Zélóti představovali zásadu a politiku, kterou ostatní skupiny nesdílely. Saduceové si žili dobře a usilovali o moc na vysokých místech. Farizeové věřili, že je Boží vůlí žít ve světě, do kterého je Bůh postavil, zůstat čistí a čelit pokušením, nebezpečím a zkouškám.1 A esejci prostě utekli před konfliktem a uchýlili se do své pouštní komuny. Naproti esejcům však stáli zélóti, kteří se každé opozici postavili přímo.
Jméno „horlivec“
Jméno „horlivec“ poprvé použil Josefus k označení bojovných Židů ve válce v letech 66-70. „Horlivec“ je označení pro Židy. Toto označení se však začalo používat pro všechny, kdo se silou vzbouřili proti Římu.2 Samotné pojmenování není nijak složité; označuje člověka, který je naplněn horlivostí nebo vášnivou intenzitou bojovat za nějakou ohroženou instituci nebo ideál.3 Výraz nese konotaci fanatika, člověka, který byl ochoten jít až do krajního násilí proti pohanským utlačovatelům.4
Popis vzbouřeneckých skupin
Josephus označuje horlivce za „čtvrtou židovskou filosofii“, kterou založil Juda Galilejský (v roce 6 n. l.); důrazně tvrdí, že všechny následující potíže včetně vypálení Chrámu lze přičíst jeho učení. Gowan správně poznamenává, že Josefus, který se obrátil k Římanům, zcela jistě nabízí politicky přijatelné hodnocení těchto zapřisáhlých nepřátel Říma, které nazývá „bandity“.5 Je obtížné zjistit spolehlivé informace o fanaticích, když jediným pramenem je Josefus, který proti nim ostře vystupoval.
Gowan uvádí několik jednotlivců a skupin, kteří se násilně vzbouřili proti Římu; termín „zélóti“ se sice vztahuje jen na některé z „hráčů“, jak je nazývá, ale často se používá pro některou z těchto povstaleckých frakcí.6 Ezechiáš, otec Jidášův, byl popraven Herodem kolem roku 46 př. n. l.7 Josef ho nazývá loupeživým náčelníkem; zazněl první tón militantní vzpoury. Musela to být významná událost, protože Sanhedrin chtěl Heroda soudit za jeho popravu. Jeho syn Juda Galilejský je znám jako zakladatel zélótů. Herford přirovnává Jidáše k Matatiášovi (167 př. n. l.) v tom smyslu, že kolem sebe shromáždil ty, kteří horlili pro Tóru; projevovali stejnou horlivost.8 Je tu však jeden podstatný rozdíl: v Jidášově době mohli Židé většinou svobodně uctívat, co chtěli. V každém případě se Jidáš vzbouřil proti Římu kvůli sčítání lidu, které provedl Kvirinius. O Jidášově smrti se zmiňuje Gamaliel ve Skutcích 5,37. Jakub a Šimon, Jidášovi synové, pokračovali ve vzpouře a byli ukřižováni v roce 46 nebo 48 n. l.9 Sikariové (z latinského sicarius, krátký meč nebo dýka) byli skupinou vzbouřenců, kteří bojovali ve Felixově době; zabili velekněze Jonatána, uprchli do pouště a Masadu drželi až do roku 73.10 Eleazar, syn velekněze Ananiáše, přispěl k začátku vzpoury v roce 66 tím, že přiměl kněze, aby přestali přinášet denní oběti za císaře.11 Menahem, syn Jidášův, získal z Masady zbraně a přišel do Jeruzaléma, aby se pokusil nastolit nějakou vládu. Byl zabit jinými povstalci.12 Eleazar, syn Jairův, Menahemův příbuzný, uprchl na Masadu a vedl marný odpor v letech 70-73.13 Skuteční zélóti byli extremisté v Jeruzalémě, kteří se po pádu Galileje v letech 67, 68 pokusili převzít moc. Prováděli v podstatě teroristickou činnost.14 Významným rebelem byl také Jan z Gischaly, který se pokusil převzít královskou moc v Jeruzalémě, zradil přitom lid a nakonec byl při pádu Jeruzaléma zajat.15 Šimon bar Giora se pokusil dobýt Jeruzalém; ovládl jih. Galilejci, stoupenci Jana z Gischaly, jsou popisováni jako transvestitští vrazi.16 Eleazar, syn Šimonův, byl vůdcem zélótů, když se vzbouřili proti Janovi.
Takže když byl Titus na cestě zničit Jeruzalém, byly ve městě tři skupiny vzbouřenců: Eleazar a zélóti drželi chrám, Jan ovládal horní město a Šimon ovládal dolní město. Všechno to byly nesourodé skupiny a jednotlivci; protože však všichni měli v podstatě stejný cíl a podobné metody, můžeme je zařadit do jedné skupiny v rámci diskuse o horlivcích. Gowan dochází k závěru, že je lze nazvat hnutím, protože (1) Josefus je nazývá čtvrtou filosofií a (2) šlo o dynastii vzbouřenců – zdá se, že většina z nich byla nějakým způsobem spřízněna.17 Jidáš pravděpodobně nebyl zakladatelem v pravém slova smyslu, ale jeho učení a jeho horlivost ovlivnily ostatní. Byli to v podstatě fanatici, kteří vedli válku se všemi, kdo se jim postavili na odpor, ale rozhodně projevovali statečnost, neboť raději snášeli obléhání a mučení, než aby nazývali někoho jiným „pánem“ než Bohem.18
Věry zélótů
Hnutí bylo náboženské, ale rozhodně aktivistické. Společným základem všech těchto židovských stran byla Tóra. Na rozdíl od farizeů však horlivci nenabízeli žádné nové pojetí Zákona; nešlo jim o jeho výklad, jen o to, aby za něj bojovali a prosadili vše, co požadoval. Herford shrnuje jednoduché myšlenky, které podle nich Tóra vyžadovala:19 1) JHVH byl jediným králem, kterého Židé uznávali;20 2) jeho vládu nastolí vykořeněním pohanství a zlomením jha tyranie; 3) Tóra podmiňovala oddělení od pohanů, vyzdvihovala Izrael jako vyvoleného Boha a slibovala vítězství. Fanatici by se snažili prosadit tato přesvědčení jakýmkoli násilím. Nakonec však ztratili smysl pro řád a vysokou motivaci.
Podle Josefa Jidáše nazval Židy zbabělci, pokud budou nadále platit daně Římu nebo souhlasit s tím, že se jinak podřídí komukoli jinému než Bohu;21 zdanění pro něj bylo otroctvím. V mnoha věcech se pravděpodobně shodovali s farizeji – ale měli vášeň pro svobodu. Farizeové ovšem nebyli horlivci; do těchto válek byli vtaženi proti své vůli. Na počátku jim mohli být sympatičtější, ale ne v závěrečných konfliktech, které nevyhnutelně vedly ke zničení Jeruzaléma a židovského státu.
Závěrečné poznámky
Zeloti v biblických záznamech nefigurují nijak výrazně. Jsou však o nich zmínky. Jeden z dvanácti, Šimon Zelotes (Mk 3,18), byl pravděpodobně původně členem nějaké skupiny. Barabáš byl zjevně horlivec; výraz, který je pro něj použit v J 18,40, je stejný, jaký používá Josefus pro horlivce. A možná i Jidáš Iškariotský se přikláněl k jejich myšlenkám.
Ježíš se však o zélótech nikdy otevřeně nezmiňuje. Jeho výrok, že se lidé pokoušejí zmocnit království násilím (Mt 11,12), byl vykládán jako kritika takové pomýlené horlivosti. O tom, zda se vztahuje k horlivcům, se vedou diskuse; Hengel argumentuje proti této souvislosti.22
Na horlivosti samozřejmě není nic špatného; vychází z biblického učení23 a je naprosto nezbytná pro úspěch křesťanství. Sám Ježíš byl naplněn horlivostí, když čistil chrám. Horlivost pro Pánovo dílo se však naprosto liší od postojů a jednání horlivců – ti neplnili Pánovu vůli. V dějinách církve je mnoho příkladů takové chybné horlivosti, především křížové výpravy. A dějiny církve jsou také poskvrněny jednotlivci, kteří se spolu s náboženskou autoritou zmocnili i politické moci. I v dnešní době existují jednotlivci nebo skupiny křesťanskýchzlodějů, kteří se občas pokoušejí naplnit poslání násilím. Ježíš učil, že Jeho království není z tohoto světa, jinak by Jeho služebníci bojovali; a že dílo Jeho království nesmí být zahaleno násilím – bez ohledu na to, jak velkou horlivost mohou účastníci mít. S tímto kontrastem se více seznámíme v následujících kapitolách.
1 Herford, str. 64.
2 Viz diskusi o skupinách v knize Martin Hengel, The Zealots (Edinburgh: T. & T. Clark, 1989), s. 24-75.
3 Tento termín lze v hebrejštině přeložit jako „horlivost“ nebo „žárlivost“. Termín popisuje spalující vášeň pro nějakou věc. Pokud by byl použit v negativním smyslu, odkazoval by na závist, spalující touhu po něčem, co je mimo zákon.
4 Herford, s. 66.
5 Gowan, s. 201.
6 Tamtéž, s. 203,4.
7 Josephus, Antiquities, 14.158-160; Wars, 1.204,5.
8 Herford, s. 67.
9 Josephus, Antiquities, 20.
8 Herford, s. 67.
9 Josephus, Antiquities, 14.158-160; Wars, 1.204,5. 102.
10 Josephus, Války, 2.254-457; 4.400-405.
10 Josephus, Války, 2.254-457; 4.400-405.
11 Josefus, Války, 2.409.
12 Josefus, Války, 2.433-448.
13 Josefus, Války, 7.253.
14 Josephus, Wars, 4.160ff.
15 Josephus, Wars, 4.84ff.
16 Josephus, Války, 4.558-563.
17 Gowan, s. 205.
18 Tamtéž, s. 207.
19 Herford, s. 68,69.
19 Herford, s. 68,69.
20 Podrobněji o tomto přesvědčení viz Hengel, The Zealots, s. 90-99.
21 Antiquities, 18,23-25.
