64 farností

Trumpetista, skladatel a jazzový pedagog narozený v New Orleans Wynton Marsalis je vynikající hudebník, držitel Pulitzerovy ceny a mezinárodně uznávaná kulturní ikona. Je synem neworleanského pianisty a průkopnického jazzového pedagoga Ellise Marsalise a bratrem jazzových hudebníků Branforda Marsalise, Delfeayo Marsalise a Jasona Marsalise. Jeho vliv v posledních dvou desetiletích dvacátého století a v prvním desetiletí století jednadvacátého na stav jazzu, jazzovou praxi a uznání amerického jazzového dědictví by bylo těžké přeceňovat.

Marsalis se rychle etabloval na národní scéně jako dominantní, výrazná osobnost a vůdčí osobnost „klasické“ jazzové renesance v době, kdy komerční tlaky výrazně změnily charakter i postavení americké populární hudby téměř ve všech kategoriích. Jako mimořádně talentovaný hudební zázrak se Marsalis v osmdesátých letech rychle stal komerčně úspěšným a velmi viditelným hudebníkem a v devadesátých letech pak výrazně rozšířil svou vizi jazzu a jeho možností.

Zatímco zpočátku bagatelizoval své přirozené kulturní dědictví, v pozdějších fázích svého vývoje Marsalis projevil angažovanost v oblasti jazzu a jeho role v americké kultuře, která zřetelněji odrážela jeho původ historicky smýšlejícího a v New Orleans vychovaného hudebníka. V prvním desetiletí jednadvacátého století se jako umělecký ředitel jazzu v Lincolnově centru nadšeně ujal role hlavního mluvčího a obhájce institucionalizace jazzu a jazzové historie jako podstatného prvku americké kultury a americké historie.

Raný život

Marsalis se začal učit hrát na trubku až ve dvanácti letech; o dva roky později provedl Haydnův koncert pro trubku s New Orleans Philharmonic Orchestra. V sedmnácti letech se zapsal na přední národní vysokou školu múzických umění, Juilliard School v New Yorku. V devatenácti letech si vzal dovolenou, aby mohl vyjet na turné s jazzovým bubeníkem Artem Blakeym a jeho skupinou The Jazz Messengers.

Jak Wynton, tak Branford nakonec hráli společně v Art Blakey’s Jazz Messengers. Když na jaře 1982 odešli, nahradila je další dvojice New Orleans, trumpetista Terence Blanchard a altsaxofonista Donald Harrison, kteří se rovněž stali významnými jazzovými osobnostmi. V roce 1984 se Marsalis stal vůbec prvním hudebníkem, který získal současně cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon v kategorii klasická hudba i jazz. První cenu získal za Haydna, Leopolda Mozarta a Johanna Nepomuka Hummela: Trumpet Concertos nahrané s Raymondem Leppardem a londýnským Národním filharmonickým orchestrem. Druhá cena ocenila Marsalisovu instrumentální práci na albu Think of One, které vyšlo pod trumpetistovým vlastním jménem a bylo nahráno s kvintetem, v němž hrál na saxofon bratr Branford. V roce 1987 se stal prvním hudebníkem, který kdy získal cenu Grammy v pěti po sobě jdoucích letech.

V téže době se stal nejprodávanějším jazzovým umělcem i jeho další krajan z New Orleans, pianista a zpěvák Harry Connick Jr. a Branford zahájil vlastní kariéru. Na podzim roku 1990 se alba všech tří umělců umístila na prvních pěti místech žebříčku prodejnosti jazzových alb časopisu Billboard a v roce 1990 se Wynton Marsalis objevil na obálce časopisu Time 22. října 1990 s titulkem oznamujícím „Nový jazzový věk.“

Prize-Winning Composer

Kromě ovlivnění vnímání jazzu veřejností měl však Marsalis od počátku v úmyslu dosáhnout podstatnější změny v americké kultuře a uplatnit to, co jeden známý jazzový historik označil jako jeho „doktrínu vážnosti“. Původ tohoto postoje Marsalis nejlépe vysvětlil v komentáři k dočasné roztržce, kterou měl se svým bratrem Branfordem: „S mým bratrem se celá bitva vedla o otázku, jaké je místo jazzu v americké kultuře. Je to nějaká lehká hudba, která nemá žádný obsah, nebo je to umělecká forma, která nás informuje o americké demokracii, o tom, co to znamená žít v tomto století?“

V důsledku této vyhraněnější agendy, jakmile se Marsalis stal celostátně významnou osobností, se jeho umělecké zaměření změnilo dvěma znatelnými způsoby. Zaprvé se začal vracet k dřívějším, předválečným vlivům, včetně toho, co jeden jeho blízký poradce popsal jako „rytmy a barvy blues“. A za druhé, začal zkoumat dlouhé skladby, aby dosáhl většího a významnějšího vyjádření své představy o tom, čím by jazz mohl být.

Pro tento účel začal Marsalis pilně pracovat jako skladatel, přičemž v roce 1989 vyšlo New Orleansem ovlivněné CD The Majesty of the Blues, které slouží jako ukazatel tohoto estetického a kulturního zlomu. A jazzové oratorium Blood on the Fields z poloviny devadesátých let, založené na zkušenostech z otroctví, znamenalo vrchol osobního i kulturního úspěchu a v roce 1997 získalo vůbec první Pulitzerovu cenu udělenou jazzovému kompozičnímu dílu.

Kulturní velvyslanec

Komentujíc Marsalisův úspěch s Blood on the Fields, jeden pozorovatel napsal, že Marsalis dokázal, že „azz už nemusí být marginalizován ani ve svých strukturách, ani ve svých emocionálních a intelektuálních ambicích“. Vzhledem k Marsalisově ještě velkolepější a ambicióznější vizi mohl dodat, že jazz nemusí být marginalizován ani ve svých kulturních a politických aspektech. Díky Marsalisovu více než dvacetiletému praktickému vedení se v newyorském Lincolnově centru – prominentním sídle v centru Manhattanu, kde sídlí více než tucet vysoce ceněných uměleckých organizací, jako jsou Newyorská filharmonie, Newyorský městský balet a Metropolitní opera – nyní nachází organizace věnující se výhradně jazzu.

V roce 2008 Jazz at Lincoln Center obsadilo svůj vlastní domov v nedávno postaveném komplexu, který zabírá zhruba 150 000 čtverečních metrů ve třech patrech Time Warner Center v sousedství Lincolnova centra. Komplex postavený nákladem 128 milionů dolarů zahrnuje čtyři samostatné prostory pro vystoupení, zkušebnu, nahrávací studio, archiv partitur, knihovnu a administrativní kanceláře. Roční rozpočet organizace, která podporuje Jazz at Lincoln Center Orchestra a více než tisíc koncertních, vzdělávacích a vysílacích akcí po celém světě, dosáhl v roce 2008 38 milionů dolarů.

Vytvoření trvalého a kulturně významného domova pro jazz, který podle deníku The Wall Street Journal „nyní představuje něco robustního a v historickém kontextu důkladně originálního“, se může ukázat jako Marsalisův vrcholný úspěch v jeho kariéře, kterou jeden pozorovatel označil za „nejvelkolepější jazzovou kariéru za posledních čtyřicet let“.“