V roce 1875 přijal Kongres zákon o občanských právech, který zakazoval rasovou diskriminaci v přístupu k veřejným zařízením. V následujících letech řada Afroameričanů žalovala podniky, které jim odepřely přístup do segregovaných zařízení. V roce 1883 Nejvyšší soud projednal pět z těchto případů a 15. října 1883 zrušil zákon o občanských právech z roku 1875 v rozhodnutí 8-1 známém jako Civil Rights Cases.
V Civil Rights Cases soud rozhodl, že čtrnáctý dodatek, který byl uveden jako ústavní zmocnění pro zákon o občanských právech z roku 1875 a který nařizuje „stejnou ochranu zákonů“, se nevztahuje na soukromé subjekty. Podle soudu se ustanovení o rovné ochraně podle čtrnáctého dodatku vztahovalo pouze na opatření přijatá státními vládami nebo na zákony přijaté státními vládami. Soudce Joseph Bradley, který psal pro většinu necelých dvacet let po ratifikaci třináctého dodatku, zpochybnil nezbytnost a vhodnost zákonů zaměřených na ochranu černochů před diskriminací:
„Když člověk vystoupil z otroctví a za pomoci blahodárného zákonodárství se zbavil neoddělitelných průvodních jevů tohoto stavu, musí nastat určitá fáze jeho povýšení, kdy získá postavení pouhého občana a přestane být zvláštním oblíbencem zákonů a kdy jeho práva jako občana nebo člověka mají být chráněna běžnými způsoby, jimiž jsou chráněna práva ostatních lidí.“
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Civil Rights Cases odstranilo jediný federální zákon, který zakazoval rasovou diskriminaci jednotlivců nebo soukromých podniků, a ponechalo Afroameričanům, kteří se stali obětí soukromé diskriminace, možnost hledat právní ochranu u nesympatických státních soudů. Rasová diskriminace v oblasti bydlení, restaurací, hotelů, divadel a zaměstnání se stále více prosazovala a přetrvávala po celé generace. Trvalo více než osmdesát let, než se federální vláda znovu pokusila postavit diskriminaci mimo zákon zákonem o občanských právech z roku 1964.
