Trumpetista, skladatel a jazzový pedagog narozený v New Orleans Wynton Marsalis je vynikající hudebník, držitel Pulitzerovy ceny a mezinárodně uznávaná kulturní ikona. Je synem neworleanského pianisty a průkopnického jazzového pedagoga Ellise Marsalise a bratrem jazzových hudebníků Branforda Marsalise, Delfeayo Marsalise a Jasona Marsalise. Jeho vliv v posledních dvou desetiletích dvacátého století a v prvním desetiletí století jednadvacátého na stav jazzu, jazzovou praxi a uznání amerického jazzového dědictví by bylo těžké přeceňovat.

Marsalis se rychle etabloval na národní scéně jako dominantní, výrazná osobnost a vůdčí osobnost „klasické“ jazzové renesance v době, kdy komerční tlaky výrazně změnily charakter i postavení americké populární hudby téměř ve všech kategoriích. Jako mimořádně talentovaný hudební zázrak se Marsalis v osmdesátých letech rychle stal komerčně úspěšným a velmi viditelným hudebníkem a v devadesátých letech pak výrazně rozšířil svou vizi jazzu a jeho možností.

Zatímco zpočátku bagatelizoval své přirozené kulturní dědictví, v pozdějších fázích svého vývoje Marsalis projevil angažovanost v oblasti jazzu a jeho role v americké kultuře, která zřetelněji odrážela jeho původ historicky smýšlejícího a v New Orleans vychovaného hudebníka. V prvním desetiletí jednadvacátého století se jako umělecký ředitel jazzu v Lincolnově centru nadšeně ujal role hlavního mluvčího a obhájce institucionalizace jazzu a jazzové historie jako podstatného prvku americké kultury a americké historie.

Raný život

Marsalis se začal učit hrát na trubku až ve dvanácti letech; o dva roky později provedl Haydnův koncert pro trubku s New Orleans Philharmonic Orchestra. V sedmnácti letech se zapsal na přední národní vysokou školu múzických umění, Juilliard School v New Yorku. V devatenácti letech si vzal dovolenou, aby mohl vyjet na turné s jazzovým bubeníkem Artem Blakeym a jeho skupinou The Jazz Messengers.

Jak Wynton, tak Branford nakonec hráli společně v Art Blakey’s Jazz Messengers. Když na jaře 1982 odešli, nahradila je další dvojice New Orleans, trumpetista Terence Blanchard a altsaxofonista Donald Harrison, kteří se rovněž stali významnými jazzovými osobnostmi. V roce 1984 se Marsalis stal vůbec prvním hudebníkem, který získal současně cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon v kategorii klasická hudba i jazz. První cenu získal za Haydna, Leopolda Mozarta a Johanna Nepomuka Hummela: Trumpet Concertos nahrané s Raymondem Leppardem a londýnským Národním filharmonickým orchestrem. Druhá cena ocenila Marsalisovu instrumentální práci na albu Think of One, které vyšlo pod trumpetistovým vlastním jménem a bylo nahráno s kvintetem, v němž hrál na saxofon bratr Branford. V roce 1987 se stal prvním hudebníkem, který kdy získal cenu Grammy v pěti po sobě jdoucích letech.

V téže době se stal nejprodávanějším jazzovým umělcem i jeho další krajan z New Orleans, pianista a zpěvák Harry Connick Jr. a Branford zahájil vlastní kariéru. Na podzim roku 1990 se alba všech tří umělců umístila na prvních pěti místech žebříčku prodejnosti jazzových alb časopisu Billboard a v roce 1990 se Wynton Marsalis objevil na obálce časopisu Time 22. října 1990 s titulkem oznamujícím „Nový jazzový věk.“

Prize-Winning Composer

Kromě ovlivnění vnímání jazzu veřejností měl však Marsalis od počátku v úmyslu dosáhnout podstatnější změny v americké kultuře a uplatnit to, co jeden známý jazzový historik označil jako jeho „doktrínu vážnosti“. Původ tohoto postoje Marsalis nejlépe vysvětlil v komentáři k dočasné roztržce, kterou měl se svým bratrem Branfordem: „S mým bratrem se celá bitva vedla o otázku, jaké je místo jazzu v americké kultuře. Je to nějaká lehká hudba, která nemá žádný obsah, nebo je to umělecká forma, která nás informuje o americké demokracii, o tom, co to znamená žít v tomto století?“

V důsledku této vyhraněnější agendy, jakmile se Marsalis stal celostátně významnou osobností, se jeho umělecké zaměření změnilo dvěma znatelnými způsoby. Zaprvé se začal vracet k dřívějším, předválečným vlivům, včetně toho, co jeden jeho blízký poradce popsal jako „rytmy a barvy blues“. A za druhé, začal zkoumat dlouhé skladby, aby dosáhl většího a významnějšího vyjádření své představy o tom, čím by jazz mohl být.

Pro tento účel začal Marsalis pilně pracovat jako skladatel, přičemž v roce 1989 vyšlo New Orleansem ovlivněné CD The Majesty of the Blues, které slouží jako ukazatel tohoto estetického a kulturního zlomu. A jazzové oratorium Blood on the Fields z poloviny devadesátých let, založené na zkušenostech z otroctví, znamenalo vrchol osobního i kulturního úspěchu a v roce 1997 získalo vůbec první Pulitzerovu cenu udělenou jazzovému kompozičnímu dílu.

Kulturní velvyslanec

Komentujíc Marsalisův úspěch s Blood on the Fields, jeden pozorovatel napsal, že Marsalis dokázal, že „azz už nemusí být marginalizován ani ve svých strukturách, ani ve svých emocionálních a intelektuálních ambicích“. Vzhledem k Marsalisově ještě velkolepější a ambicióznější vizi mohl dodat, že jazz nemusí být marginalizován ani ve svých kulturních a politických aspektech. Díky Marsalisovu více než dvacetiletému praktickému vedení se v newyorském Lincolnově centru – prominentním sídle v centru Manhattanu, kde sídlí více než tucet vysoce ceněných uměleckých organizací, jako jsou Newyorská filharmonie, Newyorský městský balet a Metropolitní opera – nyní nachází organizace věnující se výhradně jazzu.

V roce 2008 Jazz at Lincoln Center obsadilo svůj vlastní domov v nedávno postaveném komplexu, který zabírá zhruba 150 000 čtverečních metrů ve třech patrech Time Warner Center v sousedství Lincolnova centra. Komplex postavený nákladem 128 milionů dolarů zahrnuje čtyři samostatné prostory pro vystoupení, zkušebnu, nahrávací studio, archiv partitur, knihovnu a administrativní kanceláře. Roční rozpočet organizace, která podporuje Jazz at Lincoln Center Orchestra a více než tisíc koncertních, vzdělávacích a vysílacích akcí po celém světě, dosáhl v roce 2008 38 milionů dolarů.

Vytvoření trvalého a kulturně významného domova pro jazz, který podle deníku The Wall Street Journal „nyní představuje něco robustního a v historickém kontextu důkladně originálního“, se může ukázat jako Marsalisův vrcholný úspěch v jeho kariéře, kterou jeden pozorovatel označil za „nejvelkolepější jazzovou kariéru za posledních čtyřicet let“.“

Autor

Roger Hahn

Navržená četba

Blumenfeld, Larry. „Trvalý opus Wyntona Marsalise“. The Wall Street Journal, 24. září 2009. http://online.wsj.com/article/SB10001424052970204518504574421122947652320.html

Conroy, Frank. „Stop Nitpicking a Genius.“ (Přestaňte se navážet do génia). The New York Times Magazine, 25. června 1995. http://www.nytimes.com/1995/06/25/magazine/stop-nitpicking-a-genius.html?scp=3&sq=Wynton%20Marsalis+Frank%20Conroy&st=cse

Gourse, Leslie. Wynton Marsalis: W. Marshalla: Skain’s Domain, A Biography (Skainova doména, životopis). New York: Schirmer Books, 1999.

Lichtenstein, Grace a Laura Danker. „Strážci plamene – rodina Marsalisových“. In Musical Gumbo: The Music of New Orleans, 240-57. New York: W. W. Norton, 1993.

Marsalis, Wynton. Marsalis o hudbě. New York: W. W. Norton, 1994.

Porter, Eric. „The Majesty of the Blues: „Jazzový kánon Wyntona Marsalise“. In What Is this Thing Called Jazz? African American Musicians as Artists, Critics, and Activists [Afroameričtí hudebníci jako umělci, kritici a aktivisté], 287-334. Berkeley: University of California Press, 2002.

Wroe, Nicholas. „A Life in Music: Wynton Marsalis.“ The Guardian, 18. července 2009. http://www.guardian.co.uk/music/2009/jul/18/wynton-marsalis-interview.

Další údaje

.

Pokrytí 1961-
Kategorie Hudba
Témata
Regiony Velký New Orleans
Časové období Současné období, Konec 20. století
Indexové písmeno M

admin

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

lg