Jedny z nejběžnějších a nejsnáze rozpoznatelných divokých hub, se kterými se setkáváme, jsou „Kudrnaté hříbky“ (Coprinus Comatus), a většina lidí je má ráda na stole (s vejci nebo na mase), takže stojí za to o nich zde mluvit.
Dva hřibovité hřivnáče právě
vyrůstají podél Hunter Creeku.
Nalézáme je nejčastěji na štěrkovitých místech u silnic, koncem léta nebo na podzim. Méně často je uvidíme na travnatých plochách, ale vždy (alespoň podle našich zkušeností) na tvrdé půdě, na rozdíl od sypkého materiálu, ve kterém se setkáváme s liškami a dalšími oblíbenci podzimu. Jsou to nápadné houby, vysoké a fotogenické. Klobouky jsou v některých publikacích popisovány jako „kuželovité“, ale to se nám nezdá zcela správné, s výjimkou starších exemplářů, které jsou již příliš zničené na sběr. Klobouky jsou spíše vysoké, poněkud zašpičatělé oválné, pokryté nařasenými krajkovými šupinami. Za čerstva jsou obvykle bělavé a prvotřídní, rychle stárnou do šeda a černa a často uvolňují černavou, inkoustu podobnou hmotu, kterou na sebe raději nedostanete. Jako poznámku pod čarou však uvádíme, že jsme před několika lety zakoupili krásný obraz od nadaného umělce a kolegy z Mykologické společnosti Puget Sound, který zobrazoval chundelaté hřívy a jako médium použil inkoust z chundelaté hřívy!
Jde o to, že chundelaté hřívy se velmi rychle kazí, takže pokud je sbíráte na stůl, vybírejte pouze skutečně prvotřídní exempláře, co nejrychleji je zchlaďte a podávejte je ještě ten večer nebo nejpozději následující den. Jinak se téměř jistě začnou inkoustovat.
Tato fotografie ukazuje různá stádia
, kterými chundelaté hřívy procházejí, od „poupěte“ až po „inkoustovou čepičku“.
Podělím se s vámi o příběh, který jsme s chundelatými hřívami zažili asi před dvaceti lety a který byl tak šokující, že se mu dodnes smějeme. Mary jich pár nasbírala poblíž své kanceláře, ale když je dostala domů, zjistila, že jsou poněkud zkažené, a rozhodla se, že je přece jen nebude podávat. Místo toho je dala do malé bylinkové zahrádky, kterou jsme měli venku a na které rostla pažitka, rozmarýn, bazalka, majoránka, máta a podobně. Myslela si, že tam možná výtrusy spadnou a v budoucnu přinesou plody, což nebyla nelogická myšlenka. Druhý den ráno se podívala na bylinkovou zahrádku a byla v šoku, když viděla, že houby tam stále jsou, ale doslova každá zelená věc na zahrádce leží rovně na zemi, mrtvá jako kámen. Netušíme, jaké závěry z této zkušenosti vyvodit, ale minimálně vám napoví, jak nechtěné hřibovité hříbky nevyhazovat!“
Hřibovité hříbky patří mezi několik členů čeledi zvané „Inky Caps“ a mají společnou rodinnou podobnost. Pro většinu sběračů se však pouze jeden z této čeledi nazývá Inky Cap, a to Coprinus Atramentarius. Začíná soumračně šedě a podobně jako hřivnáč chundelatý rychle stárne.
Je vždy moudré jíst všechny členy „rodiny“ Inky Cap a vůbec všechny pro vás nové houby s mírou, dokud se s nimi neseznámíte. Někteří jedinci například hlásili negativní reakci při konzumaci Inky Cap s alkoholickými nápoji. Dočasné příznaky zahrnovaly zarudlé uši a nos, lehkou závrať, zrychlený srdeční tep a nevolnost. Zajímavé je, že tyto reakce jsou podobné reakcím na Antabus (Disulfiram), lék, který se někdy podává alkoholikům, aby jim znepříjemnil konzumaci alkoholu.
Ještě jedno upozornění. Kudrnaté hřívy často rostou u silně frekventovaných cest. Je vždy moudré chvíli přemýšlet o tom, kde sbíráte houbu, kterou hodláte sníst. Z dobře frekventovaných silnic pravděpodobně vytekly na jejich povrch nejrůznější látky (například olej, převodová kapalina a nemrznoucí směs); když prší, jsou tyto škodliviny spláchnuty na ramena, kde se mohou vsáknout a stát se součástí toho, co se chystáte sbírat. Dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu, jsou plochy, které budou pravděpodobně postříkány herbicidy. Naším záměrem není odradit vás od konzumace jemné jedlé zeleniny, kterou většina lidí považuje za výběrovou, ale spíše vám připomenout, abyste byli při sběru hub – a jejich konzumaci – vždy uvážliví!“
.
