Systém federální stát
Práce federální vlády v oblasti veřejné zaměstnanosti začala v roce 1907, kdy Úřad pro imigraci a naturalizaci začal rozdělovat pracovní sílu imigrantů mezi jednotlivé státy. V roce 1914 vyvinul imigrační úřad počátky celostátního informačního systému o pracovních příležitostech. Vstup Spojených států do první světové války zintenzivnil potřebu organizovaného systému veřejné zaměstnanosti.
Nově vytvořená jednotka federálního ministerstva práce, United States Employment Service (USES), vytvořila celostátní síť komunitních poradních sborů pro nábor pracovních sil, ale činnost této jednotky byla na konci války prudce omezena snížením prostředků. Organizace trhu práce zůstala na státních a obecních úřadech. Neúspěšné pokusy o zřízení federální státní služby zaměstnanosti zahrnovaly Kenyon-Nolanův zákon (1919) a Wagnerův zákon (1931), který vetoval prezident Herbert Hoover, jenž věřil, že federálně řízená agentura je nezbytná k řešení ohromných problémů Velké hospodářské krize. Nakonec byl USES v roce 1933 znovu zřízen Wagnerovým-Peyserovým zákonem jako úřad ministerstva práce. Jeho úkolem bylo podporovat zřizování státních úřadů práce a poskytovat federální dotace na úhradu provozních nákladů. Zákon ukládal USES povinnost „podporovat a rozvíjet celostátní systém úřadů práce pro muže, ženy a juniory“.
Vytvoření federálně-státní služby zaměstnanosti uprostřed vážné hospodářské deprese nevyhnutelně zapojilo nový úřad do vytváření nouzových programů veřejných prací a projektů na podporu zaměstnanosti. Pod vedením USES byla zřízena národní služba opětovného zaměstnávání, která měla za úkol směrovat pracovníky na veřejné práce a projekty pracovní pomoci. USES a národní úřad pro opětovné zaměstnávání se okamžitě zapojily do hromadné registrace a doporučování několika milionů nezaměstnaných pracovníků.
Po přijetí zákona o sociálním zabezpečení v roce 1935 se funkce úřadu pro zaměstnanost rozšířily, protože všechny státy, které se chtěly účastnit federálního státního programu pojištění v nezaměstnanosti, musely stanovit, že tyto pojistné dávky budou vypláceny pouze registrovaným žadatelům prostřednictvím státního veřejného úřadu pro zaměstnanost. Tato nová povinnost vyžadovala test dostupnosti práce pro žadatele o pojištění v nezaměstnanosti a vynutila si značné rozšíření federálních i státních služeb. Výsledkem bylo, že během několika let po přijetí zmocňovacího zákona v roce 1936 byly ve všech státech zřízeny státní služby zaměstnanosti fungující ve spolupráci s USES.
Během druhé světové války a války v Koreji se národ při rozdělování lidských zdrojů ve velké míře spoléhal na veřejné služby zaměstnanosti. Statisíce pracovníků byly získány pro válečné výcvikové programy; miliony byly umístěny v kritických průmyslových odvětvích; rozsáhlá činnost služeb zaměstnanostiposkytla zaměstnavatelům a odborům příležitost vidět úlohu veřejných úřadů práce při přispívání ke stabilitě a lepšímu fungování místních trhů práce.Zájem veřejnosti o využití pracovních sil a organizacitrhu práce se po druhé světové válce nadále zvyšoval.
Vyskytující se recese, přetrvávající nezaměstnanost, technologický pokrok, změny ve složení pracovní síly, zvyšujícíse požadavky na vzdělání na pracovních místech, pokles zaměstnanosti v některýchsegmentech ekonomiky (např. na trhu práce, na trhu práce, na trhu práce, na trhu práce, na trhu práce apod, železnice, uhelné doly, zemědělství), měnící se struktura spotřebitelské poptávky a nouze v oblastech, kde dochází k vyčerpání přírodních zdrojů nebo odchodu průmyslu, si vynutily přehodnocení úlohy a služeb ÚSES a role, kterou by měla vláda hrát při řešení nezaměstnanosti. Přijatá opatření zahrnovala zákon o obnově oblastí (1961, revidovaný v roce 1965), zákon o rozvoji a vzdělávání pracovních sil (1962), zákon o odborném vzdělávání (1963) a zákon o ekonomických příležitostech (1964). V roce 1998 byl Wagner-Peyserův zákon novelizován a USES byl začleněn do Úřadu pro zaměstnanost a odbornou přípravu ministerstva práce (DOLETA) jako součást programu One-Stop (později CareerOneStop) pro pracovní síly. Zákon o inovacích a příležitostech v oblasti pracovní síly (Workforce Innovation and Opportunity Act, 2014) přenastavil federální systém zaměstnanosti, odborné přípravy a rozvoje kariéry pro 21. století, ale velká část jeho základního poslání zůstala nezměněna. Program nadále provádí průzkumy trhu práce, osvědčuje vzdělávací potřeby, poskytuje testování a poradenství, rozšiřuje uplatnění vyškolených osob na trhu práce a poskytuje informace a poradenství o profesních potřebách.
.
