10 nejlepších písní Missy Elliott

Polovina 90. let byla pro hip hop krizovým obdobím: prohlubující se rozkol mezi mainstreamovým a undergroundovým rapem spolu s lyrickým zaměřením na vysokorozpočtový okázalý konzum platinových umělců působily jako zlomové body, které údajně ohrožovaly to, čemu měl hip hop zůstat věrný. Ať už se hip-hop potřeboval vrátit ke svým kořenům v oblasti party hudby, nebo se vydat vstříc jiné budoucnosti, než byla ta hyperkomercionalizovaná, která se zdála nevyhnutelná, spoustě tradicionalistů a skeptiků připadalo, že se musí něco vzdát. Při zpětném pohledu se to jeví jako dočasný neúspěch – takzvaná „éra nablýskaných obleků“ byla naddimenzovaná, vysokorozpočtová a často absurdní, ale stížnosti na excesy často zastínily velkou část naprosto úžasné hudby, která udělala širší dojem na popový svět. A jen málo umělců zanechalo v této éře tak velkolepou, těžko napodobitelnou stopu jako Missy „Misdemeanor“ Elliott.

Je docela snadné poukázat na to, co obrovský úspěch Missy Elliott jako ženy v hip hopu znamenal pro popkulturu. Šest platinových alb a třicet milionů prodaných kusů jen její sólové tvorby je samo o sobě pekelně vysoké číslo, a to ještě předtím, než započítáte její autorský přínos pro umělce jako Jodeci, SWV nebo Aaliyah. Ale i když byla spojena s Timbalandem, který byl v době své největší slávy tak vizionářským producentem, jakým kdy byl – v Missyině hudbě byl vždycky cítit pocit nezávislosti, pocit, že to, co dělala, dělala proto, že si chtěla razit svou vlastní cestu, a ukázalo se, že je to cesta, po které se chce vydat spousta lidí. Rapovala o sexu s dobromyslným chrapounstvím na půl cesty mezi Moms Mabley a Redmanem, pohrávala si se svým vzhledem, aby zdůraznila stylovou nereálnost před domnělým ideálem, a celkově prostě rozšířila spektrum toho, čeho je žena schopná dosáhnout jako umělkyně v době, kdy se mainstreamová kultura utápěla v naštvaném machismu mladých mužů. Mohla zpívat o tom, že je zamilovaná, nebo rapovat o exotických superautech, a celou dobu nezněla jako nikdo jiný než ona sama.

Od vydání svého debutu Supa Dupa Fly v roce 1997 až po (zatím) poslední album The Cookbook v roce 2005 však Missy nebyla jen „ženou v hip hopu“ – byla tvůrčí silou, s níž se muselo počítat, umělkyní, kterou by Spin mohl bez váhání umístit na obálku z května ’98 vedle Thoma Yorka a Ani DiFranco. I po deseti nebo dvou letech zní její sólová tvorba jako afrofuturismus, který se rozhodl, že budoucnost konečně dorazila, a její rukopis se pohybuje mezi volně asociativními otevřenými verši a hutným, staromilským party-rockem, který navázal na pochodeň Afriky Bambaataa a vystřelil její plameny ještě výš. Překlenula všechny posluchačské a stylistické mezery, které mohly být mezi Brandy a Bjork, a byla stejně doma jako tradiční R&B baladička mířící k srdci nebo nepředvídatelná absurdní virtuoska, která vás chce vyděsit. A tyto písně byly stvořeny, aby vydržely, vezou se na čisté energii, která je udržuje už více než deset let. Není divu, že to vypadalo, jako by si ukradla poločasovou show Super Bowlu.

Zpívala také duet s Pootie Tangem. Jen to sem hodím, kdybyste to náhodou nevěděli, zapomněli nebo tak něco.

Její výstupy za těch téměř deset let od The Cookbook byly cítit nápadnou absencí jako hlavní hvězdy. Měla několik sporadických singlů roztroušených v delší pauze, za kterou stejně tak vděčila tvůrčímu neklidu („váš mozek se potřebuje osvěžit… takže když neustále vydáváte takovou hudbu, věci začnou znít zbytečně“), přeorientování se na zákulisní práci skladatelky/producentky a nedávno vyhraný boj s Gravesovou chorobou poté, co byla léta odstavena na vedlejší kolej bolestmi. Obnovený zájem o její tvorbu po zmíněném vystoupení na Super Bowlu však jen dokázal, že se nejedná ani tak o zmizení, jako spíš o pauzu, kdy čeká, až ji ostatní doženou. Zde je deset důvodů proč.

„She’s A Bitch“ (Z alba Da Real World z roku 1999)

Da Real World je dost divná deska – dobrá divná a takový krok vpřed po stylistické i obsahové stránce, který by vedl k velikosti Miss E… So Addictive, ale přesto divná. Je napěchovaná hosty, včetně některých únosů, které z headlinera dělají podružnou záležitost; protože se píše rok 1999, nikdo se opravdu nerozmýšlel nad tím, zda dát Eminemovi celé tři sloky v „Busa Rhyme“, například. Ale takhle se získávají obezřetní lidé: nalákat je na Slim Shadyho, Redmana, Big Boie a Juvenile, a pak je zasáhnout odhalením, že Missy má excentrickou, mazanou lyrickou hloubku, kterou Supa Dupa Fly jen naznačil. Téma „She’s a Bitch“ je jasné, povědomé a je to něco jako kopanec do zadku hiphopovému cítění konce 90. let, kdy se urážky rekvírují a síla pramení z toho, jak moc můžete ohrozit mužské blaho všemi možnými způsoby. Pokud vám Missy nedá pěstí do oka a/nebo do pusy, převálcuje vás, přetrumfne a bude klubu velet tak dlouho, dokud se nebudete moci jen podvolit. Produkce je minimalistická na všech správných místech: kromě kopáků, které slouží de facto jako basová linka, jsou skutečné bicí v mixu níže než téměř všechno ostatní. Ne že by na tom záleželo, když se tu všechno přesně trefuje do toho 1-2-3/shicka-shicka beatu. Bonusové body za směšně drahý, směšně kultovní videoklip Hype Williamse, který je bezpochyby tím nejvíc 2015 vypadajícím vizuálním médiem, které se na konci 20. století objevilo.

„Lose Control“ (From 2005’s The Cookbook)

Missy strávila většinu své kariéry konfrontací s Timbalandovým producentským stylem, takže když se trefí do černého s jiným producentem, stojí to za oslavu. To platí dvojnásob, pokud se jedná o její vlastní produkci: „Lose Control“, první singl z alba The Cookbook, je Elliottův electro throwback. Je chytřejší než pozůstatky electroclashe, které se ještě v polovině dekády vznášely kolem, a to hlavně díky tomu, že má silného předchůdce v legendární skladbě „Clear“ od Cybotronu a titulní háček čerpá z nedoceněného electro-funkového jamu „Body Work“ od Hot Streak. Zvuk v duchu roku 83 není žádným crowdpleaserem, ale zároveň se od těchto počátků chytře odvíjí přes jižanský bass, který se nakonec promění ve futuristický kontext, jenž dal vzniknout především Missy. Na mikrofonu si tak uvědomuje svůj status fanouška i tvůrce: dělá ze sebe jak rozjížděče večírků, tak pařmena, pouští beat, který nutí dámy se třást, a sama se k němu přidává. „Flow proper, head knocker, beat scholar, tail dropper“ – žádné vzájemné vylučování se tu nekoná.

„Slide“ (From 2002’s Under Construction)

Tady máme deep-cut albovou skladbu, které se nedostalo statusu singlu, protože ve kterém klubu nebo rádiu by nezněla zmateně cize? „Slide“ s gumovýma nohama, želatinovým pasem a nitrózní hlavou je přehlížený klenot, který dokázal, že Timbaland dokáže i z těch nejhloupějších mutací svých beatů z východu světa udělat bump, jako by to nebylo včera. Missyin tah se k němu hodí pro „počkat, co“ přitažlivost, částečně proto, že její flow je na svém přetáčení-vyžadující vrcholu. Její první sloka skenování jako mistrovská třída v oklamání očekávání, že rané bary nastavit; podívejte se na způsob, jakým ona mačetou lomcuje přes „Teď falešný záběr a aby ‚em holler atcha později / Shake ‚em probudit ‚em a říct ‚em, co dostat můj zadek od Jacoba.“ A její shit-talk je jak vtipné a individualistické; je těžké přijít na jména některého z počátku 00s vrstevníků, kteří by buď vymyslet nebo vytáhnout double-dutch skandování vtipy jako „Ty bezzubý babička s dírou v kalhotkách“ na cestě k hlavnímu hater-shakeoff „oni mi říkali fatty ‚til I got with Puff Daddy.“

„Scream a.k.a. Itchin'“ (Z alba Miss E… So Addictive z roku 2001)

Pokud si nedáváte pozor, mohli byste klidně více než polovinu míst na takovém seznamu zaplnit kousky z Elliottovy zlomové klasiky Miss E… So Addictive. Missyino nejlepší album a jedna z nejprogresivnějších desek pozoruhodně dobrého hudebního roku, deska, která dokázala více než kterákoli před ní smířit světy hip-hopu, R&B a mnoha kmenů taneční hudby od houseu po jungle. Zatraceně dobře zněla ve stejném CD měniči z roku 2001 jako Rooty od Basement Jaxx (které vyšlo o měsíc později) a stejnojmenné mistrovské dílo její blízké přítelkyně Aaliyah. „Scream a.k.a. Itchin'“ je jedním z hrstky kousků Miss E, které si rychle a volně pohrávají s drum’n’bassem, žánrem, kterému na přelomu tisíciletí hrozilo, že bude stále více přetechnizovaný a bez funků. Produkčně je o něco zubatěji bizarní a minimalističtější než typický kousek třeba od Photek; melodické akcenty jsou v podstatě jen superzkrácené střípky syntetizovaného hluku s několika nenápadnými space-prog bláboly pod refrénem. A pokud tento přístup „méně je více“ zní v kontrastu s d’n’b komplexností „death-by-snares“ ostře, Missyina beatová sekaná flow zdvojuje rytmus s odtažitou chladností, díky níž její ujeté příběhy znějí nonšalantně dravě.

„Pass That Dutch“ (Z alba This Is Not A Test! z roku 2003)

Missy si zaslouží své jako přímočará hiphopová textařka, ale zázraky dokáže i tehdy, když se prostě zblázní do horečnatého tanečního nářezu. „Pass That Dutch“ je klubově drogově stimulovaná, prošpikovaná ADD ad-liby a prošpikovaná neúprosnou absurditou do té míry, že náhlá odbočka k poctě „Potholes in My Lawn“ od De La Soul je možná pátou nejhloupější věcí, která se během tří a půl minut stane (další kandidáti: její charakteristická onomatopoie „bump bump bump“; druhá sloka končící vděčně přijatým výbuchem potlesku; intermezzo „pět vteřin na popadnutí dechu“). Nejšílenější na celé téhle maniakální party hymně je možná právě to, jak snadno se necháte znovu vtáhnout do rytmu, bez ohledu na to, kolikrát je přerušen mezihrami – jsou to doslova jen skákací švihadla, nejslabší snare hit na světě a whomm whomm whomm basová linka. A někdy to opravdu stačí.

„Hit ‚Em Wit Da Hee (Remix)“ (1998 Single)

Některé z nejlepších skladeb Missy zaujímají zvláštní šedou zónu mezi rapperkou a zpěvačkou, což je precedens, který o sobě dal vědět už na jejím debutu Supa Dupa Fly. V „Hit ‚Em Wit Da Hee“ se pohybuje v obou režimech, i když ne úplně současně; zpívání v refrénu a bridge, zatímco ve slokách rýmuje, je v její diskografii natolik běžným jevem, že je téměř snadné ho považovat za samozřejmost. Ale na remixové verzi – která mimochodem obsahuje vynikající beat, samé rychlé kytarové struny a basy, které potřebujete nůž na chleba, abyste je rozkrájeli – to zní jako všestranný balanc, kterým ve skutečnosti je. Její pěvecký hlas je vyladěný a hladký, trvalé tóny se převracejí do ostrých důrazů, díky nimž se prudce nezávislý text („Nejsi dost dobrý na to, abys mě uspokojil / Ani s tvými auty a všemi těmi biči na mouchy nezakopnu“) zařezává ještě hlouběji. To, že se v jejím hlase objevuje ledové chrapláctví i hravý úsměv, když ke konci začne rapovat, z něj dělá proměňující se výkon.

„One Minute Man“ (Z alba Miss E… So Addictive z roku 2001)

Missy se vždycky hodí k ostrému převrácení sexuální politiky a převrácení stolu objektivizace v pop music: sbalit se s ní je demokratická snaha, ale sbalit se s ní je cíl, o jehož splnění bude spousta menších mužů vypadat hloupě. Každý, kdo si chce s Misdemeanor začít, jí za to musí stát téměř ze všech myslitelných úhlů pohledu a skrze všechny karikaturní hlasové tiky a delirickou lyriku dokáže dát skutečně jasně najevo, jak nedosažitelná je, pokud ji považujete jen za objekt k dobytí. Takového muže jistě bude mít – „Boy I’m’a make you love me, make you want me/And I’m’a give you some attention tonight“ -, ale měl by s ní umět držet krok. Právě tato směs svádění a zastrašování, přičemž to druhé je téměř výzvou, jak je podáno v háčku („Break me off, show me what’cha got/’Cause I don’t want no one minute man“), dává písni „One Minute Man“ její charakter. To a Timův beat, dostatečně pisklavý, aby zněl jako výsměch, ale s dostatečně nízkými frekvencemi, aby zněl jako příslib. Sáhněte po originálu, kde Ludacris přináší přehnanou bravuru; Jay-Zho místo v remixu je podivně vhodné, protože se snaží, aby to, že je příliš rychlý na lásku, znělo jako chvástání.

„The Rain (Supa Dupa Fly)“ (Z alba Supa Dupa Fly z roku 1997)

Nebo: Ann Peebles Goes to Saturn. Missyho zvrat naruby v největším momentu Hi Records (mimo divizi Al Green) je legendou, i když část této legendy byla zpočátku ztracena pro obávané, na podivnosti alergické tvrďáky. Nelze obejít zhulenou absurditu verše jako „Beep beep, who got the keys to the Jeep, vroooooom“ – verše, který je někdy jaksi mylně považován za špatný text namísto odlehčeného, a přitom nejde jen o ujetý nonsequitur. Je to střed vystoupení, které je omámeným proudem vědomí, který uprostřed nesmyslů dává dokonalý smysl – představte si to jako rapový ekvivalent jednoho z těch letitých dubplate blábolů Lee „Scratche“ Perryho z 90. let, jen s „I Can’t Stand The Rain“ prohnaným tím nejčpavějším synth-bassem od dob „Chameleona“ Herbieho Hancocka.“Work It“ (z alba Under Construction z roku 2002)

Vtip za vtipem, oplzlý, delirický vtip – ve své čisté, neupravené podobě je „Work It“ jednou z nejcitovanějších rapových skladeb 00. let za předpokladu, že máte tolerantní, těžko šokující publikum, pro které ji můžete citovat. S bicími automaty „Heart Of Glass“, klamavě primitivními synťákovými kudrlinkami a hrstkou oldschoolových vychytávek (zejména breakem Run-DMC „Peter Piper“) Missy s mistrovským komickým načasováním valí úderné hlášky, narážky, komické narážky a kreslené sprosťárny. „Go downtown and eat it like a vulture“, „Don’t I look like a Halle Berry poster“, „Picture Lil‘ Kim dating a pastor“ – pokud jste „Work It“ slyšeli alespoň párkrát, nepochybně jste tyto citace zaregistrovali v tom stupňovaném zpěvném toku, kterým útočí z každého POV, včetně nezapomenutelně matoucího kousku s maskou na zádech (který zmatené návštěvníky karaoke přivádí do úzkých, aby zjistili, co znamená „fremme neppa venette“) a několika řádků, které její zálibu v onomatopoii dovádějí do absurdních rozměrů. A ty historické – kolik lidí použilo výraz „badonkadonk“, než tohle padlo?

„Get Ur Freak On“ (From 2001’s Miss E… So Addictive)

Ragga-bhangra-jungle v závratném zrychlení, óda na zkurvený tanec ve třech jazycích (japonština, hindština, hypervyvinutá angličtina), „Get Ur Freak On“ je hlavním kandidátem na to, co si spekulant v roce 1970 nebo 1982 nebo 1995 mohl představit jako The Sound of 2001. To, že jsme 14 let po zmíněném datu a stále to zní jako zázrak světa zítřka, je živoucím důkazem, že futurismus a nadčasovost jedou po stejné koleji. Missy jako MC je zde téměř post-lyrická, kde Rakimova definice těchto iniciál znamenající „Move the Crowd“ je více než splněna i s nedostatkem horkých na papíře citátů; jako čistý výkon to stačí k zahanbení i toho nejvědečtějšího-lyrického-lyrika. Ten východní twang zdvojuje rytmicky i rytmickými kontrapunkty („I know you dig the way I sw-sw-switch my style“), vše proráží krkolomnými průpovídkami („Holla!“; „Who’s that biiiiiitch?!“; „hock-ptoo“) a trefuje se do všech sladkých i kyselých not svého repertoáru. Šílenství, které ví, že je šílené, nepotřebuje složitý jazyk, alespoň ne slovy – nejlepší komunikace tu probíhá podle toho, co dělají vaše nohy.

Poslechněte si celý playlist na Spotify.