Níže přetištěný projev o bojkotu autobusů v Montgomery je jedním z prvních významných projevů Dr. Martina Luthera Kinga. Dr. King promluvil k téměř 5 000 lidí v baptistickém kostele na Holt Street v Montgomery 5. prosince 1955, pouhé čtyři dny poté, co byla paní Rosa Parksová zatčena za to, že se odmítla vzdát svého místa v městském autobusu v Montgomery. Toto zatčení vedlo k první velké kampani za občanská práva na jihu po půl století. V tomto projevu King vyzývá posluchače, kteří právě odhlasovali bojkot autobusů, aby v této kampani pokračovali, dokud nedosáhnou svého cíle – ukončit ponižování a zastrašování černošských občanů tam i jinde v Montgomery, nebo, abychom použili jeho slova, „…dosáhnout spravedlnosti v autobusech ve městě“.
Moji přátelé, určitě jsme velmi rádi, že jsme každého z vás dnes večer viděli. Jsme tu dnes večer kvůli vážným záležitostem. Jsme zde v obecném smyslu, protože jsme především američtí občané a jsme odhodláni uplatnit své občanství v plném rozsahu. Jsme tu také proto, že milujeme demokracii, že jsme hluboce přesvědčeni, že demokracie přetvořená z tenkého papíru v tlusté činy je tou nejlepší formou vlády na světě.
Jsme tu ale i v konkrétním smyslu, a to kvůli situaci s autobusy v Montgomery. Jsme zde, protože jsme odhodláni dosáhnout nápravy této situace. Tato situace není vůbec nová. Problém existuje již nekonečně mnoho let. Již mnoho let jsou černoši v Montgomery a mnoha dalších oblastech postiženi paralýzou ochromujícího strachu z autobusů v naší komunitě. Při tolika příležitostech byli černoši zastrašováni, ponižováni a ohrožováni – utlačováni – už jen proto, že byli černoši. Nemám dnes večer čas zabývat se historií těchto četných případů. Mnohé z nich se nyní ztrácejí v husté mlze zapomnění, ale přinejmenším jeden z nich před námi nyní stojí v zářivých rozměrech.
Právě nedávno, přesněji řečeno minulý čtvrtek, byla jedna z nejlepších občanek v Montgomery, ne jedna z nejlepších černošských občanek, ale jedna z nejlepších občanek v Montgomery – vyvedena z autobusu a odvezena do vězení, a to proto, že odmítla vstát a uvolnit své místo bělochovi. Tisk by nás rád přesvědčil, že odmítla opustit vyhrazené místo pro černochy, ale chci, abyste dnes večer věděli, že žádné vyhrazené místo neexistuje. Zákon nebyl v tomto bodě nikdy vyjasněn. Teď si myslím, že mluvím s, s právní autoritou – ne že bych měl nějakou právní autoritu, ale myslím, že mluvím s právní autoritou za zády – že zákon, nařízení, městská vyhláška nebyla nikdy zcela vyjasněna.
Paní Rosa Parksová je skvělý člověk. A protože se to muselo stát, jsem rád, že se to stalo osobě, jako je paní Parksová, protože nikdo nemůže pochybovat o bezmezném dosahu její integrity. Nikdo nemůže pochybovat o výši jejího charakteru, nikdo nemůže pochybovat o hloubce jejího křesťanského odhodlání a oddanosti Ježíšovu učení. A jsem šťastný, protože se to muselo stát, stalo se to osobě, kterou nikdo nemůže označit za rušivý faktor ve společnosti. Paní Parksová je jemná křesťanka, nenápadná, a přesto je v ní integrita a charakter. A jen proto, že odmítla vstát, byla zatčena.
A víte, přátelé, přijde čas, kdy se lidé unaví z toho, že po nich šlapou železné nohy útlaku. Přijde čas, přátelé, kdy se lidé unaví z toho, že jsou vrháni přes propast ponížení, kde zakoušejí bezútěšnost vtíravého zoufalství. Přijde čas, kdy se lidé unaví z toho, že jsou vytlačováni ze zářivého slunce životního července a zůstávají stát uprostřed pronikavého chladu alpského listopadu. Přijde čas.
Jsme tu, jsme tu dnes večer, protože už jsme unavení. A chci říci, že tu neobhajujeme násilí. To jsme nikdy nedělali. Chci, aby se v celém Montgomery a v celém tomto národě vědělo, že jsme křesťané. Věříme v křesťanské náboženství. Věříme v Ježíšovo učení. Jedinou zbraní, kterou máme dnes večer v rukou, je zbraň protestu. To je vše.
A jistě, jistě, to je sláva Ameriky, se všemi jejími chybami. To je sláva naší demokracie. Kdybychom byli uvězněni za železnou oponou komunistického státu, nemohli bychom to dělat. Kdybychom byli zavřeni v žaláři totalitního režimu, nemohli bychom to udělat. Ale velkou slávou americké demokracie je právo protestovat za právo. Přátelé, nedovolte, aby v nás někdo vyvolal pocit, že jsme
ve svých akcích srovnáváni s Ku-klux-klanem nebo s Radou bílých občanů. Na žádných autobusových zastávkách v Montgomery nebudou páleny kříže. Nebudou žádní běloši vytahováni ze svých domovů a vyváděni na nějakou vzdálenou silnici a lynčováni za to, že nespolupracují. Nebude mezi námi nikdo, kdo by se postavil a vzepřel se ústavě tohoto národa. Shromáždili jsme se zde jen proto, že si přejeme, aby existovalo právo. Přátelé, chci, aby bylo známo, že budeme pracovat s chmurným a odvážným odhodláním, abychom dosáhli spravedlnosti v autobusech v tomto městě.
A my se nemýlíme, my se nemýlíme v tom, co děláme. Pokud se mýlíme my, mýlí se Nejvyšší soud tohoto národa. Pokud se mýlíme my, mýlí se Ústava Spojených států. Pokud se mýlíme my, mýlí se Všemohoucí Bůh. Pokud se mýlíme, Ježíš Nazaretský byl pouhým utopickým snílkem, který nikdy nesestoupil na zem. Pokud se mýlíme, je spravedlnost lež. Láska nemá smysl. A my jsme zde v Montgomery odhodláni pracovat a bojovat, dokud spravedlnost nepoteče jako voda a právo jako mohutný proud.
Chci říci, že ve všech našich činech musíme držet při sobě. Jednota je velkou potřebou této doby, a budeme-li jednotní, můžeme dosáhnout mnoha věcí, které si nejen přejeme, ale které si právem zasloužíme. A nenechte se nikým zastrašit. Toho, co děláme, se nebojíme, protože to děláme v rámci zákona. V naší americké demokracii se nikdy nesmí stát, abychom si mysleli, že se mýlíme, když protestujeme. Toto právo si vyhrazujeme. Když dělnictvo v celém tomto národě dospělo k poznání, že bude kapitalistickou mocí pošlapáno, nebylo nic špatného na tom, že se dělnictvo spojilo, zorganizovalo a
protestovalo za svá práva.
My, vyděděnci této země, my, kteří jsme byli tak dlouho utlačováni, jsme unaveni procházet dlouhou nocí zajetí. A nyní natahujeme ruce k úsvitu svobody, spravedlnosti a rovnosti. Dovolte mi, přátelé, abych vám na závěr řekl, a jen tak naznačil, proč jsme se tu sešli, že musíme mít – a to chci zdůraznit – při všech našich činnostech, při všech našich jednáních zde dnes večer a po celý týden a během – ať děláme cokoli, musíme mít Boha v popředí. Buďme křesťany ve všech svých činech. Ale chci vám dnes večer říci, že nestačí, abychom mluvili o lásce, láska je jedním z ústředních bodů křesťanské tváře, víry. Je tu ještě druhá stránka, která se jmenuje spravedlnost. A spravedlnost je ve skutečnosti láska ve výpočtu. Spravedlnost je láska, která napravuje to, co se vzpouzí proti lásce.
Sám všemohoucí Bůh není jediný, není to, není to Bůh, který by jen tak vystupoval a říkal prostřednictvím Ozeáše: „Miluji tě, Izraeli.“ Je také Bohem, který se postavil před národy a řekl: „Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh, že pokud mě nebudete poslouchat, zlomím páteř vaší moci a vyfackuji vás z orbity vašich mezinárodních a národních vztahů“. Vedle lásky vždy stojí spravedlnost a my používáme pouze nástroje spravedlnosti. Nejenže používáme nástroje přesvědčování, ale dospěli jsme k tomu, že musíme použít i nástroje donucení. Tato věc je nejen procesem vzdělávání, ale také procesem legislativy.
Když tu dnes večer stojíme a sedíme a připravujeme se na to, co nás čeká, vyjděme s chmurným a odvážným odhodláním, že budeme držet při sobě. Budeme pracovat společně. Právě tady v Montgomery, až se budou v budoucnu psát učebnice dějepisu, bude muset někdo říci: „Žila rasa lidí, lidí černé pleti, ‚plnovousů a černé pleti‘, lidí, kteří měli morální odvahu postavit se za svá práva. A tím vlili nový smysl do žil dějin a civilizace.“ A my to uděláme. Dej Bůh, abychom to dokázali dříve, než bude pozdě. Až budeme pokračovat v našem programu, mysleme na tyto věci.
Ale ještě než odejdeme, chci říci toto. Chci vás naléhavě vyzvat. Hlasovali jste , a to s velkým nadšením, a já vám chci jménem všech přítomných vyjádřit své uznání. Teď pojďme ven, abychom drželi pohromadě a vydrželi s touto věcí až do konce. Nyní to znamená obětovat, ano, znamená to v některých okamžicích obětovat. Ale jsou věci, pro které se musíme naučit obětovat. A musíme dospět k tomu, že jsme odhodláni nepřijímat spoustu věcí, které jsme v minulosti přijímali.
Takže vás teď vyzývám. Máme pro vás zázemí, abyste se dostali do zaměstnání, a dáváme, máme tam k dispozici taxíky. Automobily vám budou k službám a nebojte se spotřebovat nějaký ten benzín. Pokud ho máte, pokud máte to štěstí, že máte trochu peněz, použijte je na dobrou věc. Teď v něm bude můj automobil, byl v něm, a nestarám se o to, kolik benzínu spotřebuji. Chci, aby ta věc fungovala. A my nebudeme spokojeni, dokud nebude z Montgomery a opravdu z Ameriky vymýcen útlak. Nebudeme spokojeni, dokud se tak nestane. Pouze trváme na důstojnosti a hodnotě každé lidské osobnosti. A já tu nestojím, nehájím žádnou sobeckou osobu. Nikdy jsem nejel autobusem v Montgomery. Ale byl bych méně než křesťan, kdybych se postavil na zadní a řekl, že protože nejezdím autobusem, nemusím jezdit autobusem, že se mě to netýká. Nebudu spokojený. Slyším hlas, který říká: „Když to děláte těm nejmenším, bratře můj, mně to děláte.“
A já si nedám pokoj; budu čelit zastrašování a všemu ostatnímu spolu s těmito dalšími neochvějnými bojovníky za demokracii a občanství. Nevadí nám to, pokud z toho vzejde spravedlnost. A teď jsem pochopil, že když bojujeme za svá práva, možná někteří z nich budou muset zemřít. Ale někdo řekl, že pokud člověk nemá něco, pro co by zemřel, není způsobilý k životu.
.
