Gen, základní funkční jednotka dědičnosti, je ústředním bodem oboru moderní genetiky. Ve všech směrech genetického výzkumu je gen společnou sjednocující nití obrovské rozmanitosti experimentů. V této kapitole analyzujeme zákonitosti, podle nichž se dědí fenotypy u rostlin a živočichů. Uvidíme, že tyto vzorce jsou pravidelné a předvídatelné. Právě tyto pravidelné vzorce dědičnosti vedly nejprve k pojmu gen, a právě jím začneme vyprávět.
Koncept genu (nikoli však slovo) poprvé navrhl v roce 1865 Gregor Mendel. Do té doby bylo dosaženo jen malého pokroku v pochopení mechanismů dědičnosti. Převládal názor, že spermie a vajíčko obsahují vzorek esencí z různých částí těla rodičů; při početí se tyto esence nějakým způsobem smísí a ovlivní vývoj nového potomka. Tato myšlenka smíšené dědičnosti se vyvinula, aby vysvětlila skutečnost, že potomci obvykle vykazují vlastnosti, které jsou podobné vlastnostem obou rodičů. S touto myšlenkou jsou však spojeny některé zjevné problémy, z nichž jeden spočívá v tom, že potomci nejsou vždy přechodnou směsí vlastností svých rodičů. Pokusy o rozšíření a zdokonalení této teorie, původně koncipované Aristotelem,nevedly k lepšímu pochopení dědičnosti.
Na základě svých výzkumů s rostlinami hrachu navrhl Mendel místo toho teorii částicové dědičnosti. Podle Mendelovy teorie jsou znaky určeny diskrétními jednotkami, které se dědí v nezměněné podobě po generace. Tento model vysvětloval mnohá pozorování, která nebylo možné vysvětlit myšlenkou směsné dědičnosti. Sloužil také jako rámec pro pozdější podrobnějšípochopení mechanismu dědičnosti.
Důležitost Mendelových myšlenek byla uznána až kolem roku 1900 (po jeho smrti). Jehopísemná práce byla tehdy znovuobjevena třemi vědci poté, co každý z nich nezávisle na sobě získalstejný druh výsledků. Mendelova práce představuje prototyp genetické analýzy. Stanovil experimentální a logický přístup k dědičnosti, který se používá dodnes. Ačkoli je tedy následující popis historický, jde o experimentální posloupnost, kterou genetici používají dodnes.
