První rokyEdit
Bumbershoot začal jako městem financovaný (rozpočet 25 000 dolarů) umělecký a hudební festival s názvem „Mayor’s Arts Festival“, známý také jako „Festival ’71“, který se konal v Seattle Center 13.-15. srpna 1971. Tato akce měla celkovou návštěvnost 125 000 návštěvníků. Uprostřed místní hospodářské krize, kterou vyvolal téměř úplný krach společnosti Boeing, se festival pokusil oživit místní ducha a byl největší akcí pořádanou v Seattle Center od Světové výstavy v roce 1962. Veletržnímu výboru předsedal rozhlasový moderátor Irving Clark Jr. a avantgardní impresário Anne Fockeová použila pětinu rozpočtu na světelnou show (která zahrnovala lasery, v té době ještě novinku), počítačovou grafiku, obrovské nafukovací měkké sochy od společnosti Land Truth Company a elektronickou jam session. Další akce zahrnovaly tanec, divadlo, lidovou hudbu, umělecká řemesla, umělecká auta, malování na tělo, soutěž Miss Hot Pants, amatérské motocyklové závody a jednoho přespolního umělce: country zpěváka Sheba Wooleyho.
V roce 1972 se „Festivalu ’72“, který se konal 21.-23. července, zúčastnilo 175 000 návštěvníků. V roce 1973 festival přijal současný název „Bumbershoot“, rozrostl se na pět dní a přilákal 200 000 návštěvníků. Z národních interpretů vystoupili Cal Tjader, Joe Venuti a John Handy. V roce 1974 se opět rozrostl na 10 dní a 325 000 návštěvníků. Festival byl zahájen „renesančním průvodem“ na zhruba kilometrové trase z centra města do centra; starosta Wes Uhlman a většina městské rady se toho roku účastnili v různých rolích, od klaunování přes hlasité čtení dětských příběhů až po, v případě starosty, vedení centra pro ztracené děti. Další významnou akcí Bumbershootu z této éry bylo Bumbernationals Artists‘ Soapbox Derby, které pokračovalo až do začátku 80. let. Jedenáctidenní festival v roce 1975 produkoval zaměstnanec oddělení parků John Chambless, bývalý profesor historie a filozofie na Washingtonské univerzitě, který v roce 1968 produkoval Sky River Rock Festival, festival hippies z pacifického Severozápadu.
Koncem 70. let ústupEdit
S klesající podporou vládních grantů se Bumbershoot snažil udržet nad vodou z darů a prodeje plakátů, knoflíků a triček, ale špatné počasí v některých letech poškodilo návštěvnost a bezplatný festival se musel snažit najít finančně stabilnější možnosti. Nejprve festival omezil počet dní a přivádění národních talentů. Podle Johna Chamblesse šlo v roce 1975 asi 25 % rozpočtu na mimoměstské talenty; v roce 1976 byl festival téměř ze 100 % lokální a byl zkrácen na dva víkendy; v roce 1977 byl dále zkrácen jen na víkend o Svátku práce; jak už to tak bývá, v letech 1977 a 1978 byl víkend o Svátku práce deštivý.
One Reel takes overEdit
V roce 1980 přibralo město k produkci akce severozápadní neziskovou organizaci One Reel; ta ji od té doby pořádá. Pokus samotného centra Seattle Center získat zpět kontrolu nad akcí v polovině 80. let byl městskou radou zamítnut.
Na počátku 80. let spolupracovala společnost One Reel s divadlem Red Sky Poetry Theatre (RSPT), které po několik let řídilo mnoho aspektů literárního umění na Bumbershootu. RSPT pořádalo soutěže, aby určilo místní talenty, které budou číst na jevišti. Jednalo se o předchůdce Poetry slam.
Podle webových stránek společnosti One Reel vznikla v roce 1972 jako putovní show „The One Reel Vaudeville Show“ a založil ji bývalý prezident a výkonný ředitel společnosti One Reel Norman Langill. Společnost One Reel provozovala také divadlo Teatro ZinZanni, sérii koncertů „Summer Nights“ a akce „Family 4th at Lake Union“.
Jako „One Reel Vaudeville Show“ se organizace podílela na akci od jejího druhého ročníku v roce 1972, ale s její novou rolí producenta festivalu přišla velká změna. Na festivalu opět vystoupily hlavní hvězdy z řad národních i mezinárodních talentů (toho roku vystoupili například Emmylou Harris, Chuck Berry, Art Ensemble of Chicago, Etta James, Clifton Chenier, Eugene Fodor a Martin Mull), ale přibylo vstupné. Zpočátku se vybíralo vstupné ve výši 2,50 USD za den (ačkoli existoval „pátek zdarma“, jehož tradice trvala více než deset let); od roku 2007 vzrostlo na 40 USD za den a v roce 2013 na 62 USD. Byla také zavedena podstatná nová nabídka prémiových vstupenek, včetně zlatých a platinových vstupenek, vstupenek na celou akci zajišťujících zaručený inkluzivní vstup na akce s omezeným počtem míst a vyhrazená VIP místa na některých místech s živou hudbou.
Nový vzorec představil světové interprety a zároveň pokračoval v zakládání festivalu na základně talentů z pacifického Severozápadu. Rekordní počet milovníků umění a hudby přišel na několik vnitřních i venkovních pódií, do galerií a k prodejcům jídla, umění a řemeslných výrobků. Umělci jako The Eurythmics, James Brown, Spinal Tap a Tina Turner sdíleli areál s uměleckými podivnostmi, jako je obří létající tužka, Bumbernationals soapbox derby a robotické umění. Ačkoli se Bumbershoot zpočátku hip hopu bránil, v polovině 90. let představil jedny z prvních velkých hip hopových show, které se kdy v Seattlu konaly, a tato tradice je stále velmi živá. Z popela grunge rockové scény vzešla nová značka seattleského zvuku; na Bumbershootu hrály vlivné alternativní rockové kapely jako Sleater Kinney, Modest Mouse, Death Cab for Cutie a Grand Archives. V novém tisíciletí se mezi mezinárodními umělci objevily skupiny jako Baba Maal, The Grand Kabuki Theatre of Japan a etiopský cirkus pro mládež. Filmový festival One Reel, který se koná v rámci Bumbershootu, oslavuje americké nezávislé krátké filmy. Bumbershoot začlenil nové umělecké formy, jako jsou poetry slams a break dance, stejně jako starší umění, jako je cirkus, akrobacie, vzdušné a pouliční divadlo.
One Reel podepsal v roce 2008 tříletou programovou a propagační smlouvu s AEG Live, jedním z největších mezinárodních ziskových promotérů rockových koncertů a velkých akcí. Tato smlouva umožnila společnosti AEG pomáhat společnosti One Reel s rezervací hudebních vystoupení a sponzoringem, ale nakonec se ukázala jako nevýhodná pro obě strany.
Jako největší jednotná přehlídka regionálních talentů se Bumbershoot stal kulturním ochutnávačem. Festival – který se stal nejdéle trvajícím hudebním a uměleckým festivalem v Seattlu – připravil půdu pro další venkovní akce, festivaly a happeningy v oblasti Seattlu. Mnohé z nich, jako například Northwest Folklife Festival, který měl premiéru v Seattle Center o víkendu Memorial Day devět měsíců po prvním Bumbershootu, se staly samostatnou tradicí.
AEG Presents přebírá pořadatelstvíEdit
Po několika letech finančních problémů převzala v roce 2015 pořadatelství společnost AEG Live, která zajišťuje doprovodný program. Společnost AEG se předtím ujala role sekundárního producenta v letech 2007 až 2009, během nichž zaznamenala „značné ztráty způsobené deštěm a velkou recesí v roce 2009“.
Na rozdíl od doby, kdy působila jako sekundární producent, by nyní společnost AEG měla mít většinovou kontrolu, protože One Reel již nebyla „finančně zdravou společností“. Kvůli tomuto boji Chris Porter, „téměř dvacetiletý hudební booker Bumbershootu“, řekl, že „tentokrát se musel sklonit před způsobem, jakým chtěla AEG věci dělat, aby se dohoda uskutečnila“. Jinými slovy, společnost AEG udržela festival při životě, ale bude činit zásadní rozhodnutí, k nimž v minulosti neměla pravomoc.
Místní obyvatelé se obávali, že vstup AEG změní hluboký kulturní význam festivalu, který sloužil městu a zdůrazňoval místní tvůrce. Po zkušenostech s podobnou situací v New Orleans jeden z místních obyvatel Seattlu v rozhovoru pro deník The Seattle Times uvedl, že jakmile AEG začala produkovat JazzFest, význam historie města a jeho kultury ustoupil do pozadí. Místní umělci byli nahrazeni headlinery vydělávajícími peníze.
Přestože existovaly obavy, pravdou je, že místní tým AEG věřil v Bumbershoot a Seattle. AEG „převzala v roce 2015 po téměř milionovém dluhu, který ohrožoval budoucnost festivalů“. Zdroj časopisu Crosscut uvedl, že „místní zaměstnanci AEG si mysleli, že festival by měl být zachráněn, a ne proto, že představuje potenciální šanci vydělat peníze“.
Po podepsání kontaktu s AEG se zakladatel One Reel Norm Langill setkal s Chadem Queirolem a Robem Thomasem z pacifické severozápadní pobočky AEG. Langill sdělil deníku Seattle Times, že plně důvěřuje Queirolovi a Thomasovi, že převezmou provoz Bumbershootu.
AEG odstupujeRedakce
V listopadu 2019 společnost AEG Live oznámila, že se rozhodla nepokračovat v produkci Bumbershootu, když jí končí smlouva. Rob Thomas ze společnosti AEG uvedl, že toto rozhodnutí je „srdcervoucí“, protože původně investovali do záchrany hudebního festivalu, protože v něj věřili. Toto rozhodnutí přišlo po letech problémů. Vzhledem k tomu, že Seattle si ponechává Bumbershoot ve vlastnictví, vznikají s tím spojené problémy, jako jsou odbory, proplácení přesčasů městem a poplatky policii. Posledních několik let se také staví Seattle Center, což omezuje plochu dostupnou pro festivalové využití, především Key Arenu. Odborníci z oboru poznamenali, že „je pravděpodobné, že společnost AEG přišla každý rok, kdy propagovala Bumbershoot, až o milion dolarů“.
V mnoha městech, která festivaly pořádají, bylo státní financování – například formou grantů – organizováno tak, aby festival pokračoval a udržel si zisky z cestovního ruchu a daňových zisků. Bumbershoot takovou ekonomickou ziskovost nezaznamenal, a proto se společnost AEG rozhodla odstoupit.
