Dotaz: „Co je to kongregační církev / kongregacionalismus?“
Odpověď: Co je to kongregační církev / kongregacionalismus? Kongregacionalismus hovoří o formě církevní vlády. „Episkopální“ církevní vláda je vláda biskupů, „presbyteriánská“ církevní vláda je vláda starších a „kongregační“ církevní vláda je vláda sboru. Episkopální vláda obvykle zahrnuje hierarchii nad místní církví a presbyteriánská vláda někdy také. Sborová vláda se takové hierarchii téměř vždy vyhýbá a tvrdí, že místní církev je odpovědná přímo Bohu, nikoli nějakému člověku nebo organizaci. Kongregační vláda se vyskytuje v mnoha baptistických a nedenominačních církvích.
Kromě církví, které praktikují kongregační formu vlády, existují také církve, které si říkají kongregační církve. Většina z nich je přidružena k United Church of Christ, National Association of Congregational Christian Churches nebo Conservative Congregational Christian Conference. Tyto skupiny mají společnou historii, která sahá až k puritánům v Nové Anglii.
Puritáni z kolonie Massachusettského zálivu vypracovali v roce 1648 Cambridgeskou platformu, aby ochránili svá shromáždění před zásahy nepřátelských úřadů v Anglii a formulovali společnou církevní politiku založenou na Písmu. Tito puritáni sice formálně stále patřili k anglikánské církvi, ale nebyli ochotni se podřídit zkaženým formám bohoslužby a vlády, které v církvi viděli. Platforma vystoupila z autority mateřské církve a prohlásila, že „církevně sdružená společnost vyznavačů“ je církví, ať už s úředníky, nebo bez nich. Tím se jasně oddělili od všech forem hierarchické církevní vlády.
Kongregační církve se nakonec spojily s křesťanskými církvemi, které se na přelomu 19. a 20. století oddělily od metodistů, baptistů a presbyteriánů. Tato nová skupina si zachovala kongregační formu vlády a vzhledem k silnému důrazu na autonomii místní církve byla nezbytná tolerance k doktrinálním odchylkám.
Při růstu kongregačních křesťanských církví vznikly další dvě skupiny, které se nakonec staly součástí Sjednocené církve Kristovy. Němečtí osadníci v Pensylvánii založili v roce 1725 Reformovanou církev a o mnoho let později němečtí osadníci v Missouri založili v roce 1841 Evangelickou církev. Tyto organizace se v roce 1934 spojily a vznikla Evangelická a reformovaná církev.
V roce 1957 se Evangelická reformovaná církev spojila s kongregačními křesťanskými církvemi a vznikla Spojená církev Kristova. Podle jejich webových stránek je UCC „mimořádně pluralitní a rozmanitá denominace“. Vzhledem k tomu, že se pevně drží autonomie místní církve, nemůže tato denominace jednotlivým církvím vnucovat doktrínu. Stejně tak kvůli víře ve svobodu individuálního svědomí může místní církev jen těžko vnucovat doktrínu svým členům. Oslavují sice historická vyznání víry a konfese církve, ale neuznávají je jako autoritativní testy pravověrnosti, nýbrž jako „svědectví víry“. Protože „víru lze vyjádřit mnoha různými způsoby“, nemá UCC žádnou formuli, která by byla testem víry. Členové jednotlivých sborů uzavírají smlouvy mezi sebou navzájem a s Bohem v „důvěrných vztazích, nikoliv v právních dohodách“. Výsledkem této doktríny je velká různorodost víry a praxe, bez konzistence nebo standardu pro sbory nebo lidi.
Národní sdružení kongregačních křesťanských církví vzniklo v roce 1955 jako reakce na připravovaný vznik Sjednocené církve Kristovy. Tyto církve se domnívaly, že nová denominace vytvoří těžkopádnou byrokracii a bude bránit svobodě místních církví. Tyto církve jsou nezávislejší a samostatnější než církve v rámci UCC a mají tendenci zastávat ještě liberálnější postoje v učení a praxi.
Třetí skupinou je Konzervativní kongregační křesťanská konference, která vznikla v roce 1948 jako opozice vůči liberální teologii pronikající do ostatních kongregačních církví. Tyto církve se sice obecně drží základních doktrín křesťanské víry, ale nejsou ochotny přerušit společenství kvůli druhořadým otázkám. Výsledkem je poněkud chatrné společenství, v němž mohou církve zastávat značně odlišné názory, snažit se zaujmout biblický postoj, ale přitom nejsou schopny přivést jedna druhou k odpovědnosti za rozpory.
Shrnem lze říci, že kongregační církve uznávají Kristovu svrchovanost nad jeho církví a činí ji prubířským kamenem své víry. Co některé kongregační církve neuznávají, je povinnost, kterou mají všichni věřící, aby se navzájem opravovali a poučovali. Ve 2. Tesalonickým 3,6 bylo věřícím přikázáno, aby se vzdálili od „každého bratra, který je zahálčivý a nežije podle učení, které jste od nás přijali“. Podobně v 1. Timoteovi 6,3.5 (NKJV) je řečeno: „Jestliže někdo učí jinak a nesouhlasí se zdravými slovy, totiž se slovy našeho Pána Ježíše Krista a s učením, které se shoduje se zbožností … od takových se vzdaluj.“ V Pavlově listu Galaťanům najdeme opakovaně zmínky o nápravě nebo odstoupení od těch, kdo učí nebo praktikují nepravdu (Galatským 2,5.11; 4,16; 6,1). Božím záměrem pro věřící je, abychom byli připodobněni obrazu jeho Syna (Římanům 8,29) a aby naše společenství bylo založeno na jednotě víry a praxe (Filipským 3,16).
.
