Chansons (francouzsky „píseň“) označuje jakoukoli píseň s francouzskými slovy, přesněji však klasické, lyrické francouzské písně, evropské písně v kabaretním stylu nebo různorodé písně interpretované v tomto stylu. Zpěvák specializující se na šansony se nazývá šansoniér; sbírka šansonů, zejména z pozdního středověku a renesance, se také nazývá šansoniéra.
V odbornějším užití slovo „šanson“ označuje vícehlasou francouzskou píseň pozdního středověku a renesance. Rané šansony měly zpravidla jednu z forem fixes, ballade, rondeau nebo virelai, i když někteří skladatelé později zhudebňovali populární poezii v různých formách.
Nejstarší šansony byly dvouhlasé, tříhlasé nebo čtyřhlasé, přičemž nejprve se standardem staly tři hlasy, které se do 16. století rozšířily na čtyřhlasé. Někdy zpěváky doprovázely nástroje.
Rané šansony
Prvním významným skladatelem šansonů byl Guillaume de Machaut, který ve čtrnáctém století komponoval tříhlasé skladby ve formes fixes. Nejvýznamnějšími skladateli šansonu další generace (cca 1420-1470) byli Guillaume Dufay a Gilles Binchois, kteří psali tzv. burgundské šansony (protože pocházeli z oblasti zvané Burgundsko). Jejich šansony poněkud jednoduchého stylu jsou rovněž zpravidla tříhlasé se strukturálním tenorem. K pozdějším představitelům žánru patnáctého a počátku šestnáctého století patří Johannes Ockeghem a Josquin Desprez, jejichž díla přestávají být omezována formes fixes a začínají se vyznačovat podobnou pronikavou imitací, jaká se objevuje v soudobých motetech a liturgické hudbě. V polovině století byli Claudin de Sermisy a Clément Janequin skladateli tzv. pařížských šansonů, které rovněž opouštěly formes fixes a byly v jednodušším, homofonnějším stylu, někdy s hudbou, která měla evokovat určité obrazy. Mnoho těchto pařížských skladeb vydal Pierre Attaingnant. Skladatelé jejich generace i pozdější skladatelé, jako například Orlando de Lassus, byli ovlivněni italským madrigalem. Mnohá raná instrumentální díla byla ornamentálními variacemi (diminucemi) na šansony, přičemž tento žánr se stal canzone, předchůdcem sonáty.
První notovou knihou tištěnou pohyblivým písmem byla Harmonice Musices Odhecaton, sbírka 96 šansonů mnoha skladatelů, kterou vydal Ottaviano Petrucci v Benátkách roku 1501.
Pozdější šansony
Francouzská sólová píseň se vyvinula koncem 16. století, pravděpodobně z výše zmíněných pařížských děl. Během sedmnáctého století došlo k rozkvětu air de cour, chanson pour boire a dalších podobných žánrů, zpravidla s doprovodem loutny nebo kláves, na nichž se podíleli skladatelé jako Antoine Boesset, Denis Gaultier, Michel Lambert a Michel-Richard de Lalande.
V osmnáctém století dominovala vokální hudbě ve Francii opera, ale v devatenáctém století prošla sólová píseň renesancí, nejprve se salónními melodiemi, ale v polovině století s vysoce sofistikovanými díly ovlivněnými německými Lieder, které byly do země zavedeny. Klíčovou postavou tohoto hnutí byl Louis Niedermayer, kterému učaroval zejména Schubert, dále Eduard Lalo, Felicien David a mnoho dalších. K pozdějším skladatelům francouzské písně, nazývané buď melodie, nebo šanson, v devatenáctém století patřili Ernest Chausson, Emmanuel Chabrier, Gabriel Fauré a Claude Debussy, zatímco mnozí francouzští skladatelé dvacátého století na tuto silnou tradici navázali.
Srov. také raně středověké hrdinské písně zvané Chansons de geste, které byly spíše deklamovány (zpaměti) než skutečně zpívány.
Populární šanson
V dnešní Francii se „šansonem“ často označuje tvorba populárnějších zpěváků, jako jsou Georges Brassens, Jacques Brel, Édith Piaf, Camille Dalmais, Olivia Ruiz atd.
- Faure, Gabriel a Sergius Kagen. 30 písní pro hlas a klavír. NY: International Music Co., 1956. OCLC 887637
- Hurston, Zora Neale. Folklor, memoáry a jiné spisy. NY: Library of America: Penguin Books, 1995. ISBN 0-940-45084-4
- Le Gentil, Pierre. Chanson de Roland. Cambridge: Harvard University Press, 1969. OCLC 36153
Kredity
Spisovatelé a redaktoři Nové světové encyklopedie přepsali a doplnili článek na Wikipediiv souladu se standardy Nové světové encyklopedie. Tento článek dodržuje podmínky licence Creative Commons CC-by-sa 3.0 (CC-by-sa), která může být použita a šířena s řádným uvedením autora. Na základě podmínek této licence, která může odkazovat jak na přispěvatele encyklopedie Nový svět, tak na nezištné dobrovolné přispěvatele nadace Wikimedia, je třeba uvést údaje. Chcete-li citovat tento článek, klikněte zde pro seznam přijatelných formátů citací.Historie dřívějších příspěvků wikipedistů je badatelům přístupná zde:
- Historie šansonů
Historie tohoto článku od jeho importu do Nové světové encyklopedie:
- Historie „Šansonů“
Poznámka: Na použití jednotlivých obrázků, které jsou licencovány zvlášť, se mohou vztahovat některá omezení.
.
