‚1941‘ Recenze: Rok, kdy Hitler prohrál válku

Tady začíná zábavná kniha Andrewa Nagorského – Hitler koncem června 1940 navštívil Paříž a jeho hlava už byla plná zoufalé potřeby dobývat další území. V knize „1941: Rok, kdy Německo prohrálo válku“, vojenská nadvláda nad evropskou pevninou nevyřešila nesoulad mezi německými ambicemi a zdroji. Jak jasně ukázala bitva o Británii, Hitlerovi chyběla námořní a letecká síla, aby vyřadil Velkou Británii pod vedením premiéra Winstona Churchilla z války.

Obavy z nacistické nadvlády nad Atlantikem také usnadnily prezidentu Franklinu Rooseveltovi navýšit pomoc Velké Británii přes odpor amerických izolacionistů. Jak píše pan Nagorski: „Roosevelt měl v úmyslu pomoci Británii zvítězit bez ohledu na to, jak tvrdý odpor vůči jeho politice mohl být ve Spojených státech“. Zásadní bylo, že jakmile Británie vyčerpala své finanční rezervy, které byly použity na rozsáhlé investice do americké zbrojní výroby, Roosevelt je mohl nahradit penězi americké vlády. Výsledné dodávky byly Hitlerovým nepřátelům poskytnuty zdarma podle podmínek zákona „Lend-Lease“ přijatého v březnu 1941.

Hitler byl přesvědčen, že bude brzy čelit anglo-americké letecké armádě nebývalé síly. Evropa blokovaná britským královským námořnictvem se mezitím ukázala jako neschopná rozvinout se v hospodářský blok, který by mohl čelit této transatlantické hrozbě. Ze strategických i ideologických důvodů se proto rozhodl vyslat své armády na východ. Blesková válka by rychle porazila Sovětský svaz Josifa Stalina, uvolnila by cestu vražedné německé kolonizaci východu a zajistila suroviny potřebné k boji na západě. V roce 1939 Stalinův pakt s Hitlerem o rozparcelování Polska umožnil německému diktátorovi riskovat konfrontaci s Francií a Velkou Británií. Nyní se sovětský vůdce zaslepil varovnými signály blížícího se německého útoku.

Když se 22. června 1941 ofenziva rozběhla, překvapila nejen Stalina, ale i vojáky Rudé armády, kteří byli obklíčeni a zajati, když se síly Osy během léta 1941 valily na východ. Miliony těchto zajatců měly zemřít na nemoci nebo hladem. Za postupujícími armádami vedly německé jednotky masové vraždění Židů, protože nacistické úřady urychlily své úsilí o vyhlazení židovského obyvatelstva v Evropě.

Je to známý příběh, ale pan Nagorski ho vypráví dobře. Tradičně poukazuje na to, že když došlo na věc, byl Stalin na rozdíl od Hitlera natolik rozumný, že věděl, kdy přenechat válku generálům – alespoň těm, kteří přežili jeho čistky. Autor však podceňuje Stalinovu lstivost. Přestože byl šokován nečekaným německým útokem, v roce 1940 přesně rozpoznal, že Hitlerovi chybí námořnictvo, aby porazil Brity, a ponechal otevřenou možnost budoucí spolupráce s demokraciemi. Také Roosevelt hrál dvojí hru: podporoval Velkou Británii proti Hitlerovi a zároveň předvídal britský imperiální úpadek a vznik světového řádu v americké podobě.

Tažení na Moskvu se nakonec podařilo odvrátit díky kombinaci nedostatečného německého plánování, rozhodného odporu Rudé armády a pomoci Velké Británie a USA. Sověti byli (správně) přesvědčeni, že Japonci se k útoku nechystají připojit útokem v severovýchodní Asii. Místo toho se japonští militaristé chystali využít příležitosti vytvořené porážkou Francie k útoku na západní říše v jihovýchodní Asii. Za tímto účelem hodlali eliminovat odstrašující sílu americké tichomořské flotily prostřednictvím překvapivého útoku na její základnu v Pearl Harboru.

V prosinci 1941 tak byla připravena půda pro dvě titánské události: sovětský protiútok, který zahnal Němce zpět od bran Moskvy a způsobil jim první vážnou porážku na souši od invaze do Polska, a zahájení konfliktu mezi Japonskem a západními mocnostmi včetně USA. 11. prosince 1941 Hitler v domnění, že může využít okamžiku k přerušení dodávek přes Atlantik, vyhlásil Americe válku. Německo se nyní ocitlo ve dvou nevyhratelných válkách. Rozšíření konfliktu, které iniciovalo, aby se vyhnulo problémům geostrategické nedostatečnosti, ve skutečnosti porážku znatelně přiblížilo.

V knize „1941“ pan Nagorski udržuje pozornost na vysoké úrovni, na mužích – Rooseveltovi, Churchillovi, ale především Hitlerovi a Stalinovi – kteří řídili válčící velmoci. Výhodou tohoto omezeného obsazení je, že pan Nagorski dokáže udržet tempo vyprávění a zároveň ukázat, jak byl globální konflikt propojen. Mezi nejdůležitější průsečíky, protože určovaly Rooseveltovu svobodu jednání, patřil postoj americké veřejnosti. Pan Nagorski, kterému možná pomohla jeho zkušenost reportéra Newsweeku, obzvlášť dobře popisuje, jak američtí novináři podávali zprávy z Londýna a Moskvy a jaký vliv měly jejich reportáže na chápání války nejen ve Spojených státech, ale i ve Velké Británii. Britové začali věřit mýtu o svém hrdinském „duchu Blitzu“, když jim byl vysvětlen s americkým přízvukem.

Teprve když se pan Nagorski věnuje ofenzivě Osy do Sovětského svazu, zkoumá hlouběji přímé zkušenosti vojáků a civilistů na obou stranách. Jejich svědectví umocňují drama a posilují jeho argumentaci, že neúspěch při dobývání Moskvy koncem roku 1941 znamenal okamžik, kdy Německo prohrálo válku. Na tom něco je, i když autor také jasně říká, že pokud šlo o Hitlera, válka byla jistě prohraná v každém případě, pokud nebyl napaden Sovětský svaz. Jedním z důsledků porážky Německa na východě v roce 1941 však byla mimořádná eskalace genocidních snah Německa v roce 1942. Konec byl sice nevyhnutelný, ale boje a zabíjení ještě zdaleka neskončily.

-Pan Todman je lektorem moderních dějin na londýnské Queen Mary University
.