Být v kómatu je jako jeden dlouhý lucidní sen

Před dvěma lety byla Stephanie Savageová na dovolené na Sicílii, když se u ní objevil úporný kašel. V té době jí byla diagnostikována dermatomyozitida, vzácné svalové onemocnění s příznaky zahrnujícími nízkou horečku a zánět plic. Lék, který jí byl předepsán na léčbu dermatomyozitidy, však zároveň potlačil její imunitní systém a ona se nakazila legionářskou nemocí, těžkou formou zápalu plic.

Po návratu z dovolené Savageová prodělala sepsi, několik mrtvic a nakonec upadla do kómatu, které trvalo šest týdnů. Během kómatu se jí podle jejích slov zdála řada snů, které částečně odrážely realitu, částečně zahrnovaly vymyšlené scénáře a částečně byly řízeny její vlastní myslí.

Nyní, o dva roky později, Savageová stále podstupuje fyzikální terapii (nevykazuje žádné známky kognitivních poruch). O svém zážitku blízké smrti píše také na svém blogu a v nejnovějším čísle časopisu Skeptical Inquirer. Postřehy Savageové nabízejí fascinující pohled na vědomí i zážitky blízké smrti, proto jsem se s ní spojil, abych se dozvěděl více o tom, co se jí stalo.

VICE: Vaše kóma trvalo šest týdnů. Co si z té doby pamatujete?“
Stephanie Savageová: Moje první vzpomínka pochází z magnetické rezonance. Vstoupila do mě jako beztělý hlas – který jsem poznala, protože jsem v minulosti prodělala magnetickou rezonanci -, který říkal: „Zadržte dech, vydechněte“. Ten hlas jsem poznala, byl velmi výrazný. Napadlo mě, jestli to není nějaký sériový vrah, protože to znělo jako z nějakého filmu. Nepamatuji si přesná slova, jen ten hlas.

Později jsem zaslechl další bezduchý mužský hlas. Napadlo mě, jestli mi do mozku nevložil nějaký čip, abych ho mohl slyšet. Nechápal jsem, co se děje. Nakonec se ten hlas proměnil v mého „nového přítele“. Vyprávěl mi své plány, kam pojedeme na dovolenou, zmínil se o možné plavbě po Aljašce, protože jsme rádi létali nad Grónskem a pozorovali ledovce. Myslela jsem si, že to opravdu není můj přítel Keith – i když vypadal přesně jako on -, protože měl plnovous. Keith měl jen kozí bradku. Ale zajímalo mě, proč měl obroučky brýlí stejně opravené jako Keith. Přišlo mi to divné, protože to samozřejmě byl Keith. Byla to jakási logika snu.

Na základní desce: Jak lucidní snění umožňuje snícím nacvičit si skutečný život

Jak se lišilo snění v kómatu od běžného snění?
Zažil jsem lucidní sny. Moje „snová realita“ znamenala, že najednou komentuji a upravuji svůj lucidní sen jako spisovatel. V jednu chvíli je to realita a já ji upravuji a měním, protože je to sen, a pak se to vrátí do mé snové reality.

To, co jsem objevil při svém výzkumu, je teorie REM intruze(pozn. editora: REM intruze je zážitek REM spánku během normálního bdělého vědomí, jehož výsledkem jsou halucinace nebo lucidní sny. Studie Kevina Nelsona dospěla k závěru, že REM intruze je zodpovědná za některé subjektivní pocity zážitku blízké smrti, což naznačuje, že existuje neurofyziologický základ pro zážitky blízké smrti). Existují i jiné formy REM intruze, ale ta, kterou jsem zažil, byla lucidní snění.

O jakých věcech se vám zdálo?“
Místo toho, abych viděl anděly, démony nebo mrtvé příbuzné, jsem jako dlouholetý skeptik viděl věci, které ovlivňovaly mou mentální krajinu – jako sci-fi filmy. Myslím, že to inspirovalo epizody v mém snu o kómatu.

Další věci, které jsem viděl v mnoha svých snech, byly seriálové, jako sobotní ranní segmenty kreslených filmů, které se střídaly. Mnohokrát jsem viděl stejný scénář, ale s jinými dialogy. Jeden ze serializovaných byl ten, kde jsem jezdil na kombinaci kola Big Wheel a jednoho z těch malých vozítek na zmrzlinu. Bylo to něco podobného, ale drtilo to zmrzlinu. Někdy jsem při tom byl člověk a někdy jsem byl mládě ledního medvěda. A někdy jsem si při lucidním snění říkal: „Neměl bych být mládě ledního medvěda!“ a měnil jsem se zpátky v člověka.

Měly na tvé sny v kómatu vliv i jiné faktory?“
V nemocničním pokoji byla zřejmě velká zima a já jsem byl sotva přikrytý. Občas mi také balili led kvůli vysoké horečce způsobené legionářskou nemocí. Nemysleli si, že cítím chlad, a tak se neobtěžovali mě přikrýt. Myslím, že zima ovlivnila povahu mého snění. Však také miluji zmrzlinu.

Mnoho prvků, které pro mě byly důležité z dětství, se objevilo v mém snu o kómatu a nemyslím si, že je to náhoda. Myslím, že je to jakási obdoba „životní revize“ některých lidí se zážitky blízké smrti. Já jsem „životní revizi“ neměl, ale místo toho se mi zdálo mnoho věcí z dětství.

„Viděl jsem mnohem více sci-fi filmů, než jsem přemýšlel o andělech. Myslím, že právě to mělo vliv na můj zážitek blízké smrti“. – Stephanie Savageová

Zažila jste stejné typy „posmrtných“ situací, o kterých lidé mluví?“
Slyšení hlasů lékařů a blízkých je, myslím, to, co mnozí lidé mohou vnímat jako „andělské hlasy“. Protože můj mozek automaticky interpretuje věci jako přírodní jevy, anděly jsem neviděl. Byl jsem vychován jako agnostik. V mém intelektuálním prostředí není vidět anděly.“

Obrazy, které věřící vidí při svých zážitcích blízké smrti, jsou ovlivněny jejich přesvědčením. Hinduisté říkají, že viděli Višnua, křesťané vidí Ježíše. Kolik židů vidí Ježíše? Pravděpodobně jich není mnoho. Já jsem nic z toho neviděl. Viděl jsem sci-fi filmy.

„Po svém zážitku se bojím o něco méně, protože jsem prošel asi tím nejhorším, čím jsem mohl, a vyšel jsem z toho v pořádku.“

„Po svém zážitku se bojím o něco méně. – Stephanie Savageová

Ve svém článku pro Skeptical Inquirer jste napsala, že to, že vás sestry zvedaly, abyste nedostala proleženiny, způsobilo, že jste zažila to, co mnozí jiní popisují jako „mimotělní zážitek“.
Pravda. Myslím, že lidé, kteří mají sklon něco takového vidět, si budou myslet, že to byl mimotělní zážitek. Ale ve snech je běžný pocit, že jste mimo sebe a díváte se na sebe. Přesně takový pocit to byl. Nepřipadalo mi to jako mimotělní zážitek. Při svém výzkumu jsem zjistil, že mimotělní zážitek můžete stimulovat v mozku – i to je zdokumentovaný neurologický jev. Existuje mnoho dalších věcí, které mohou vyvolat , například epilepsie a migrény, ale nemyslím si, že to byl můj případ.

Zajímá vás umírání? Můžete zaplatit čtyři tisíce dolarů, abyste pocítili, jaké to je umřít.

Pro ty, kteří zážitky blízké smrti nezažili, existuje něco jiného, k čemu byste to přirovnali?
Drogy jsem nebral, ale četl jsem knihu The God Impulse a spousta lidí měla zážitky blízké smrti při užívání psychotropních látek, jako jsou magické houbičky. Zažili některé stejné věci. Nejsem ale ten typ, který by bral drogy, takže to nevím.“

Změnil tento zážitek tvůj postoj k umírání?
Nemůžu říct, že bych se bál smrti, protože si myslím, že po smrti se nic neděje. Bojím se toho, že nebudu existovat. Chci existovat co nejdéle. Po svém zážitku se bojím o něco méně, protože jsem prošel asi tím nejhorším, čím jsem mohl, a vyšel jsem z toho v pořádku. Myslím, že jsem si ze své zkušenosti vlastně odnesl spoustu pozitiv.“

Byl to příslovečný budíček. Uvědomil jsem si, že jsem žil svůj život, jako bych věřil, že existuje život po smrti – i když tomu tak není. Příliš často jsem se rozptyloval věcmi, které jsou zábavné, ale nejsou důležité. Choval jsem se jako lidé, kteří si myslí, že po smrti dostanou další život. Věřil jsem, že toto je můj jediný život, ale nechoval jsem se tak. Nyní přebírám zodpovědnost za věci, za které jsem předtím zodpovědnost nepřebírala. Nejsem si jistý, jestli bych se vrátil zpátky a zastavil kóma, i kdybych mohl.

Tento rozhovor byl upraven kvůli délce a srozumitelnosti.

Sledujte Simona Davise na Twitteru.