6 věcí, které mě naučil terapeut, abych přestala dusit své emoce v sobě

Introverti, kteří jsou od přírody „uzavřené“ osobnosti, mohou mít problém vyjádřit své pocity, názory a přání ostatním.

Nejsem terapeut, ale chodím na terapii. Takže i když nemám autoritu licencovaného lékaře nebo psychologa, moje zkušenost mě naučila některé důležité věci o zacházení s emocemi. Terapie mi zkrátka poskytla podporu, kterou potřebuji k nalezení úlevy, osvobození a uzdravení.

Jste-li introvert jako já, může pro vás být proces terapie náročný, protože my „tichošlápci“ máme přirozeně tendenci nechávat si své myšlenky a pocity pro sebe. Jako chronický přemýšlivec jsem se naučila potlačovat své pocity ze strachu, že budu špatně posouzena, označena za „příliš citlivou“ nebo že nebudu milována, respektována či pochopena. S pomocí svého terapeuta jsem pochopila, že zranitelnost znamená obnažit všechno a odhodit pečlivě budovaný obraz sebe sama, který jste se tak usilovně snažili udržet – není to snadný proces, ale je to proces naplňující.

Pro mě byla terapie potřebou cítit spojení s někým, kdo mi rozumí. Můj terapeut mě neznal tak, jak mě znali moji přátelé a rodina. Byla (je) tu proto, aby mi pomáhala, tlačila mě k tomu, abych se stal svým nejlepším já, abych si vyříkal věci, když bych si je raději nechal pro sebe, a abych objevil katarzní sílu emočního uvolnění prostřednictvím rozhovoru. Terapii si možná někteří mylně představují jako terapii určenou pouze pro ty, kteří zažili hluboké trauma nebo kteří potřebují pomoc při zvládání svého života. Ano, terapie může sloužit k těmto věcem, ale je to také mnohem víc.

Jednou z věcí, které mě terapie naučila, je, jak přestat své emoce dusit v sobě a skutečně je vyjádřit. Zde je šest věcí, které jsem se od své terapeutky naučila a které, jak doufám, pomohou i vám.

6 tipů pro introverty, jak přestat emoce uzavírat do lahví

Jako těžké kameny vás nevyjádřené emoce nakonec zatíží.

V první lekci mi terapeutka demonstrovala mou emocionální zátěž pomocí kamenů. Zdálo se to dost jednoduché, ale přesvědčila mě o významu toho, že se musím naučit svá břemena pustit. Otevřela truhlu a jeden po druhém mi vkládala do rukou kameny (různých velikostí, většinou však velikosti mé dlaně). Kameny byly stále těžší a těžší a nakonec, ke konci, bylo nemožné je udržet. Smyslem tohoto cvičení bylo ukázat mi, že hromadění emocí v láhvi se může zpočátku zdát bezvýznamné, ale nakonec vás emocionální tíha stáhne dolů.

Přemýšlejte o svých emocích tímto způsobem. Necháváte se zatěžovat nějakými nevyjádřenými pocity?“

Promluvte si. Vaše myšlenky a pocity jsou stejně platné jako myšlenky a pocity kohokoli jiného.

Může se to zdát jako samozřejmá věc, ale jako introvert jsem nikdy nechtěl mluvit – přesto se nyní mluvení stalo velmi důležitým pro mé uzdravení.

Před zahájením terapie jsem měl z celého procesu spoustu obav. Měl bych mluvit o tom, co považuji za důležité? Bude se můj terapeut skutečně zajímat? Nebo jsem příliš emocionálně poškozená na to, abych měla co říct? Naštěstí se můj terapeut ujal vedení rozhovoru a podnítil mě tím, že mě jednoduše požádal, abych promluvila. Nejlepší věc, kterou mě naučila, byla, že je v pořádku jen tak blábolit a mluvit o maličkostech, jako je to, co se děje v mém životě a jak se cítím. Věřte mi, když říkám, že blábolení o svém životě pro mě jako introverta není přirozené.

Další lekce, kterou jsem se naučila, je, že moje myšlenky a pocity jsou stejně platné jako myšlenky a pocity kohokoli jiného. Abyste lépe pochopili, co cítíte, doporučuji vám o tom mluvit. Najděte si terapeuta, kterému se budete cítit dobře, když se mu otevřete. Terapie, jak mi jednou řekla moje sestra, je jako vztah. Ujistěte se, že se u terapeuta necítíte přidušeně a nesvůj nebo že nerozumí vaší introverzi. Měli byste o svém terapeutovi přemýšlet jako o někom, komu se můžete svěřit – o někom, kdo je tu pro vás.

Zkuste si během týdne psát, co cítíte: rychlé šmouhy nebo poznámky, které vám připomenou a přimějí vás mluvit o tom, co v sobě dusíte. Dělám to, když si chci na něco vzpomenout nebo když to chci přesně formulovat či popsat.

Když už jsme u toho psaní…

Psaní vašich myšlenek a pocitů vám pomůže dát jim smysl.

Ještě před terapií mě psaní uklidňovalo a stále mi pomáhá zmírňovat bolest a osamělost (ano, i introverti bývají osamělí, zvlášť když se cítí nepochopeni). Psát needitorsky a nemyslet na to, kdo by si to případně mohl přečíst, je dobré. Je to jako streamline vašich nejtemnějších, nejintimnějších nebo nejpřekvapivějších myšlenek na papír. (Zde je několik dalších tipů na psaní deníku pro introverty.)

Samotný akt vypsání myšlenek se téměř podobá tomu, že s nimi něco děláte. Napište dopis osobě, která vám ublížila. Napište svým rodičům o tom, jak vás v dětství poškodili. Napište Bohu, pokud se tak rozhodnete. Napište sami sobě do budoucna. Když to uděláte, zjistíte, že se propracujete k zadržovaným pocitům a lépe jim porozumíte.

Připojte se k revoluci introvertů. Jeden e-mail, každý pátek. Nejlepší články o introvertech. Přihlaste se k odběru zde.

Když vyjádříte své pocity, můžete posílit své vztahy.

Často jsem se svému terapeutovi svěřovala s tím, jak mě trápí, že se můj přítel v našem vztahu více nesnaží, nebo jak se cítím vzdálená své rodině. Pak mě požádala, abych se zamyslela nad tím, co jsem pro to dělala, nebo kdy jsem naposledy někoho oslovila. Většinou jsem nedokázal říct, že bych toho udělal mnoho.

Takto mi terapie pomohla stát se lepším člověkem. Místo abychom potlačovali své emoce, které časem nevyhnutelně propuknou, měli bychom se zaměřit na to, co můžeme udělat nyní, abychom se stali takovými lidmi, kteří lépe zvládají stresové situace nebo zklamání.

Mám například spolupracovnici, která často potřebuje vysoké vedení při plnění úkolů, a já ne vždy vím, jak k ní přistupovat. Jakmile jsem začal přemýšlet o tom, že s ní budu mluvit tak, jak bych chtěl, aby se mnou mluvili, začalo to být zvládnutelnější. Vím, že je to pro náš tým nejlepší. Přesto to prospívá i mně, protože už nejsem ve stresu z toho, že nedokončí nebo nevhodně vyřeší nějaký úkol, a naše směny jsou plynulejší. K tomuto závěru bych nebyla schopna dospět, kdybych si na terapii nepromluvila o svých potlačovaných pocitech.“

Další kamarádka má notorické zpoždění, když se sejdeme. Já jsem vždycky dřív. Vidíš to napětí? Díky terapii jsem se naučila, že pokud mě rozčilují maličkosti, měla bych na ně upozornit nehodnotícím, nedefenzivním způsobem. Naučila jsem se například říkat: „Víš, že mi vadí, že ___“. Nebo: „Chápu, z čeho vycházíš, ale ocenil bych, kdybys ___“. Dejte někomu najevo, že vaše pocity jsou platné. Neomlouvejte se, ale uznejte chyby a nedostatky druhých a snažte se pracovat na řešení.

Identifikujte činnosti, které vás baví, abyste mohli zdravým způsobem uvolnit potlačenou emoční energii.

Kromě toho, že mluvím o věcech, se kterými se potýkám, mluvím se svým terapeutem také o tom, co mi dělá radost: umění, dobrovolnictví v místním centru Samaritán, trávení času s lidmi, které mám ráda, učení, čtení a běhání (i když to příšerné astma se ozve a já ho aktivně nenávidím – ale je to dobrý vzteklý běh). Při těchto rozhovorech mi můj terapeut pomohl určit některé zdravé způsoby, jak uvolnit potlačenou emoční energii. Nyní jsem se naučila, že pokud nemohu mluvit s člověkem, který mě trápí, nebo řešit situaci, která mě tíží, mohu své myšlenky a energii vložit do něčeho zdravého.

Přemýšlejte o tom, proč své emoce dusíte v sobě.

Nedávno jsem četla článek o „stínovém já“, o tom, že to, co nemůžete vystát na druhých lidech, je vlastně odrazem toho, co nesnášíte sami na sobě. Ať už je to pravda, nebo ne, přimělo mě to k zamyšlení. Když jsem smutný, je to proto, že jsem dovolil druhým lidem, aby se mnou špatně zacházeli? Proč dovolím, aby ve mně stále stejný člověk vyvolával pocit nedostatečnosti? Co by se stalo, kdybych se lidem svěřila s tím, jak se skutečně cítím – vyvíjel by se vztah dál? Kladení si takových otázek mi pomáhá proniknout hlouběji a ujasnit si, když své emoce dusím v sobě.

Získání jasnosti mi pomohlo vyřešit některé obtížné situace v mých vztazích. Například když jsem si poprvé sedla na terapii, nadhodila jsem téma napjatého přátelství. Měla jsem pocit, že je ztrácím a že se chovají sobecky. Při pohledu zpět – a hlavně s ohledem na to, co mi řekl terapeut – jsem si uvědomil, že jsem v této situaci hrál také svou roli; mohl jsem toho člověka více oslovit, ale neudělal jsem to. Uvědomila jsem si také, že v tom hrála roli moje introverze, protože jsem nerealisticky očekávala, že ostatní lidé přijdou za mnou, aniž bych sama něco iniciovala. Nakonec se mi podařilo situaci s tímto přítelem napravit.

Vytvoření člověka, kterým chcete být, spočívá v poznání toho, kdo jste, co máte rádi a co chcete. Introverti mohou své pocity více potlačovat, protože nejsou tak hlasití jako extroverti a máme tendenci více naslouchat než mluvit. Mně například trvalo několik měsíců, než jsem se cítila pohodlně sdílet a otevírat své pocity svým spolupracovníkům. Dokonce i ve vlastní rodině se stále snažím být sám sebou a najít sám sebe, i když se to učím.

Pokud s tím bojujete jako já, nezapomeňte, že máte právo dát průchod svým pocitům a vyjádřit je. Vím, že může být složité přijít na to, jak, zejména jako introvert, vyjádřit své názory a bojovat proti instinktivnímu polykání toho, co cítíte. Přesto, abychom se stali sami sebou, musíme.

Mohlo by vás zajímat:

• INFJ: 6 rad terapeuta, jak vyjádřit své emoce (když nechcete rozhoupat loď)
• INTJ: 7 tipů, jak se vypořádat s emocemi (i když byste je nejraději ignorovali)
• Tady se dozvíte, co rozčiluje každý introvertní typ osobnosti podle Myers-Briggse

shop.introvertdear.com