Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne 31. května 1916 se britské námořní síly pod velením viceadmirála Davida Beattyho střetly asi 75 mil od dánského pobřeží s eskadrou německých lodí vedenou admirálem Franzem von Hipperem. Obě eskadry na sebe zahájily palbu současně, čímž začala úvodní fáze největší námořní bitvy první světové války, bitvy u Jutska.
VÍCE ČTĚTE ZDE: Po bitvě u Dogger Bank v lednu 1915 se německé námořnictvo rozhodlo více než rok nestřetnout s početně silnějším britským královským námořnictvem ve velké bitvě a raději se ve své strategii na moři opíralo o smrtící ponorky U-boat. V květnu 1916, kdy většina britské Velké flotily kotvila daleko, ve Scapa Flow u severního pobřeží Skotska, se však velitel německé flotily na volném moři viceadmirál Reinhard Scheer domníval, že nastal čas obnovit útoky na britské pobřeží. Scheer si byl jistý, že jeho komunikace je bezpečně zakódovaná, a proto nařídil 19 ponorkám U-boat, aby se připravily na nálet na pobřežní město Sunderland v Severním moři, zatímco pomocí leteckých průzkumných plavidel sledovaly pohyb britské flotily ze Scapa Flow. Špatné počasí však letadlovým lodím bránilo a Scheer nálet odvolal a místo toho nařídil své flotile – 24 bitevních lodí, 5 bitevních křižníků, 11 lehkých křižníků a 63 torpédoborců – aby zamířily na sever, do Skagerraku, vodní cesty ležící mezi Norskem a severním Dánskem u Jutského poloostrova, kde by mohly zaútočit na spojenecké námořní zájmy a s trochou štěstí prorazit díru v přísné britské blokádě.
Nicméně Scheer nevěděl, že nově vytvořená zpravodajská jednotka umístěná ve staré budově britské admirality, známá jako místnost 40, prolomila německé kódy a varovala velitele britské Velké flotily admirála Johna Rushwortha Jellicoea před Scheerovými záměry. Následně v noci 30. května vyrazila britská flotila 28 bitevních lodí, devíti bitevních křižníků, 34 lehkých křižníků a 80 torpédoborců ze Scapa Flow směrem k pozicím u Skagerraku.
Ve 2:20 odpoledne 31. května Beatty v čele britské eskadry spatřil Hipperovy válečné lodě. Když každá z eskader manévrovala na jih, aby zlepšila svou pozici, došlo k výstřelům, ale ani jedna ze stran nezahájila palbu až do 3:48 odpoledne. Počáteční fáze přestřelky trvala 55 minut a během ní byly zničeny dva britské bitevní křižníky Indefatigable a Queen Mary, přičemž zahynulo přes 2 000 námořníků. V 16:43 se k Hipperově eskadře připojil zbytek německého loďstva, kterému velel Scheer. Beatty byl nucen následující hodinu vést zdržovací boj, dokud Jellicoe nedorazil se zbytkem Velké flotily.
Když proti sobě stály obě flotily v plném počtu, začala mezi čtyřmi veliteli velká bitva o námořní strategii, zejména mezi Jellicoem a Scheerem. Zatímco sekce obou flotil pokračovaly ve vzájemném střetu po celý pozdní večer a časné ráno 1. června, Jellicoe vmanévroval 96 britských lodí do tvaru písmene V obklopujícího 59 německých lodí. Hipperova vlajková loď Lutzow byla vyřazena z provozu 24 přímými zásahy, ale dokázala před svým potopením potopit britský bitevní křižník Invincible. Těsně po půl sedmé večer 1. června provedla Scheerova flotila pod rouškou tmy předem plánovaný ústup na svou základnu v německém přístavu Wilhelmshaven, čímž bitva skončila a Britové se připravili o velký námořní úspěch, který si představovali.
Bitvy u Jutlandu – neboli bitvy o Skagerrak, jak ji nazývali Němci – se během 72 hodin zúčastnilo celkem 100 000 mužů na palubách 250 lodí. Němci, opojení slávou ze Scheerova brilantního úniku, ji prohlásili za vítězství svého námořního loďstva. Britský tisk zprvu souhlasil, ale pravda nebyla tak jednoznačná. Německé námořnictvo přišlo o 11 lodí, včetně bitevní lodi a bitevního křižníku, a utrpělo 3 058 ztrát; Britové utrpěli těžší ztráty – 14 potopených lodí, včetně tří bitevních křižníků, a 6 784 ztrát. Dalších deset německých lodí však utrpělo těžká poškození a do 2. června 1916 bylo pouze 10 lodí, které se zúčastnily bitvy, připraveno znovu opustit přístav (Jellicoe jich naopak mohl na moře vyslat 23). Dne 4. července 1916 Scheer oznámil německému vrchnímu velení, že další akce loďstva nepřipadají v úvahu a že ponorková válka je pro Německo nejlepší nadějí na vítězství na moři. Navzdory promarněným příležitostem a těžkým ztrátám zanechala bitva u Jutska britskou námořní převahu v Severním moři nedotčenou. Německá flotila na volném moři se po zbytek první světové války již nepokusí prolomit spojeneckou blokádu ani se zapojit do boje s Velkou flotilou.
