Před každým plesem na střední škole jsem prováděla celý (dnes už zdánlivě směšný) rituál odstraňování chloupků na celém těle. Oholila jsem si palce u nohou, nohy, ochlupení a podpaží a žiletkou přejela po nezbedných chloupcích pod pupíkem, uprostřed hrudníku a kolem bradavek. Vytrhala bych si obočí a všechny náhodné výrůstky na bradě, a pak, když jsem si pečlivě nanesla po celém bezvlasém těle krém Victoria’s Secret Pure Seduction, nechala bych si nad rty sednout krémově bílý depilační krém a rozpustit knír. Věděla jsem, že ho mám na kůži nechat působit jen deset minut, ale moje drátovité černé chloupky byly tak tvrdohlavé, že to vždycky nestačilo na to, abych je odstranila všechny. Nechávala jsem krém působit příliš dlouho a způsobovala si drobné chemické popáleniny kolem úst. Zarudnutí bylo samo o sobě trapné, ale věděla jsem, že ho dokážu zakrýt hustým podkladovým krémem Maybelline Dream Matte Mouse. Cokoli bylo lepší, než aby lidé věděli, že mám nad rty chloupky.
Svého ochlupení jsem si byla vědoma, co si pamatuji. Nejsem si jistá, co přesně to vyvolalo, ale vzpomínám si na spoustu okamžiků, kdy se můj strach z ochlupení ještě posílil: Když si kluci ve třídě dělali legraci z každého, jehož obočí se k sobě jen vzdáleně přibližovalo, když jsem byla jednou z mála holek v šatně v tělocvičně s pubickým ochlupením a všichni na mě zírali, když jsem viděla svou starší sestru, jak poprvé zkouší Nair, a slyšela ji ve sprše křičet, že se jí rozpouští kůže.
Pochopila jsem, že ochlupení je špatné a zbavit se ho – bez ohledu na to, jak je bolestivé a otravné – je naprosto nezbytné.
Přesto, ať jsem se odstraňování chloupků věnovala sebepečlivěji, měla jsem pocit, že se mi na těle pořád někde objevuje strniště. Na střední škole jsem si v lavici nebo u oběda balancovala hlavu na ruce a strategicky si zakrývala ústa, aby nikdo neviděl můj stín před pěti hodinami.
Když jsem byla starší, mnohem méně jsem se zabývala ochlupením nohou, podpaží a pubického ochlupení. Pořád jsem se holil, ale nestyděl jsem se, když jsem byl trochu zarostlý. Každý věděl, že na těch místech rostou chlupy všem ženám. Nepřipadalo mi to jako tajemství. Ale ochlupení všude jinde mě stále umrtvovalo. Strašně mě rozčilovalo, když se ke mně partneři snažili připojit ve sprše, když jsem se skutečně potřebovala oholit. Nemohla jsem dopustit, aby viděli, že mám celou rutinu údržby břicha, bradavek a OBLIČEJE!“
Jde o to, že ochlupení na těle mi nikdy nevadilo. Jen jsem se bála, že mě ostatní lidé odsoudí.
A tak jsem se přesvědčila, že se mi líbí i ten pocit, když jsem úplně oholená. Na vysoké škole jsem běhala atletiku a v pátek večer před mítinky jsem praktikovala stejný rituál jako na střední škole, kdy jsem své tělo zbavovala všech chloupků, které by mohly být vidět v našich dresech připomínajících bikiny. Když jsem se vrátila ze sprchy, žertem jsem svému příteli oznámila, že jsem „nahá krtčí krysa“. V jeho přítomnosti jsem se cítila nejvíc sexy a uvolněně v naprosto bezvlasém stavu. Když se na to dívám zpětně, opravdu si nemyslím, že by mu na tom záleželo tak či onak, ale moje nepohodlí s ochlupením mě přimělo se domnívat, že ano.
Když jsem se po vysoké přestěhovala z Iowy do New Yorku, začala jsem naživo, v umění, reklamních kampaních a na sociálních sítích vídat stále více žen s viditelným ochlupením. Myslím, že právě proto jsem se v posledních letech mnohem lépe cítila se svými vlastními. Chtěla jsem si je nechat narůst už nějakou dobu, téměř jako experiment, abych zjistila, jak se s nimi cítím, ale jako svobodná osoba jsem se vždycky příliš bála, co by si o tom mohli myslet noví partneři.
Pak přišla pandemie. Nejdřív jsem se přestal holit, protože… jaký to mělo smysl! S nikým jsem se nestýkala a stejně jsem to vždycky dělala pro ostatní. Navíc mi udržování náročné péče uprostřed celosvětové krize připadalo vyčerpávající a triviální. Tohle mi připadalo jako šance nechat ochlupení na pokoji.
A nepřekvapivě to byla zatraceně úžasná zkušenost. Moje sprchování je rychlé a jednoduché a kůže na nohou, v oblasti bikin a na horním rtu, která se mi dřív strašně pálila a podráždila, se nikdy necítila lépe. Ano, zpočátku mě chloupky píchaly a trochu svědily, ale trvalo jen asi dva týdny, než mě to přešlo. Od začátku března jsem se neholil a vlasy mám v tuto chvíli poměrně jemné. Občas si zastřihnu linii bikin nůžkami, protože délka a objem mohou být trochu nepříjemné, ale žiletky jsem se nedotkla už několik měsíců. Ke svým vlasům jsem přilnula a cítím se zdravě a pyšně, když si jich všimnu, něco jako když vidíte, jak se vám prodlužují nehty.
Na začátku pandemie jsem nemusela myslet na to, že ostatní lidé vidí mé ochlupení. Většinu času jsem se zdržoval uvnitř, a pokud jsem vyšel ven, byla dostatečná zima na legíny a trička s dlouhými rukávy a nošení masky zakrývalo můj knír. Ale jak se oteplilo a já přešla na šortky a tílka, nebylo možné mé ochlupení skrýt. Nevadí mi, když je vidí cizí lidé, ale houpat je v přítomnosti lidí, kteří mě přitahují, bylo zpočátku ošemetné.“
S klukem, se kterým chodím od doby těsně před uzavřením New Yorku, chodím na rande přes FaceTime a do společnosti v přírodě. Jednou v sobotu jsme jeli na kolech na Coney Island. Měla jsem na sobě legíny, ale když jsme si sundali boty a ponožky, abychom strčili nohy do písku, zjistila jsem, že mám kolem kotníků stále viditelné chloupky na nohou. Okamžitě jsem se snažila stáhnout si legíny dolů, abych je zakryla. Pochybuju, že si toho vůbec všiml, ale stejně jsem se cítila nesvá. Hyperaktivně jsem si uvědomovala, jak nápadný bude můj knír v jasném světle slunce, až si odložíme masky, abychom mohli popíjet nápoje.
Ale rande jsem zvládla, odhalené vlasy a všechno, a nic katastrofálního se nestalo. Bylo vidět, že se mu líbím. Nezáleželo na tom, jestli jsem byla chlupatá.
Na dalším rande jsme spolu šli běhat. Měla jsem na sobě tílko, a když jsme se protahovali, věděla jsem, že vidí moje chlupy v podpaží. Opět mu to nevadilo. Nic neřekl. Nijak zvlášť nereagoval. Uvědomila jsem si, že stejně jako v případě téměř jakéhokoli fyzického atributu se ostatní lidé budou řídit tím, jak na něj reagovat. Pokud se nebudu chovat, jako by o nic nešlo, nikdo jiný to neudělá. A upřímně řečeno, pokud někdo nedokáže přijmout můj knír, podpaží nebo chlupaté nohy, pak to není ten pravý člověk pro mě.
Teď už si ochlupení reflexivně nezakrývám. Občas sice stále cítím píchání do sebe, když to vidí muži, které znám, ale připadá mi to trochu jako expoziční terapie. Čím víc lidem dovolím, aby to viděli, a nedočkám se od nich přílišné reakce, tím pohodlněji se s tím cítím. Občas se tím ráda chlubím. A čím déle ho mám, tím víc se mi líbí. Líbí se mi, jaký je to pocit, když fouká ve větru. Líbí se mi, že je to jakýsi seznamovací filtr pro lidi, kteří jsou snadno znechuceni realitou lidských těl nebo si myslí, že je společensky přijatelné, aby měli viditelné ochlupení jen muži. Líbí se mi, co to o mně vypovídá: Že se cítím dobře se svým tělem přesně tak, jak je přirozené. Jsem hrdá na to, že se z něčeho, za co jsem se dříve hluboce styděla a za co jsem se styděla, stalo něco, co oslavuji. Díky tomu jsem si uvědomila, že mohu změnit svůj pohled na jakýkoli aspekt sebe sama, který nemám automaticky ráda.
Jsem hrdá na to, jak se něco, za co jsem se dříve tak hluboce styděla a za co jsem se styděla, stalo něčím, co oslavuji.
Nevím, jestli to všechno znamená, že už se nikdy, nikdy neoholím. Jednoho dne se možná budu chtít vrátit k životu nahé krtčí krysy. Možná budu chtít být hladký pro nějakou zvláštní příležitost. Ale právě teď nemám zájem vynakládat energii na to, abych se zbavil ochlupení. Líbí se mi to tak, jak to je. A upřímně, už mě nebaví se za své tělo jakkoli stydět. Nechat si narůst vlasy byl jeden ze způsobů, jak proti těmto pocitům bojovat. A doufám, že to ostatním lidem, kteří se kvůli svým vlasům cítili špatně, ukáže, že o nic nejde.
Tento malý experiment mi ukázal, jak osvobozující je omezit své kosmetické a pečovatelské praktiky na věci, které vás skutečně baví – které jsou jen a jen pro vás. Ukázalo se, že bez vnějšího tlaku je moje kosmetická rutina neuvěřitelně minimalistická.
Je zvláštní, že jsem potřebovala pandemii, abych si konečně uvědomila, že posedlost odhalováním mého tajného ochlupení mi do života nepřidává žádné štěstí. Ale byla to jedna malá, pozitivní věc, která z toho všeho vzešla. Uprostřed toho všeho, co se děje, mi pohled na to, že mi vlasy nepřestaly růst, připomíná, že ani já jsem nepřestala růst. Je to zadostiučinění, když vidím, jak se prodlužují. I když to vypadá, jako by se můj život na začátku března zastavil, mé malé vlásky slouží jako připomínka velmi reálného plynutí času. Vím, že jsou to jen vlasy, ale když je nechám prostě existovat, cítím se svobodná.“
.
