Myslel jsem si, že ano (a vy asi také), což vedlo k velmi dlouhým 40 minutám.
Každou sobotu má naše rodina filmový večer. Při výběru filmu se střídáme. Často se při výběru řídím délkou stopáže, takže jsem vybrala hodně klasik. Jednu věc dělal Disney kdysi dávno dobře, a to, že tyhle sračky držel zkrátka. Kromě Fantazie je překvapení najít něco, co má víc než devadesát minut.“
S výběrem Bambiho jsem se zdržela kvůli mrtvé mámě. Ale koukali jsme na několik filmů s děsivými scénami a dceři se zdálo všechno v pořádku. Jakože v pohodě do té míry, že mě zajímá, jestli při sledování těchto filmů něco cítí. Dívaly jsme se na Sto a jeden dalmatin a zdálo se, že jí může být úplně jedno, že Cruella DeVille je prostě přímá vražedkyně psů. Když jsem se jí zeptala, co si myslí o tom, že Cruella chce zabíjet psy kvůli kožešině, řekla: „No, ona je nechtěla zabít. Ona to těm padouchům nařídila.“
Jéžišmarjá. Každopádně minulou sobotu jsem se rozhodla, že je připravená, a taky jsem chtěla, aby šla brzy spát. Takže jsem si vybral Bambiho, který trvá hodinu a deset minut.
Bambiho jsem neviděl snad 35-40 let. Viděl jsem klip, jak Bambi běží bezpečně zpátky do houští a otočí se, aby zjistil, že tam jeho máma není, ale ne celý film. Ta scéna je patřičně zdrcující. Bambiho pýcha, když řekne: „Zvládli jsme to, mami!“, aby vzápětí jeho úsměv rychle přešel v obavy, je jedním z nejlepších výkonů animace. Je to srdcervoucí a existuje důvod, proč je to jedna z nejslavnějších smrtí v dějinách filmu.
Ale po celá ta léta jsem si někde po cestě vzal do hlavy, že se tato scéna odehrává deset, maximálně patnáct minut filmu. Rychle jsem zjistil, že tomu tak není. Také jsem zjistil, že si to myslí skoro každý. Zeptal jsem se několika přátel, kdy podle nich zemře Bambiho máma, a všichni odpověděli nějakou variantu: „Hned na začátku.“
Myslím si, že je to způsobeno moderními disneyovkami, zejména od Pixaru. Maminka ve filmu Hledá se Nemo umírá tři a půl minuty před úvodními titulky. Navíc nemá čas na to, aby se s Nemem sblížila, takže i když je to samozřejmě smutné, nikdy ji nepoznáme a nevybudujeme si k ní žádný vztah. RIP Coral (vsadím se, že jste zapomněli, jak se jmenovala).“
Žena ve filmu Vzhůru do oblak umírá brzy a – když pomineme vznášející se dům s balónky – to je vše, co si z toho filmu kdo pamatuje. A taky kurva potratila!!! Řekni někomu „prvních deset minut filmu Vzhůru do oblak“ a hned bude vědět, o čem mluvíš.
Takže se stejně začneme dívat na Bambiho a Bambiho máma neumře. Prostě se pořád objevuje a baví se s Bambim. Za chvíli si říkám: „Do prdele, ona se sbližuje s Bambim. Tohle bude mnohem horší, než jsem si naplánovala.“ A tak se na to podívám. Další ikonická scéna s pádem Bambiho na led se odehrává také před smrtí mámy. Takže na jednu stranu jsem rád, že může strávit drahocenný čas se svým synem, ale na druhou stranu bych byl opravdu rád, kdyby umřela co nejdřív, abych si mohl užít zbytek filmu.
Je tu i falešná scéna lovu. Asi deset minut před skutečnou scénou jsou všichni jeleni na louce a jedí, když jsou varováni před lovci. Všichni se dají na útěk a Bambi a jeho máma se rozdělí. A je to tady, pomyslel jsem si. Je čas. Ale ne! Znovu se setkávají a všechno je v pořádku! Tak to jsme se poučili! Dávej si na louce pozor.“
Dceru jsem také upozornila, že ve filmu je velmi smutná část, a tak se mě zeptala, jestli je to ono. Uggghhhhhh, ne. To nebylo ono. Myslela jsem, že to bude před dvaceti minutami, ale teď je to zřejmě někde v budoucnosti. Je to poslední scéna filmu? Jakože je to jen Bambi, který pláče nad mrtvým tělem své matky, a pak se to ztratí do černa?“
O deset minut později se nám dostane odpovědi. Děsivá scéna se konečně odehraje. Ale samozřejmě ne dříve, než je něžná a sladká. Bambi si stěžuje na dlouhou a studenou zimu a jeho matka ho uklidňuje, že brzy přijde jaro. Bambi se uvelebí u své matky, aby se zahřál v houští. Když usne, olizuje mu kožíšek. V další scéně najde Bambiho matka na zasněžené louce jarní trávu, aby se mohli najíst. Po dlouhé zimě, kdy se živili převážně kůrou stromů, je to první opravdová potrava za poslední měsíce. Jsou šťastní.
Hudba se rychle změní ve zlověstnou a Bambiho matce zalehnou uši. Řekne Bambimu, aby utíkal do houští. „Rychleji, Bambi! Neohlížej se! Utíkej dál! Utíkej!“ jsou její poslední slova. Prchají, když se ozve výstřel. Bambi se bezpečně vrátí, zatímco jeho matka ne. Zatímco nervózně volá na svou matku, začíná znovu padat sníh. Je stále těžší a těžší, zatímco jeho hlas zůstává bez odezvy. Nakonec se přes sněhovou vánici objeví jeho otec (kde jsi byla, mrcho?) a řekne Bambimu: „Tvoje matka už s tebou nemůže být.“ Bambi se zasměje. Bambi uroní slzu a odcházejí sněhem pryč.
Další scéna je jarní a ptáci zpívají a tančí, Bambi, Thumper a Flower mají divné dospělácké hlasy a zbytek filmu je docela lehký a veselý a celý je o tom, jak se zvířátkům postaví a dělají to. Nebo „twitterpated“, jak tomu říká stará nevrlá sova. Vážně! To je vlastně všechno, co se děje.
Staré disneyovky jsou na děj docela lehké. Hodně v nich předváděli, co všechno umí s animací. Třeba: Podívejme se, jak se tahle dešťová kapka chvíli kutálí po listech a pak do louže! To není stížnost, protože je to krásné a příjemný odpočinek od Alberta Brookse, který každých osm vteřin křičí NEMO!!!! (což mám také rád), ale vždycky mě trochu překvapí, když se na tyhle staré filmy podívám znovu a vidím, jak byly jiné. Prvních dvacet minut Popelky je v podstatě kreslený film o Tomovi a Jerrym, což jsem si také nepamatoval.
Bambiho volání a hledání matky trvá nesnesitelnou minutu. Což znamená, že jsme s manželkou strávili minutu zíráním na dceru a čekáním na její reakci. Na filmy se zbraněmi se moc nedíváme, takže to není něco, co by jí bylo příliš známé. Byl jsem zvědavý, jestli vůbec ví, co se stalo (ve falešné scéně jsme jí vysvětlili, co lovci dělají). Jen si nabrala další hrst popcornu a pokračovala v jídle. Vidíte? Chladnokrevná.
Jakmile však film skončil, zeptala se, co se stalo s maminkou. Řekli jsme jí, že zemřela. Opět žádná velká reakce. Její zmatení přičítám některým moderním filmům, jako je Frozen 2. Vždycky je tam někdo, o kom si myslíte, že je mrtvý, a nakonec je v pořádku. V Moaně se babička vrátí jako cool-ass svítící rejnok. Ve filmu Coco se zase setkáte s praštěnou kostliveckou rodinou, když něco ukradnete z kostela. Za starých časů platí, že co je mrtvé, zůstane mrtvé.
Všechno to znamená, že pokud se plánujete dívat na Bambiho, vězte, že jeho maminka neumře předčasně, vytvoří si krásné pouto, tatínek má zřejmě omezená návštěvní práva, je to krásně animované, maminka ani nedostane jméno, sovu otravují všechna ta nadržená zvířátka a vaše děti už jsou pravděpodobně poznamenané ze sledování Inside Out, takže se tím ani netrapte.
Sledujte Mikea Toola na Twitteru
