Johannesburg – Před necelými 30 lety byla Jihoafrická republika globálním vyvrhelem. Rasismus byl nejen legální, ale i zakořeněný v systému apartheidu. Když tento systém skončil, začal proces, jehož cílem bylo sjednotit hluboce rozdělený národ, a země podnikla několik velmi veřejných kroků k překonání traumatu.
Snaha Jihoafrické republiky vypořádat se s rasistickou minulostí může být důležitým poučením pro Spojené státy, a to jak z hlediska toho, co bylo uděláno správně, tak i toho, kde se stala chyba
Začalo to bývalým prezidentem Nelsonem Mandelou. Po 27 letech strávených za mřížemi Mandela svým věznitelům odpustil a pustil se do usmíření země.
Řídil se zásadou, o níž psal ve své knize Dlouhá cesta ke svobodě: „Nikdo se nerodí s nenávistí k jinému člověku kvůli barvě jeho kůže, původu nebo náboženství. Lidé se musí naučit nenávidět, a pokud se naučí nenávidět, mohou se naučit milovat, protože láska přichází do lidského srdce přirozeněji než její opak.“
Zachyceno na videu
Dlouho předtím, než se kamera chytrého telefonu stala hlídacím psem lidských práv, zachytila televize CBS News na filmový pás incident z roku 1985, který vešel ve známost jako masakr Trojského koně. Zabíjení nebylo nijak neobvyklé, ale video ano. Státem posvěcené zabíjení v letech apartheidu v Jihoafrické republice bylo jen zřídka zachyceno na filmový pás.
Bělošští policisté naskládali prázdné dřevěné bedny na nákladní auto a ukryli se uprostřed. Poté vozidlo vjelo na silnici v Athlone v Kapském Městě, která byla ústředním shromaždištěm každodenních studentských demonstrací. Náhle policisté vyskočili a začali střílet na neozbrojené černošské demonstranty, přičemž tři z nich – nejmladšího jedenáctiletého chlapce – zabili.
Masakr byl odrazem rostoucího zoufalství vlády apartheidu potlačit sociální nepokoje, protože protesty v celé zemi byly stále hlasitější. Tentokrát byla policie při otřesném brutálním činu zachycena kamerou.
Proto si i po více než třech desetiletích policejní vražda George Floyda stále vybírá emocionální daň u černých Jihoafričanů, kteří znovu prožívají trauma apartheidu, který legalizoval systematický a násilný rasismus.
Tento systém byl nakonec v roce 1994 odstraněn prostřednictvím vyjednaného urovnání. Pod vedením tehdejšího prezidenta Mandely zahájila země proces vypovídání pravdy ve snaze zahojit rány minulosti.
Po sedm let byla práce oficiální Komise pravdy a usmíření (TRC) pravidelně vysílána v celostátní televizi a vedl ji arcibiskup Desmond Tutu, nositel Nobelovy ceny míru.
Otvírání ran
„Není snadné otevírat rány, je to velmi bolestivé,“ řekl jednou Tutu zpravodaji pořadu „60 minut“ Bobu Simonovi. „Ale pokud nechcete, aby hnisaly, musíte je otevřít, očistit a pak na ně nalít balzám.“
TRC měl jednoduchý vzorec: pravda výměnou za amnestii od trestního stíhání pro pachatele a uzavření a odškodnění pro jejich oběti.
Někteří z pachatelů byli policisté jako Dirk Coetzee, který vedl státem sponzorované komando smrti. Jednalo se o muže, který jednou griloval tělo mladého studenta, dokud se neproměnilo v popel, aby zničil důkazy o vraždě.
„Byla to prostě práce, kterou bylo třeba udělat – nepřítel, jeden z nepřátel, se kterým bylo třeba se vypořádat. A někdo tu práci udělat musel,“ řekl Simonovi. „Další den práce.“
„Takže sis hrál na Boha?“ postrčil Simona. Coetzeeho mrazivá odpověď: „My jsme byli Bůh.“
Před komisí vypovídalo více než 21 lidí, kteří přežili nevýslovná zvěrstva. Svědectví byla tak zdrcující, že v jednu chvíli byla i na Tutua příliš velká – zhroutil se a otevřeně plakal.
Dalším přeživším byl bývalý bojovník proti apartheidu reverend Frank Chikane. Byl vězněn, mučen a málem zemřel poté, co ho vláda apartheidu otrávila. Svému pachateli odpustil.
„Hořkost vás zničí, nezničí člověka, který vám způsobil bolest,“ řekl.
Ale Chikane nezapomněl: „Odpustit neznamená zapomenout. Člověk, který mě mučil, se nezmění. Ale můj postoj vůči němu se stal úplně jiným.“
„Jak můžeš odpustit, když máš pořád hlad?“
Proces byl chybný. Mnoho obětí se cítilo ošizeno o retribuční spravedlnost, zejména proto, že ne všichni dostali odškodnění. Otevřel však celonárodní dialog, v němž bílí Jihoafričané již nemohli popírat zločiny spáchané jejich jménem. O šestadvacet let později zůstává rasová otázka trvalým problémem diskurzu v této zemi.
Patamedi Lebea, manažer pro rozvoj mládeže v Umuzi, se narodil, když skončil apartheid. Je přesvědčena, že Jihoafrická republika umí vést obtížné rozhovory o rase mnohem lépe než USA.
„Vedeme více rozhovorů o rase. Rasa je konverzace, která v naší zemi nikdy nekončí,“ řekl pro CBS News.
- COVID lockdown lays bare South Africa’s racial fault lines
Ale smíření není tak snadné, pokud stejně jako on žijete v městečku, kde někteří obyvatelé stále nemají elektřinu.
„Jak chcete odpustit, když máte stále hlad?“ ptá se. ptá se Lebea. „Pořád přede mnou stojí ta věc, ta čerň, která mi brání ve všem, co dělám. Jak mám tedy i jako nová generace říct: ‚odpustili jsme‘?“
Je to otázka, kterou si klade mnoho mladých lidí a s níž se pravidelně ve svém pořadu konfrontuje moderátor rozhlasové talk show Eusebius McKaiser. Je unavený z toho, že se ho běloši ptají, co mohou udělat, aby se změnili – aby přestali být rasisty.
„Od vás jako od černocha, jako od černošského myslitele se očekává, že budete tím, kdo bude hledat řešení rasové otázky,“ řekl. „To je problematické, protože pokud je rasismus vztahovačný, znamená to vlastně, že běloši jsou v rasismu stejně zběhlí jako černoši. Koneckonců, na špatné tango jsou potřeba dva.“
McKaiser říká, že bílí Jihoafričané musí přijít na to, jak se změnit, a dobrým začátkem je skutečnost, že ekonomika této země je 26 let po skončení apartheidu stále v rukou bílé menšiny. „To je skutečně hřích roku 1994, že se oddělila konverzace o rasismu od konverzace o ekonomické spravedlnosti.“
Tento názor opakuje i reverend Chikane, který říká, že nelze řešit rasismus, aniž bychom se zabývali ekonomikou. To, co se děje ve Spojených státech v souvislosti se zabitím George Floyda, „odhalilo hnilobu. Opravdu musíme zaujmout stanovisko a říci, že lidé, kteří jsou ve světě chudí, ‚nemohou dýchat‘. Na světě je dost zdrojů, proč se nemůžeme změnit?“
Jihoafrická republika ukázala světu, že je možné vést nepříjemné a trvalé rozhovory o rase. Samotná slova však nemají žádný význam.
Neexistuje žádná rychlá náprava. Usmíření je možné pouze tehdy, když je doprovázeno ekonomickou spravedlností, což je problém, kterým se Jihoafrická republika zabývá dodnes.
