Zpěvačka a kytaristka Bonnie Raitt, která byla dlouho miláčkem kritiků, začala získávat srovnatelný komerční úspěch až s vydáním příznačně nazvaného trháku Nick of Time z roku 1989; její desáté album ji vystřelilo do povědomí mainstreamu téměř dvě desetiletí poté, co svou jedinečnou směs blues, rocku a R&B poprvé přenesla na vinyl. Narodila se 8. listopadu 1949 v Burbanku v Kalifornii jako dcera broadwayské hvězdy Johna Raitta, který se proslavil hlavními rolemi v hitech jako Carousel nebo The Pajama Game. Poté, co ve dvanácti letech vzala do ruky kytaru, pocítila Raittová okamžitou náklonnost k blues, a přestože v roce 1967 odešla studovat na Radcliffe, do dvou let studium přerušila a začala hrát v bostonských folkových a bluesových klubech. Podepsala smlouvu se známým bluesovým manažerem Dickem Watermanem a brzy vystupovala po boku takových idolů, jako byli Howlin‘ Wolf, Sippie Wallace a Mississippi Fred McDowell, a časem si získala tak silné renomé, že podepsala smlouvu s Warner Bros.
Raittová debutovala v roce 1971 stejnojmennou nahrávkou a okamžitě se stala oblíbenkyní kritiky, která jí tleskala nejen za její oduševnělý zpěv a promyšlený výběr písní, ale také za její kytarové umění, kdy jako jedna z mála žen hrála bottleneck. Následující album Give It Up z roku 1972 lépe využilo jejího eklektického vkusu a vedle řady R&B hitů a dokonce tří Raittových originálů obsahovalo i materiál současníků, jako jsou Jackson Browne a Eric Kaz. Velkého ohlasu se dočkalo album Takin‘ My Time z roku 1973 a po celou polovinu dekády vydávala každoročně jedno LP, v roce 1974 se vrátila s deskou Streetlights a o rok později s Home Plate. S albem Sweet Forgiveness z roku 1977 Raittová poprvé výrazněji zabodovala v popovém éteru s hitovou coververzí klasiky „Runaway“ od Del Shannon. Následující album The Glow z roku 1979 se objevilo ve stejné době, kdy se v Madison Square Garden konal masivní protijaderný koncert všech hvězd pořádaný organizací MUSE (Musicians United for Safe Energy), kterou Raittová předtím spoluzaložila.
Po celou svou kariéru zůstala Raittová angažovanou aktivistkou, odehrála stovky benefičních koncertů a neúnavně pracovala ve prospěch nadace Rhythm and Blues Foundation. Počátkem 80. let se však její vlastní kariéra ocitla v problémech – album Green Light z roku 1982 se sice setkalo s obvyklými dobrými recenzemi, ale opět se jí nepodařilo prorazit u širokého publika, a když začala pracovat na pokračování, Warner ji bez okolků opustil. V té době se Raittová potýkala také s problémy s drogami a alkoholem; pracovala na několika skladbách s Princem, ale jejich plány se nikdy neshodly a materiál nebyl vydán. Místo toho nakonec v roce 1986 vydala nesourodé album Nine Lives, které bylo nejhůře prodávaným počinem od jejího debutu.
Mnozí Raittovou odepisovali, když se spojila s producentem Donem Wasem a nahrála Nick of Time; zdánlivě nečekaně získala několik cen Grammy, včetně alba roku, a přes noc se z ní stala superstar. V roce 1991 vyšla deska Luck of the Draw, která se rovněž stala hitem a přinesla hity „Something to Talk About“ a „I Can’t Make You Love Me“. Po albu Longing in Their Hearts z roku 1994 se Raittová znovu objevila v roce 1998 s deskou Fundamental. V roce 2002 vyšla deska Silver Lining a v roce 2005 Souls Alike, obě u Capitol Records. O rok později vyšel bootlegově laděný koncertní set Bonnie Raitt and Friends, na kterém hostovali mimo jiné Norah Jones a Ben Harper. V následujících letech se Raittová stáhla ze života profesionální hudebnice, protože se vyrovnávala s odchodem rodičů, bratra a nejlepšího přítele. Přestávka v nahrávání a koncertování byla pro Raitt v mnoha ohledech spásná a v roce 2012 se vrátila soustředěná a obnovená se svým prvním studiovým albem po sedmi letech, Slipstream, které vydala na svém vlastním novém labelu Redwing. Album debutovalo na šestém místě žebříčku Billboard 200 a nakonec si odneslo cenu Grammy 2013 za nejlepší americké album. V únoru 2016 vydala Raittová svou dvacátou studiovou dlouhohrající desku Dig in Deep, opět u Redwingu. Album obsahovalo neobvyklou coververzi písně „Need You Tonight“ od INXS a také Raittův originál „The Ones We Couldn’t Be“, který pojednává o ztrátě jejích rodičů a bratra.
