Zoe Gillardová, 32 let
Akademická administrátorka
Před patnácti lety, když mi bylo 17 let, jsem musela v 21. týdnu podstoupit pozdní potrat. To mě samozřejmě nesmírně rozrušilo, ale zejména proto, že jsem vždy velmi svědomitě dbala na antikoncepci. Po celou dobu vztahu s přítelem jsem brala antikoncepci, a když mi vynechala menstruace, šla jsem rovnou ke svému lékaři na těhotenský test. Byl negativní.
Bylo to pro mě obrovskou úlevou. Můj přítel odcházel na univerzitu, takže jsme se rozešli a já jsem antikoncepci vysadila. Kupodivu mi stále chyběla menstruace. Vrátila jsem se ke svému lékaři, který mi řekl, že se nemám čeho obávat – pravděpodobně to bylo způsobeno hormonálními změnami při vysazení perorální antikoncepce.
Krátce nato jsem potkala někoho o několik let staršího, kdo měl dítě, a ona se mi svěřila, že se o svém těhotenství dozvěděla příliš pozdě na to, aby mohla jít na potrat. Udělala jsem si tehdy další těhotenský test, který byl pozitivní. Byla jsem v 18. týdnu těhotenství.
Byla jsem na začátku šestého ročníku, dělala jsem maturitu a zdálo se mi nemožné mít dítě. Měla jsem velmi podporující přátele a můj bývalý přítel za mnou přišel a řekl, že mi pomůže, ať už se rozhodnu jakkoli. Pro mě však rozhodnutí padlo, jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.
Potrat jsem si zařídila sama a moje praktická lékařka mi velmi pomohla – myslím, že se cítila dost provinile. Trvalo asi dva týdny, než jsem si domluvila termín, a rodičům jsem to řekla večer před nástupem do nemocnice. Byli v šoku, ale také mě podporovali.
Šla jsem tam v úterý a lékaři mi podali pesar na vyvolání dilatace a porodu – ale nic se nestalo. Čekali a zkoušeli to znovu, ale pořád nic. Došlo to tak daleko, že různí lékaři proudili dovnitř a ven z místnosti, aby zjistili, kolik prstů mohou vložit. Podali tři pesary a žádný nezabral. To už byl čtvrtek a oni se rozhodli, že za mnou pošlou nějakého psychologa. „Nemohla byste to těhotenství prostě přetrpět?“ zeptala se mě. „Vždyť už jste v polovině.“
Doktoři a sestry na mě byli všichni dost nepříjemní – jeden doktor se mě velmi sarkasticky zeptal, jestli jsem někdy přemýšlela o antikoncepci. Navíc jsem trčela v pokoji hned vedle porodnice, takže jsem slyšela jen rodiny s novorozenci.
Po třech dnech mi řekli, že chemii mohou zkusit už jen jednou, a pokud to nezabere, budu muset podstoupit císařský řez. Byla jsem zděšená. Nakonec se to ale v sobotu podařilo. Stále mi však nebylo řečeno, že v podstatě budu muset rodit. Natekla mi prsa, začalo se mi tvořit mléko, praskla mi voda a měla jsem kontrakce – bylo to děsivé.
Nakonec plod vyšel ven a já začala křičet a nemohla přestat. Byla návštěvní doba v porodnici, a tak mi doktor řekl, abych byla zticha. Dali mi narkózu a pak mě odvezli na odstranění placenty. Když jsem se probudila, ležela jsem sama na posteli plné krve.
Neřekla bych, že se mi někdy ulevilo, protože i když jsem věděla jen tři týdny, že jsem těhotná, moje tělo to vědělo už čtyři a půl měsíce. Cítila jsem se fyzicky prázdná tak, jak jsem se od té doby už nikdy necítila.
I přes trauma, které jsem z toho měla, jsem vždycky věděla, že to bylo správné, a nikdy jsem toho nelitovala. Faktem je, že to pro mě byla jediná věc, kterou jsem mohl udělat. Nevím, kým bych teď byla, kdybych se nemohla rozhodnout.
Kat Stark, 23 let
NUS national women’s officer
Zjistila jsem, že jsem těhotná, na začátku druhého ročníku na univerzitě. Bylo mi teprve 19 let, neměla jsem vážného partnera, neměla jsem žádné peníze a byla jsem v polovině studia. Nemohla jsem být méně připravená mít dítě.
Tenkrát jsem okamžitě věděla, že chci jít na potrat – v mých konkrétních podmínkách to bylo velmi snadné rozhodnutí. Po potvrzení těhotenství jsem hned spěchala do ordinace svého praktického lékaře a požádala jsem o pohotovostní termín. Nechtěla jsem říkat, proč ho potřebuji, ale recepční se velmi hlasitě zeptala: „Je to kvůli přerušení těhotenství?“. Situace se nezlepšila, ani když jsem navštívila lékaře. Přirozeně jsem se cítila velmi zranitelná a on mi neustále kladl všetečné otázky o tom, jak jsem otěhotněla. Také mě neustále žádal, abych zvážila své možnosti, nechala se poradit a přemýšlela o tom, jestli jsem si opravdu jistá. Upřímně řečeno, jistější jsem si být nemohla. Také mi řekl, že jít na potrat není automatické – musela bych opravdu prokázat, že mít dítě by pro mě byl vážný problém. Všechno, co dělal, bylo obstrukční, až mi nakonec prostě řekl, ať jdu pryč a přemýšlím o tom.
Byla jsem nesmírně odrazená – opravdu zoufalá -, ale kamarádka mě povzbudila, abych navštívila jiného lékaře, který byl mnohem lepší. Odkázal mě na opravdu dobrou kliniku na předměstí Leamingtonu, kde jsem podstoupila potrat v celkové anestezii. Bylo to velmi jednoduché, vůbec to nebolelo a poté jsem cítila ohromnou úlevu.
Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala. Těhotenství bylo okamžikem, kdy se můj život mohl ubírat tím či oním směrem, a já se cítím opravdu šťastná s rozhodnutím, ke kterému jsem dospěla.
Alison Boydová, 31 let
Specialistka na zdravotní péči
Otěhotněla jsem za velmi nešťastných okolností. Měla jsem vztah s někým, komu bylo řečeno, že nemůže mít děti, takže jsme nepoužívali antikoncepci. Při zřejmě poslední příležitosti, kdy jsme měli sex – těsně před rozchodem – jsem však otěhotněla. Zjistila jsem to o dva týdny později.
Po tomto zjištění jsem se cítila z 30 % šťastná, z 30 % zničená a ze 40 % zmatená. Otec mi dal jasně najevo, že s tím nechce mít nic společného, a já sama jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Teprve po několika týdnech jsem se rozhodla jít na potrat. Bylo to těžké rozhodnutí – určitě bych jednou chtěla mít děti – ale věděla jsem, že pro mě prostě není ten správný čas mít dítě.
Nastavení zákroku bylo poměrně jednoduché a já jsem podstoupila časný lékařský potrat v šestém týdnu – postup je takový, že první den přijdete a vezmete si tabletu a o několik dní později si zavedete tampon, který je napuštěn jiným lékem. Tím se děloha vyprázdní.
Tento zákrok byl poměrně jednoduchý, ale nebyl bez problémů – většinu z něj absolvujete doma a já se cítila velmi otupělá a osamělá.
Mary Pimmová, 56 let
Státní úřednice ve výslužbě
Potrat jsem podstoupila na začátku 70. let, když mi bylo 23 let, jen pár let po legalizaci. V té době jsem měla vztah s mužem, který byl černoch, a těhotenství bylo důsledkem selhání antikoncepce. Vztah skončil v době, kdy jsem se o těhotenství dozvěděla, neměla jsem žádnou možnost, jak dítě uživit, a věděla jsem, že pokud bych do toho šla, bylo by velmi nepravděpodobné, že by dítě smíšené rasy bylo adoptováno. To, že jsem těhotná, jsem zjistila poměrně brzy, ale když jsem zákrok podstoupila, bylo mi necelých 12 týdnů a nikdy jsem toho nelitovala.
Cath Elliott, 41 let
Komunitní knihovnice
Potrat jsem podstoupila v roce 1997, když mi bylo 31 let. Měla jsem už čtyři děti – tehdy ve věku od dvou do deseti let – a když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, téměř okamžitě jsem věděla, že do toho nechci jít. Během mých předchozích těhotenství jsme se s manželem cítili šťastní, ale když jsme se bavili o tomto, oba jsme si říkali totéž: „Co proboha budeme dělat?“
Šla jsem ke svému praktickému lékaři, když jsem byla v několikátém týdnu těhotenství, a očekávala jsem, že proces bude jednoduchý. Můj lékař však celý proces neustále zdržoval. Trval například na tom, abych si nechala udělat těhotenský test od NHS, a když jsem si po několika týdnech přišla pro výsledky, na rovinu mi řekl, že ještě nedorazily.
V tu chvíli jsem byla v opravdu emotivním stavu – začala jsem pociťovat ranní nevolnosti a chtěla jsem, aby celý proces skončil.
Když jsem nakonec znovu navštívila ordinaci praktického lékaře, abych si vyzvedla výsledky, doslova mě vypískal ve své ordinaci a oznámil mi: „S potěšením vám oznamuji, že jste těhotná.“
Přišla jsem si pro výsledky. Bylo to opravdu nepřátelské gesto. V té fázi jsem byla poslána do nemocnice v Milton Keynes, kde jsem očekávala, že zákrok proběhne, a přestože lékaři byli velmi vstřícní, ukázalo se, že mohou pouze podepsat formulář, který potvrzuje, že mohu jít na potrat – ve skutečnosti je tam neprovádějí. Kvůli tomu jsem musela cestovat do Leamington Spa.
Přestože jsem tedy lékaře navštívila v prvních týdnech těhotenství, k potratu došlo až o 10 týdnů později. Podstoupila jsem chirurgický potrat v celkové anestezii, v rámci NHS, a trvalo to jen pár hodin.
Pro mě to celé byla naprostá úleva a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.
Rachel Gasstonová, 30 let
Studentka
Potrat jsem podstoupila v roce 2002, když mi bylo 26 let a studovala jsem navíc maturitu. Měla jsem vše připraveno ke studiu na univerzitě a bylo mi nabídnuto podmíněné místo na Oxfordu, takže jsem opravdu tvrdě pracovala.
Žila jsem s rodiči, cítila jsem se velmi špatně a myslela jsem si, že to musí být jen celková nevolnost. Zmínila jsem se však o tom matce a ona se mě zeptala, jestli bych nemohla být těhotná. Byla jsem dost v šoku, protože jsem se svým přítelem chodila teprve asi tři měsíce a ani v této fázi to nebyl nijak skvělý vztah.
Po několika těhotenských testech však lékař potvrdil, že má matka měla pravdu. Vzpomínám si, že jsem si okamžitě pomyslela: „Do tohohle nejdu.“ A tak jsem se rozhodla, že to udělám. Byla jsem si naprosto jistá. Bylo to zvláštní, protože předtím jsem vlastně byla dost proti potratům. Znala jsem jednu ženu, která potrat podstoupila, a dost jsem ji odsuzovala. Jakmile jsem se však dozvěděla, že jsem těhotná, myslela jsem jen na to, že to musím mít co nejdříve za sebou.
Nařízení potratu bylo poměrně jednoduché a já jsem v osmém týdnu těhotenství podstoupila chirurgický zákrok na klinice Marie Stopes (hrazený NHS). Po celou dobu jsem byla při plném vědomí – myslím, že mi byla nabídnuta celková anestezie, ale nechtěla jsem zůstat přes noc – a musím říct, že jsem byla šokována tím, jak brutální zákrok byl. Nebylo to bolestivé, ale překvapilo mě, jak razantní lékař byl.
Jsem z Jihoafrické republiky a tam je potrat nelegální. I teď, když na to po všech těch letech myslím, mě přemáhá úleva a vděčnost, že žiji v zemi, kde je na mém rozhodnutí – ne na rozhodnutí státu -, zda budu mít děti, nebo ne.
Vlastně si myslím, že mi potrat zachránil život. Kdybych neměla možnost legálního přerušení těhotenství, pokusila bych se o to sama, a kdyby to nevyšlo a nezabilo mě to, jsem si docela jistá, že bych se zabila.“
Lynne Miles, 26 let
ekonomka
Přibližně před dvěma a půl lety jsem šla na potrat. Se svým bývalým přítelem (stále mým dobrým kamarádem) jsem se nezávazně stýkala asi šest let, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě obrovský šok. Mluvila jsem s ním o tom a on mě velmi podporoval. Vlastně byl vším, co byste si v takové situaci přáli – až na to, že mě nemiloval.
V osmém týdnu těhotenství jsem soukromě podstoupila chirurgický potrat na klinice Marie Stopes. Zákrok nebyl bolestivý, i když mě mrzelo, že můj přítel musel čekat v recepci – byl to docela osamělý zážitek. Den poté jsem měla bolesti, ale zároveň jsem se cítila bizarně euforicky.
Jediný komentář, který kdy uslyšíte od lidí, kteří podstoupili potrat, jsou opravdu srdceryvné příběhy – „Ach, bylo to hrozné, nikdy jsem se s tím nevyrovnala,“ nebo: „Ach, byla jsem na něm, dostala jsem infekci a teď nemůžu mít děti.“ To jsou opravdu srdceryvné příběhy. Takové příběhy vidíte v telenovelách pořád a já chápu proč. Je to dobré drama.
Je opravdu důležité, aby lidé slyšeli od žen, které potrat podstoupily a které se kvůli tomu cítí opravdu dobře.
Irina Lesterová, 30 let
Librantistka
Potrat jsem podstoupila, když mi bylo 22 let a byla jsem v posledním ročníku univerzity. Právě jsem se rozešla se svým přítelem, což bylo samo o sobě depresivní, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, připadalo mi to jako naprostá katastrofa.
Moje rodina mě v rozhodnutí jít na potrat podporovala – vlastně jsem to nikdy necítila jako volbu v pravém slova smyslu, naprosto mi to připadalo jako jediná věc, kterou jsem mohla udělat. A když jsem to řekla svému bývalému příteli, také mě podporoval. Vlastně mi nabídl, že se o mě po ukončení těhotenství postará, takže jsme se k sobě nakonec vrátili a nyní jsme již osm let manželé.
Ve čtvrtém týdnu těhotenství jsem podstoupila chirurgický potrat. Lidé mluví o tom, že potrat je trauma, ale pro mě bylo traumatem nechtěné těhotenství a samotný potrat byl obrovskou úlevou. Ženy by se nikdy neměly cítit provinile, když jdou na potrat – nikomu nedlužíme, že nosíme nechtěné dítě.
Eileen Blake, 54 let
sociální pracovnice
Žiji v Derry a ve svých 40 letech jsem musela jít na potrat. Do tohoto věku jsem se dostala, aniž bych se s tímto problémem musela potýkat – za antikoncepci jsem si vždycky zodpovídala sama. Muž, se kterým jsem se stýkala, mi však lhal a tvrdil, že je neplodný.
V té době jsem se rozhodla vrátit ke vzdělávání a měla jsem svůj život naplánovaný – zoufale jsem se snažila uniknout z pasti chudoby, ve které jsem byla já i mé děti. Mít další dítě by to všechno ohrozilo, ale přesto to nebylo snadné rozhodnutí.
Muž, se kterým jsem se stýkala, mi dal peníze na zákrok, a tak jsem odcestovala na pevninu a podstoupila chirurgický potrat. Bylo to poměrně jednoduché, ale dobře si uvědomuji, že pro jiné lidi to může být nemožné, protože není třeba hradit jen náklady na zákrok – musíte započítat i náklady na letenky a pobyt. Pak jsou tu ještě emocionální náklady spojené s cestováním o samotě. Jen málo žen si může dovolit, aby je někdo doprovázel.
Další informace o potratech
Čas se ozvat
Americké bojiště za potraty
{{horníLvice}}
{{{spodníLvice}}
{{topRight}}
{{bottomRight}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.
