Přenesme se v čase do roku 2009, ano? Před deseti lety si seriál Jak jsem poznal vaši matku každý týden naladilo přes devět milionů lidí, zatímco upoutávky na Vše o Stevovi nevysvětlitelně běžely před celovečerním filmem na všech vašich oblíbených DVD. Romantickým komediím na velkém plátně se zrovna nedařilo. Pak 17. ledna debutovala na festivalu Sundance nelineární romantická komedie (500) Days of Summer.
Film vydělal v pokladnách kin 60 milionů dolarů, vydal soundtrack, který se dostal do hitparád Billboardu, zajistil režiséru Marcu Webbovi franšízu Spider-Mana a vyvolal tisíce rozhovorů o tropu „Manic Pixie Dream Girl“. Byl to také, na rovinu, jeden z mých nejoblíbenějších filmů roku 2009. Ale obstojí?“
S desetiletým odstupem je film rozhodně stále úspěchem ve formě. Hřejivá, dynamická kamera a pytel vizuálních triků a poct zprostředkovávají radost z nové lásky i černou díru zlomeného srdce s hloubkou, která je u žánru tradičně zaměřeného na děj vzácná. Emoce filmu jsou jaksi opravdovější díky jeho nejméně realistickým momentům, jako když Tom (Joseph Gordon-Levitt) po první noci strávené se Summer (Zooey Deschanel) tančí na Hallovu & Oatesovu „You Make My Dreams“, doplněnou pochodovou kapelou a animovaným ptákem.
Scéna ke konci
filmu je ukázkou jeho technického mistrovství. Sekvence využívá rozdělené obrazovky, aby ukázala, jak se Tomova očekávání od Summerina večírku po rozchodu neshodují s realitou. Když zazní píseň Reginy Spektor „Hero“, kamera se nejprve zaměří na Tomovu tvář a pak pomalu stírá „očekávání“ z poloviny záběru, zatímco se otáčí, aby odhalila, co vidí – Summer ukazuje svůj zásnubní prsten -, prostá píseň a Tomova zmařená touha se nám bolestně zpřítomní. Webb a kameraman Eric Steelberg zkrátka vědí, jak vás zasáhnout do srdce lépe než ostatní.
Několik let po svém uvedení do kin bylo (500) Days of Summer synonymem pojmu „indie“, hovorové verze tohoto slova, která se zdá být zaměnitelná s „příliš výstřední“ a „drahý“ a „snaživý“. Nejsou to však ujeté výkvěty filmu ani jeho skládačková forma, které mu brání v dokonalosti. Ne, problémem (500) Days of Summer je Tom, respektive tvrdošíjná neschopnost scénáře přenést se plně přes jeho perspektivu a vidět Summer jako skutečného člověka.
To je v mnoha ohledech ponaučení filmu, ale vzhledem k tomu, že ho autoři Scott Neustadter a Michael H. Weber pohřbili ve třetím dějství a uzurpovali si ho vtipnou závěrečnou scénou, která zruší pokrok postavy, není to ponaučení, které by po všech těch letech zůstalo. „To, že se nějaké hezké holce líbí stejné bizarnosti jako tobě, ještě neznamená, že je to tvoje spřízněná duše,“ řekne v jedné scéně Tomova sestra (mladá Chloë Moretz
ve své první roli, která jí ukradla scénu) a v podstatě tak vysloví skrytou tezi filmu.
Tom má podle Summer a mnoha diváků zastaralou představu o lásce a mužnosti, která ho vede k tomu, aby kvůli rytířství mlátil jiné muže a prosil svou milou o exkluzivitu a lásku, přestože ona k tomu má jasný odpor. Tuto perspektivu posilují kromě Summer i všechny ostatní postavy. Kdykoli je Tom posedlý svým vztahem, jeho přátelé a sestra mu vyčítají, že „zní jako gay“ nebo že „je posera“, zatímco když Summer řekne, že nemá zájem o romantiku, Tomova kamarádka se jí nejprve zeptá, jestli je lesba, a později řekne: „Je to frajerka!“
Vypravěč naopak vysvětluje, že Tom má svou dráždivě romantickou povahu díky „smutné britské pop music a naprosto špatnému čtení filmu Absolvent“, zatímco později kritizuje průmysl blahopřání, „filmy a popové písně“ za to, že mužům vštěpují do hlavy falešné představy o lásce. Tom jako by se ocitl v kolečku pro křečky a uvízl v nevděčné roli „romantického hrdiny“, přestože on i spisovatel chápou, že je to pro skutečný svět příliš jednoduché. Tomovy dva protichůdné pohledy na lásku nejsou nikdy zcela smířeny, ale film se na konci vrací k jeho zamilované perspektivě a v závěrečné scéně trvá na tom, že on měl ohledně spřízněných duší pravdu, zatímco Summer se při vší své proměnlivosti a neochotě nechat se spoutat mýlila.
Problém je v tomto: navzdory tomu, jak moc si Tom a dokonce i scénáristé filmu myslí, že oceňují Summer pro její
jedinečnost, stále ji uvěznili v rámci dusivé mužské romantické perspektivy. Je to škoda, protože Summer sama je tak skvělá a vzácná postava: žena, která nedbá na společenské normy, která má problémy s intimitou, ale nepotřebuje je napravovat, která miluje všechno kolem sebe a zároveň hlásá lásku k ničemu. Je svobodná a sympatická způsobem, jakým to dokáže jen málokterá hlavní hrdinka romantické komedie, až na to, že její svobodomyslnost je všemi ostatními opakovaně kódována jako zdrženlivost a chlad.
Film začíná poznámkou, že filmové postavy nejsou na nikom založeny, s dovětkem: „Zvláště na tobě, Jenny Beckmanová. Mrcha.“ V průběhu filmu lidé nazývají Summer mrchou, „namyšlenou superskunkou lepší než všichni“, děvkou a „zlým, bezcitným, mizerným člověkem nebo… robotem“. Opakovaně je obviňována jako jakýsi citový dráždič, přestože od začátku upřímně mluví o svých záměrech. Pouze Tomovo rande po
intuje, že Summer za to nemůže, nicméně i při jejich závěrečném setkání je Tom frustrovaný ze Summer za to, že s ním tančila na svatbě kolegyně, a obviňujícím způsobem říká: „Ty si prostě děláš, co chceš, viď?“.
Příliš mnoho filmu nás nechává věřit, že Summer je padouch tohoto příběhu, zatímco ve skutečnosti je to Tom – mumlající o své nenávisti k ženám s tetováním a malým psům -, s kým bychom měli mít problém. Dřív jsem si myslel, že je to ze strany tvůrců chytráctví a rafinovanost, zakódované vzkazy ukryté ve filmu, které vám dávají najevo, že Summer je skutečný hrdina, ale s desetiletým odstupem mi tohle neustálé zastírání její postavy připadá spíš jako promarněná příležitost udělat z dobrého filmu skvělý.
Pokud by tvůrci skutečně chtěli, aby Summer byla jejich hrdinkou, nenechali by ji neúnavně podporovat Tomův architektonický sen, sladce se usmívat na muže, kteří ji objektivizují v autobuse a v práci, a na konci filmu by přistoupili na jeho škodlivý beznadějný romantismus. Osobnost Summer působí živě a autenticky, je závanem čerstvého vzduchu v žánru, který se historicky úzce drží předepsaných genderových rolí, ale navzdory svému místu v názvu se jí nedostává dostatečně upřímného soustředění na to, aby se stala nějakou hrdinkou.
Po deseti letech je (500) Days of Summer svižný, zábavný, romantický a srdcervoucí. Film je nezapomenutelnou scénou za scénou, od nákupního výletu dvojice do Ikei až po jejich nešťastné rande na Absolventa. Jeho emoce stoupají výš a klesají níž než ve většině romantických filmů poslední doby a sleduje Toma a Summer ve vztahu, který je realisticky chaotický i láskyplně impresionistický.
Ale (500) dní léta nás také nutí, stejně jako Toma, dívat se na Summer, aniž bychom ji skutečně viděli příliš dlouho. Nevím, kdo je Jenny Beckmanová, ale pokud je alespoň trochu podobná Summer, kterou můžeme číst mezi řádky, ráda bych ji poznala. Sakra, taky bych se rád konečně setkal se Summer.
