pánové zvedají klobouky, a to nejen před dámami, ale i před sebou navzájem; a nemůžete jít se Švédem půl bloku, aby vás při loučení nevzal za ruku, nezvedl klobouk a neřekl: „Tack för godt sällskap“ – „Děkuji za dobrou společnost“.“

Jedeš-li po venkovské silnici, každé děvče, které potkáš, utrousí hezkou zdvořilost, každý chlapec smekne klobouk, a když hodíš peníz některému ze spousty uličníků, celý oddíl mladistvých se k tobě vrhne a podá ti ruku. Když kýchnete, je to přesně, jak říká Longfellow, všichni se rozpláčou: „Bůh ti žehnej!“

Švédi jsou ve svých představách docela konzervativní. Dokonce i ženy mají velmi staromódní představy, pokud jde o povinnosti jejich pohlaví. Považují za povinnost žen zůstávat hodně doma, starat se o domácnost, dohlížet na přípravu jídla, vychovávat děti, zpříjemňovat domov a pomáhat svým mužům na cestě životem, jak jen mohou. Děti se učí být k sobě laskavé, uctivé ke starším a zdvořilé ke všem.

Rodinný život ve Švédsku je patriarchální a krásný . Rodiny drží pohromadě, jak jen to jde. Otec je se svou ženou a dětmi tak často, jak mu to jeho zaměstnání dovolí. Pokud je třeba podniknout výlet na venkov, k vodě nebo do města na jeden den, týden nebo měsíc, rodina jede určitě společně, pokud se to dá zařídit.

V létě v Jelením parku poblíž Stockholmu jistě uvidíte mnoho rodinných skupinek, které sedí pod starým dubem nebo svěšenou břízou a tiše spolu tráví příjemný den, děti si hrají kolem, staří lidé se usmívají a spokojeně se dívají, nebo se třeba všichni společně podílejí na skromném obědě rozloženém na trávě.

Švédové se spokojí s jednoduchou zábavou. Ze všeho se těší jako děti. Ve skutečnosti se často zdá, že jsou – zejména střední třída – ale dětmi většího vzrůstu. V Jelením parku je kolotoč, kde se dá nasednout na koníka a jezdit po kruhu za hudby dunících ručních varhan, ale ten si hýčkají hlavně dospělí lidé, chlapíci z venkova, řemeslníci a mladí mechanici, kteří si se svými milými vyrazili na dovolenou. Na koníčcích sedí více dospělých lidí než dětí.

Je tu ještě jeden kolotoč složený výhradně z plavidel s plnou výzbrojí a pod plnými plachtami. Tato plavidla se nejen houpou kolem dokola, ale pohupují se nahoru a dolů jako na rozbouřeném moři. Podívej se na jména na těchto lodích, jak se točí dokola, jsou plné mladých mužů a žen a všichni se „tak dobře baví“! Jsem si jist, že jméno jedné z nich upoutá vaši pozornost. Její jméno je Puke, což by při použití pro loď v námořním smyslu pro Američana jistě bylo sugestivní, ale váš smysl pro slušnost a vaše víra ve Švédsko se uklidní, když se dozvíte, že „Puke“ je slovo o dvou slabikách, vyslovuje se Pu-ke a je to jméno velkého námořního hrdiny, na kterého je Švédsko právem hrdé.

Ve Švédsku se hraje mnoho jednoduchých her v hale. Vzpomínám si na první večer, který jsem společensky strávil v domě jednoho Švéda. Blind-man’s-buff se hrál v půl tuctu nových variant. V jedné verzi je slepec postaven doprostřed místnosti s holí v ruce. Ostatní vytvoří kruh a spojí se rukama a běží kolem něj. Slepec se zavázanýma očima tluče o podlahu. Tím přivolává dům k pořádku a všichni se zastaví. Nyní slepec ukazuje holí. Osoba, na kterou ukazuje, vystoupí z kruhu a uchopí konec hole. Pak slepec i jeho oběť přiloží ústa ke svým koncům hole a použijí ji jako telefonní kabel. Slepec vypíská „piggy wiggy“ nebo něco podobného ve švédštině a oběť vypíská odpověď odpovídající dané příležitosti. Slepec opakuje „hoggy woggy“, oběť odpovídá falzetem. „Swiney winey,“ zazpívá slepec hudební skandinávštinou a oběť musí potřetí odpovědět. A nyní rozjařený slepec hádá, kdo s ním vedl tuto zajímavou konverzaci, a pokud má pravdu, je mu sundán obvaz kolem očí, jeho oběť je střídavě oslepována, všichni se smějí a hra pokračuje.

V jiné formě slepecké hry sedí společnost kolem místnosti – všichni kromě slepce, který se promenáduje kolem. K vlastnímu potěšení šátrá a sedá si někomu na klín, a pak po dostatečném uvážení hádá, na čí klín sedá.

Všiml jsem si, že mladí pánové, ačkoli byli samozřejmě naprosto zbaveni zraku, si vždycky sedali na klín mladým dámám, a často jim trvalo neskutečně dlouho, než shromáždili důkazy, na jejichž základě mohli správně hádat. Když o tom nyní přemýšlím ve světle zralejších let, myslím, že tuto hru americkým dětem starším dvanácti let nedoporučím, ledaže by se jednalo, slovy paní Grundyové, o „velmi vybranou společnost“.

Další domácí hra se jmenuje lana, lana eld. Všichni kromě jednoho sedí v kruhu kolem místnosti. O této jedné budeme předpokládat, že je to krásná švédská služka se světle blond vlasy a světle modrými šaty. Přistoupí k některému z přísedících a zabuší holí do podlahy a řekne: „Lana, lana eld“ – „Půjč, půjč oheň.“

Oslovený mladík odpoví: „Gå till nästa grannen“ – „Jdi k sousedům.“ To modrooká dívka poslušně udělá, zarachotí holí, zopakuje stejnou otázku a dostane stejnou odpověď, a tak dále. Po celou dobu se společnost navzájem pobízí, vyskakuje a vyměňuje si židle tím, že se vrhá po místnosti, a vtip a pointa hry spočívá v tom, že služebná, která hledá oheň, spadne na nějakou židli během okamžiku, kdy zůstane volná. Načež ten, kdo je vytlačen z držení a radosti z něj, vezme hůl a vydá se na obchůzku hledat vytoužený oheň.

Jistě, tato hra je starší než třecí sirky, jimiž je dnes Švédsko tak právem proslulé, a vznikla v dobách, kdy byl oheň vzácným majetkem, který se pečlivě střežil, a pokud se ztratil, stálo za to si pro něj zajít mezi sousedy. Nikdy by nikoho nenapadlo, aby v dnešní době vznikla hra na legendu: „Půjč mi sirky.“

Jedno příjemné letní odpoledne, na začátku sezony, jsem se zastavil ve Společenském domě v Lysekilu. U klavíru seděl Knut Almlof, geniální švédský tragéd veterán, a ochotně hrál něco, co bychom my Američané nazvali živým breakdownem. Na parketu tančila skupina mladíků a dívek půvabný a složitý tanec; všichni při něm zpívali. Byli seřazeni do dvou řad a tanec se poněkud podobal našemu virginskému reelu – jen byl složitější a v jedné postavě obě řady klečely a všichni při zpěvu tleskali, zatímco tančící pár se sepjatýma rukama a pažemi drženými nad hlavami klečících kamarádů sunul po jedné řadě dolů a po druhé nahoru.

Hudba i slova jsou speciálně přizpůsobeny tanci, který se předává od nepaměti. Nazývá se Väfva Vadmal – Tkaní domácího plátna – a svými proměnlivými figurami věrně napodobuje všechny pohyby při tkaní látky na starém a ctěném ručním tkalcovském stavu. Je to zvláštní švédský národní tanec a je velmi oblíbený mezi všemi společenskými vrstvami.

Švédi mají také kroužkový tanec zvaný Skära Hafre-Sklízení ovsa. Tanečníci svými gesty napodobují a v písni popisují setí semene, sklizeň, vázání snopů a mlácení obilí.

Malý strach z národa tak důvěrně spjatého s chovatelstvím a hospodařením, že i jeho tance jsou modelovány podle setí a sklízení obilí a pohybů u tkalcovského stavu, kde dobrá žena tká koberce na podlahu a šaty pro svou rodinu.

Švédi tráví léto prakticky pod širým nebem. Všichni, kdo mohou, odjíždějí do svých vil. Nevěřím, že by na světě existovalo město s počtem obyvatel, jako je Stockholm, které by mělo kolem sebe tolik malebných vil, krásně situovaných. Ti, kdo nemají vilu, chodí na četná koupaliště. Ti, kteří nemohou opustit město, tráví odpoledne nebo alespoň večer venku. Vynahrazují si tak dlouhou zimu, kterou musí podstupovat.

Všude, kde se v létě plavíte nebo projíždíte v okolí města, vidíte Švédy venku, dámy oblečené v pěkných selských krojích se procházejí s dlouhými holemi v rukou a každý den určitě sejdou do svých lázní a vykoupou se ve fjordu nebo jezeře.

Švédi mají velmi rádi hudbu. V každém městě hrají v létě pod širým nebem kapely a na všech stranách je spousta malých kulatých stolků se židlemi seskupenými kolem nich, kde sedí všechny třídy, jedí, pijí, mluví a živě gestikulují.

Ve Stockholmu také každé poledne pochoduje vojenská přehlídka s plnou kapelou od kasáren v Ostermalmu k paláci.

Z mé rezidence v Královském parku jsem po celé letní večery slyšel hrát tři velké kapely.

Pohled z americké legie ve Stockholmu. Obrázek z knihy Williama Widgeryho Thomase.

Jedna by byla dobrá, ale tři byly příliš mnoho, neboť jsem byl od každé zhruba stejně daleko a dunění jedné z nich podivně protínalo čas ostatních.

V letním čase můžete ve Stockholmu sedět venku celou noc, protože není tma, je jen málo podnětů jít dovnitř a zpravidla nepadá rosa. Často jsem se pokoušel, když jsem seděl pozdě v noci v parcích, psát prstem do vlhka na stůl své jméno, jak jsem to mohl dělat v Americe. Nikdy tam nebyla žádná vlhkost, do které by se dalo psát.

Ve Švédsku se jezdí vždy vlevo a při chůzi míjíte své spoluchodce na stejné straně. Považuje se také za dobré vychování jít po levém chodníku, a tak v hlavních obchodních ulicích Stockholmu, například v Drottning gatan, vždycky vidíte, jak se dav hrne po jedné straně ulice nahoru a po druhé dolů. Velmi zřídka vám tak hrozí, že narazíte na spolustolovníka.

Ve Stockholmu také existuje zvyk, že muž kráčející po obrubníku na levé straně ulice, tedy, jak říkají Švédové, „muž s pravou rukou visící nad žlabem“, má zvláštní výsadu. Všichni se za ním otáčejí. On se neotáčí za nikým, a pokud se náhodou ocitnete na špatné straně ulice, vždy se vyplatí, pokud si ceníte svého pohodlí, přejít na druhou stranu a získat výhodné postavení na levém obrubníku.

Švédi nejsou nijak zvlášť obchodnická rasa a mnoho obchodů ve větších městech vlastní a drží cizinci, hlavně Němci a Židé. Při vstupu do obchodu Švédové vždy smeknou klobouk. Švéda by ani nenapadlo nechat si ve vašem obchodě klobouk na hlavě, stejně jako by si ho nechal ve vašem salonu.

Prodavačky jsou většinou mladé dámy a kupující, který si sundá klobouk, jim popřeje „dobré ráno“ stejně mile jako dámě v salonu. Pokud je jeho záměrem zakoupit i tak malý předmět, vždy se k předmětu svého nákupu přibližuje nepřímo a tato indiference vede k docela živé a vždy příjemné diskusi mezi pánem kupujícím a dámou prodavačkou. Pak se odehraje scéna, v níž se strhne bití; Švédové si totiž nikdy nemyslí, že splnili svou povinnost, dokud se nějakou dobu nesnažili zboží znehodnotit, a pravda mě nutí konstatovat, že v tomto procesu vynikají zejména mateřské dámy.

Nakonec se kupující zeptá: „To je vaše poslední cena?“

„Ano,“ řekne prodavačka truchlivě a zavrtí hlavou, „to je mé poslední slovo,“ a pak je předmět obvykle zakoupen.

Thomas, William Widgery. Švédsko a Švédové. Rand, McNally & Company, 1893.