Aporia

I. Co je to aporie?

V literatuře je aporie (vyslovuje se a-PORE-ree-uh) výrazem neupřímných pochybností. Je to situace, kdy spisovatel nebo mluvčí krátce předstírá, že nezná klíčovou informaci nebo že nechápe klíčovou souvislost. Po vyslovení této pochybnosti autor buď na pochybnost odpoví, nebo ji nechá otevřenou sugestivním či „náznakovým“ způsobem.

Když je aporie formulována ve formě otázky, nazývá se řečnickou otázkou, tj. takovou, na kterou mluvčí nechce doslova odpovědět. Na řečnickou otázku, stejně jako na každou jinou aporii, mluvčí buď rychle odpoví, nebo ji nechá otevřenou způsobem, který naznačuje vlastní odpověď (nebo naznačuje, že na otázku nelze odpovědět).

II. Příklady aporie

Příklad 1

Víte, my věříme, že „Jsme v tom všichni společně“ je mnohem lepší filosofie než „Jsi na to sám“. Tak kdo má pravdu? (Bill Clinton, projev na DNC 2012)

V tomto projevu z roku 2012 Clinton srovnává to, co považuje za konkurenční filozofii demokratické a republikánské strany. Na začátku projevu vyjadřuje pochybnosti o tom, která filozofie je správná, ale všichni víme, že je přesvědčen, že demokratická filozofie je lepší, a dále uvádí své argumenty pro tento postoj. Aporie je způsob nastolení argumentu.

Příklad 2

Co je v názvu? To, co nazýváme růží, by pod jiným jménem vonělo stejně sladce. (William Shakespeare, Romeo & Julie)

V Shakespearově slavné tragédii nemohou být dva mladí milenci spolu, protože se jejich rodiny hádají – jinými slovy, rozdělují je jejich příjmení. Julii to připadá pošetilé a vznese řečnickou otázku „co je ve jménu?“. Zřejmá odpověď, kterou naznačuje její výrok o růži, zní, že ve jménu není nic důležitého.

III. Typy aporií

Existují dva typy aporií, které budeme nazývat argumentační a tonální. Obě jsou rysy argumentů, ale v jednom případě jde o prosazení argumentu, zatímco v druhém o řízení jeho tónu.

a. Argumentativní aporie

Argumenty fungují tak, že reagují na pochybnosti. Argumentace probíhá tak, že se uvádějí tvrzení, která reagují na čtenářovy pochybnosti, a následně se reaguje na další pochybnosti, které mohou tato tvrzení ve svém důsledku vyvolat. Ideální argument by měl být strukturován tak, aby čtenáři na konci nezbyly žádné pochybnosti a musel přijmout, že hlavní myšlenka pisatele je správná.

Aporie identifikuje a označuje, na které pochybnosti pisatel nebo mluvčí reaguje. Ukazuje čtenáři, že jste si vědomi toho, jaké otázky může mít, a že se jimi hodláte ve vhodnou chvíli zabývat. To čtenářům ukazuje, že vaše argumentace je důkladná a promyšlená, a zvyšuje pravděpodobnost, že budou pokračovat ve čtení, místo aby vaši argumentaci hned zavrhli.

b. Tónová aporie

V jiných případech můžete chtít „zmírnit úder“ svého hlavního bodu. To platí zejména v oblastech, jako je náboženství, filozofie, politika a etika, které mohou ve čtenářích vyvolávat silné pocity. Tím, že svou pointu zformulujete jako pochybnost nebo otázku, můžete zmírnit její dopad na čtenáře.

Obecně je lepší vyhnout se pokušení používat tónové aporie. Většina lidí je při psaní argumentů příliš nejistá a provizorní a potřebuje se cvičit v psaní silnějším, sebejistějším tónem. Pokud však patříte k těm nemnoha, kteří mají opačný problém – např. pokud lidé popisují vaše psaní jako „strohé“ nebo „vlezlé“ – pak by možná stálo za to procvičit se v zařazování některých tónových aporií do svých argumentů.

IV. Příklady aporií v literatuře

Příklad 1

Připadalo vám to v Caesarovi ambiciózní? Když že chudí plakali, Caesar plakal. Ctižádostivost by měla být z pevnějšího materiálu. Přesto Brutus říká, že byl ctižádostivý. (William Shakespeare, Julius Caesar)

V pohřební řeči za Caesara obhajuje postava Marca Antonia Caesarovy činy proti obvinění vraha Bruta. V první části repliky Marc Antonius vznáší řečnickou otázku, zda byl Caesar ctižádostivý, a rychle na ni odpovídá záporně – Caesar byl soucitný a měkkosrdcatý, vůbec ne ctižádostivý. To je příklad toho, co jsme nazvali „argumentativním“ užitím aporie.

Příklad 2

Musíme se ptát sami sebe, zda jsme se svým vyznáním hříchů Bohu často neklamali; zda jsme své hříchy nevyznávali spíše sami sobě a také si neudělovali rozhřešení. (Dietriech Bonhoeffer, Společný život)

Bonhoeffer byl velmi vlivný křesťanský teolog, který věřil, že představa mnoha lidí o Bohu je pouhou projekcí jejich vlastních psychologických potřeb. V tomto citátu naznačuje (prostřednictvím tónové aporie), že by se křesťané možná měli naučit hledat Boha mimo sebe a hledat božství, které je více transcendentní. Všimněte si, o kolik je tento citát jemnější, než kdyby jej Bonhoeffer vyslovil přímočařeji a deklarativněji.

Příklad 3

Co je štěstí? Pocit, že síla roste a že odpor je překonán. (Friedrich Nietzsche)

Nietzsche klade otázku, co znamená štěstí, a hned na ni sebevědomě odpovídá. Kromě aporie, která otázku nastoluje, aby na ni Nietzsche mohl odpovědět, je zde také juxtapozice – mezi nejistotou první věty a krajně jistou větou druhou.

V. Nietzsche se v této souvislosti vyjadřuje k tomu, že „štěstí“ je „štěstí“. Příklady aporie v populární kultuře

Příklad 1

Kolik cest musí člověk ujít, než ho nazveš člověkem? (Bob Dylan, Blowing in the Wind)

Dylanova píseň se zabývá věčnými sociálními otázkami míru a spravedlnosti. Tento verš reaguje na praxi nazývat afroamerické muže „chlapci“ bez ohledu na jejich věk nebo zkušenosti, která byla v 60. letech 20. století běžná v některých částech Severní Ameriky. Otázka je samozřejmě řečnická – nemá mít odpověď.

Příklad 2

Aha, ano – Zorro! A kde je teď, padre? Tvůj maskovaný přítel? Už dvacet let se neukázal! (Don Rafael, Zorrova maska)

V této scéně se don Rafael snaží přesvědčit obyvatele města, že Zorro už je neochrání a že by se měli podřídit donově moci. Rafaelova otázka je řečnická – zdánlivě jasná odpověď zní, že Zorro je pryč.

VI. Související pojmy

Aforismus

Jedním zvláštním druhem řečnické otázky je aforismus, což je otázka týkající se určitého pojmu.

Příklad:

Jak se můžeš nazývat mužem po takovém činu?

Tygři loví pro potravu, muži pro sport: kdo je pravé zvíře?

Je zločinem živit svou rodinu?

V každém z těchto příkladů mluvčí pomocí aporie vznáší otázku týkající se určitého pojmu a způsob, jakým je otázka formulována, naznačuje její zodpovězení:

Ne, po takovém chování se nemůžeš nazývat člověkem.

Člověk je pravé zvíře.

Ne, živit rodinu není zločin.

Ačkoli jsou si slova velmi podobná, aforismus nemá s aforismem nic společného.

Paradox

Podle starší definice znamená „aporie“ totéž co „paradox“. Ačkoli je tato definice v dnešním světě neobvyklá, stále se o obou pojmech někdy hovoří společně.

Paradox je tvrzení nebo argument, který si odporuje, ale přesto se navenek zdá, že dává smysl. Klasickým příkladem je:

Tento výrok je lež.

Na první pohled se může zdát, že na této větě není nic špatného. Pokud však rozpracujete její logické důsledky, zjistíte, že je v ní jasný rozpor: pokud je výrok pravdivý, pak je to lež, což by znamenalo, že je pravdivý, a tedy lživý.