Nedávno mi napsal jeden čtenář, který lehce kritizoval skutečnost, že jsem knihy George Orwella Farma zvířat a Devatenáct set osmdesát čtyři nazval „kultovní klasikou“, a navrhl mi, že si místo toho zaslouží horší označení „povinná četba“. Co je to vlastně klasika a proč by nás to mělo zajímat? Richard J. Smith v diskusi o kultovní staročínské Knize proměn nabídl čtyřbodovou kontrolní definici a Simon Crtichley nám ukázal, jak je číst. Ale možná nejzásadnější otázkou je, proč bychom měli klasiku číst. Právě tou se zabývá oblíbený italský spisovatel Italo Calvino (15. října 1923 – 19. září 1985) ve své knize Proč číst klasiky z roku 1991? (veřejná knihovna) – která je sama o sobě svého druhu „klasikou“.
V této sbírce esejů o klasické literatuře Calvino také vytváří těchto 14 definic „klasiky“:
Klasika jsou ty knihy, o kterých obvykle slyšíte lidi říkat: „Čtu znovu…“, nikdy ne „Čtu….“.‘
Klasika jsou ty knihy, které představují cenný zážitek pro ty, kdo je četli a milovali; stejně bohatým zážitkem však zůstávají i pro ty, kdo si možnost přečíst si je nechávají na dobu, kdy jsou v nejlepším stavu, aby si je mohli vychutnat.
Klasika jsou knihy, které působí zvláštním způsobem, a to jak tehdy, když se vtisknou do naší představivosti jako nezapomenutelné, tak tehdy, když se skrývají ve vrstvách paměti maskované jako individuální nebo kolektivní nevědomí.
Klasika je kniha, která při každém dalším čtení nabízí stejný pocit objevování jako při prvním čtení.
Klasika je kniha, která i při prvním čtení vyvolává pocit, že znovu čteme něco, co jsme již četli.
Klasika je kniha, která nikdy nevyčerpala vše, co má svým čtenářům říci.
Klasika jsou ty knihy, které k nám přicházejí s aurou předchozích interpretací a zanechávají za sebou stopy, jež zanechaly v kultuře či kulturách (nebo jen v jazycích a zvycích), jimiž prošly.
Klasika je dílo, které kolem sebe neustále vytváří pulzující mrak kritického diskurzu, ale které tyto částečky vždy setřese.
Klasika jsou knihy, které čím více si myslíme, že je známe z doslechu, tím originálnější, nečekanější a inovativnější nám připadají, když je skutečně čteme.
Klasik je označení pro jakoukoli knihu, která se stává reprezentantem celého vesmíru, knihu na úrovni starověkých talismanů.
„Váš“ klasik je kniha, k níž nemůžete zůstat lhostejní a která vám pomáhá vymezit se vůči ní, nebo dokonce v opozici k ní.
Klasika je dílo, které předchází jiným klasikům; ale ti, kdo četli jiné klasiky jako první, okamžitě rozpoznají její místo v genealogii klasických děl.
Klasika je dílo, které odsouvá šum současnosti do pozadí, bez něhož zároveň klasika nemůže existovat.
Klasika je dílo, které přetrvává jako šum v pozadí, i když v něm vládne současnost, která je s ním zcela neslučitelná.
Snad nejpoetičtější je jedenáctá Calvinova definice, obestírající myšlenku, že i v tak deterministicky univerzálním pojmu, jako je „klasika“, je místo pro subjektivitu, a nabízející vtipnou odpověď hnidopichům: „
Doplněk s Calvinem o občanských právech, dvou typech spisovatelů, fotografii a umění přítomnosti a o tom, jak se prosadit a žít poctivě
.
