Populárně na Variety
Albert Finney, jeden z předních poválečných herců, zemřel ve čtvrtek v Londýně na infekci hrudníku. Bylo mu 82 let a bojoval s rakovinou.
Silný britský umělec začínal jako divadelní herec a poté přešel k filmu. Svým vážným hlasem a chraplavým pohledem vnesl do své práce intenzivní realismus a proslavil se v klasických filmech 60. let jako „Saturday Night and Sunday Morning“ a „Tom Jones“. Později si nezapomenutelně zahrál legendárního detektiva Agathy Christie Hercula Poirota ve filmu „Vražda v Orient expresu“ a ohromil kritiky i diváky svými skvělými výkony ve filmech „Garderobiér“ a „Pod sopkou“. Finney byl pětkrát nominován na Oscara, ale nikdy tuto cenu nezískal.
V roce 1963 hrál Finney hrdinu nalezence ve filmu Tonyho Richardsona „Tom Jones“, který získal Oscara za nejlepší film. Tato role udělala z Finneyho mezinárodní filmovou hvězdu a vynesla mu první ze čtyř nominací na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. O rok dříve Finney odmítl titulní roli ve filmu „Lawrence z Arábie“, protože se nechtěl zavázat ke smlouvě na více filmů a hvězdná sláva ho prý děsila.
Společně se svými vrstevníky Peterem O’Toolem, Richardem Burtonem a Richardem Harrisem pomohl Finney definovat období, kdy se kulturní osa filmového průmyslu posunula směrem k Velké Británii. Bylo to hnutí, které se zbavilo dusného a škrobeného přístupu k dramatu, který zpopularizovali Laurence Olivier a John Gielgud, a nahradilo ho něčím, co bylo zřetelně modré a doutnající.
Finneyho první velkou rolí na plátně byl Arthur Seaton, strojník ve filmu Karla Reisze „Sobota večer a nedělní ráno“ z roku 1960. Film, který byl všeobecně považován za nejpřesvědčivější z britských dramat o „rozhněvaných mladých mužích“, byl vnímán jako jeden z prvních autentických portrétů dělnické mládeže. Finney se svým neklidným šarmem a nepopiratelným charismatem jako by mluvil za celou generaci, když jeho postava říká: „Jde mi jen o zábavu. Zbytek je propaganda.“
Finneyho vlastní rebelství se během jeho dlouhé kariéry znovu a znovu vynořovalo. „Nesnáším závazky – vůči dívce, filmovému producentovi nebo určitému druhu image na velkém plátně,“ řekl Finney listu Evening Standard v době, kdy odmítl roli Lawrence.
Finney, který začínal svou kariéru v divadle, debutoval na plátně malou rolí Olivierova syna ve filmu „The Entertainer“ z roku 1960. O několik let později Finney odmítne Olivierovu nabídku stát se jeho nástupcem v čele britského Národního divadla.
V recenzi na dnes již zapomenutou hru „Tvář lásky“ z roku 1956 nazval britský kritik Kenneth Tynan Finneyho „tlejícím mladým Spencerem Tracym… je tu herec, který brzy naruší sny Burtona a Scofielda.“
S rozvojem své filmové kariéry začal Finney ztvárňovat různé postavy větší než život. Za jednu ze svých nejpopulárnějších rolí, Poirota ve filmu „Vražda v Orient expresu“ z roku 1974, si vysloužil druhou nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. Autorka Christie údajně považovala Finneyho ztvárnění svého detektivního hrdiny za nejlepší, ale herec odmítl nabídku pokračovat v sérii jako Poirot ve filmu „Smrt na Nilu“ (Peter Ustinov si nasadil knír a převzal roli).
V roce 1983 ve filmu „Garderobiér“, adaptovaném podle hry Ronalda Harwooda, hrál Finney stárnoucího herce-manažera malé britské zájezdové společnosti během druhé světové války. Role byla inspirována velkým divadelním hercem Donaldem Wolfitem. Pauline Kaelová označila Finneyho zábavný a dojemný výkon za „šťavnatý“ a zmínila jeho „hřmotný hlas a úžasnou falešnou pokoru“. Herci přinesla třetí nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon.
V následujícím roce podal Finney jeden ze svých nejkontrolovanějších výkonů v roli konzula-alkoholika v adaptaci románu Johna Hustona „Pod sopkou“ Malcolma Lowryho. „Jeho slova vycházejí se zvláštní intenzitou soustředění,“ napsal kritik Roger Ebert, „vytržená z malého skrytého jádra střízlivosti hluboko uvnitř jeho zmatku.“ Za tuto roli byl Finney počtvrté nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon. Nicolas Cage později tento výkon nastudoval pro svou oscarovou roli alkoholika ve filmu „Leaving Las Vegas“ (1995).
Další role ukázaly Finneyho rozsah jako zralého muže bojujícího o udržení se nad vodou ve zhoršujících se manželstvích. S Audrey Hepburnovou si zahrál ve filmu Stanleyho Donena „Dva na cestě“ (1967), nevyrovnaném, i když ambiciózním pokusu ukázat úskalí manželství ve třech různých fázích.
V jedné ze svých nejsilnějších rolí ztvárnil herec manžela Diane Keatonové ve filmu „Shoot the Moon“ (1982), který je sžíravým pohledem na rozpadající se manželství. Téhož roku si oholil hlavu, aby si zahrál tatínka Warbuckse v olověném filmu Johna Hustona „Annie“, přičemž svůj způsob mluvy modeloval láskyplnou nápodobou Hustonova zvučného hlasu. Film sám byl přeplácanou nudou a jakýmsi komerčním zklamáním.
V roce 1968 Finney režíroval a hrál ve filmu „Charlie Bubbles“, kde ztvárnil slavného ženatého spisovatele z dělnického prostředí, který má milostný poměr. Film je pozoruhodný tím, že v něm na plátně debutovala Liza Minnelli.
Finney si zahrál hlavní roli ve filmu „Scrooge“ z roku 1970, muzikálové verzi „Vánoční koledy“. Dobře se bavil také ve svérázném filmu „Gumshoe“ z roku 1971, kde hrál moderátora bingo turnaje, který sní o tom, že je Sam Spade. Za malou roli ve filmu Ridleyho Scotta „Duelanti“ z roku 1977 údajně dostal zaplaceno bednou šampaňského.
Finney propůjčil přesvědčivou autoritu svalnatému detektivovi v nadpřirozeném thrilleru „Wolfen“ z roku 1981 a byl působivý jako skrytý homosexuální průvodčí autobusu v komediálním dramatu „Muž bez významu“ z roku 1994.“
Další vrchol kariéry přišel ve filmu bratří Coenů „Miller’s Crossing“ z roku 1990, kde Finney ztvárnil tvrdohlavého zločineckého bosse s velkým srdcem. Poté, co se nájemní vrazi pokusí zapálit jeho dům, jde Finneyho postava efektně po nich, vyskočí z okna ložnice a pak je vybije ze samopalu. Po celou dobu krveprolití na plátně hraje píseň „Danny Boy“.
V roce 2000 si Finney vysloužil pátou a poslední nominaci na Oscara, tentokrát za vedlejší mužský herecký výkon za roli šéfky Julie Roberts, drsné advokátky, ve filmu „Erin Brockovich“. Na předávání se nedostavil, protože by prý musel dělat příliš mnoho kuřáckých přestávek.
„Každou půlhodinu bych přicházel a odcházel,“ řekl časopisu Entertainment Weekly.
Finney hrál umírajícího patriarchu ve filmu Tima Burtona „Velká ryba“ z roku 2004. V bourneovské sérii si zahrál nepatrnou roli, objevil se jako neetický doktor ve filmu „Bourneovo ultimátum“ z roku 2007 a velmi krátce ve filmu „Bourneův odkaz“ z roku 2012. Finney se více zapsal do paměti ve filmu „Skyfall“ z roku 2012, kde hrál náhradního otce Jamese Bonda.
Finney hrál také v televizi postavy větší než život, včetně Winstona Churchilla v životopisném filmu „The Gathering Storm“ (BBC-HBO) z roku 2002, za který získal cenu Emmy jako herec v hlavní roli. Předtím byl Finney nominován za televizní film HBO „The Image“ z roku 1990, kde hrál televizního hlasatele.
V letech 1996-97 hrál Finney hlavní roli v posledních televizních hrách Dennise Pottera „Karaoke“ a „Cold Lazarus“. V druhé jmenované, odehrávající se ve 24. století, se Finney objevil jako kryogenicky zmrazená hlava. V roce 2001 sklidil dobré ohlasy jako rošťácký strýček desetiletého chlapce v britské televizní minisérii „My Uncle Silas“, která měla premiéru v roce 2003 na programu PBS „Masterpiece Theatre“.
Albert Finney se narodil v Salfordu ve Velkém Manchesteru v Anglii a vystudoval Královskou akademii dramatických umění. Velký úspěch na Broadwayi mu přinesly role, které vytvořil v historické hře Johna Osborna „Luther“ v roce 1964 a ve hře Petera Nicholse „A Day in the Life of Joe Egg“ v roce 1968. Obě role mu vynesly nominaci na cenu Tony pro nejlepšího herce. Ztvárnil také hlavní roli ve hře „Billy Liar“. V pozdějších filmových adaptacích tyto role převzali jiní herci.
Ačkoli byl Finney na filmovém plátně velmi žádaný, často se vracel na jeviště. Získal Olivierovu cenu, britskou obdobu ceny Tony, za hru „Sirotci“ a objevil se také ve hře Samuela Becketta „Krappova poslední páska“ a v původní londýnské inscenaci hry Yasminy Rezy „Umění“. Finney si svou roli v „Sirotcích“ zopakoval ve filmové adaptaci Alana J. Pakuly z roku 1987.
Ve svých pamětech „The Long-Distance Runner“ označil režisér Tony Richardson „Luthera“ za svou nejúspěšnější spolupráci s Finneym. „Architektura jeho výkonu, od roztřeseného epileptického novice až po rezignovaného smyslného muže středního věku, byla monumentální,“ napsal Richardson.
Rebelantský i v pozdějších letech, Finney údajně v roce 1980 odmítl CBE (Commander of the Order of the British Empire) a v roce 2000 rytířský titul. „Ta věc se Sirem trochu utvrzuje jednu z našich nemocí v Anglii, kterou je snobství,“ řekl.
Finney byl třikrát ženatý, poprvé s britskou herečkou Jane Wenhamovou, podruhé s francouzskou herečkou Anouk Aimeeovou. Mezi pozůstalými jsou Finneyho třetí manželka Pene Delmageová, kterou si vzal v roce 2006, a syn Simon Finney, filmový technik z manželství s Wenhamovou, a dvě vnoučata. Pohřeb bude soukromou rodinnou záležitostí.
V rozhovoru pro New York Times z roku 1984 se Finney zamýšlel nad svou rolí ve filmu „Garderobiér“. Poznamenal, že výkony, zejména ty na jevišti, mají pomíjivou povahu, ale zdůraznil, že ho to nijak nedeprimuje.
„To, co spousta lidí dělá celý život, nemusí být nic platné,“ řekl Finney. „Ale když to dělají s láskou, úsilím a oddaností, má to smysl.“
„Ale když to dělají s láskou, úsilím a oddaností, má to smysl.
