Poskytuji psychologické služby válečným veteránům již více než 40 let, s prací s veterány jsem začal v polovině 70. let. Za tu dobu jsem se naučil mnoho o válce a jejích dopadech na účastníky přímých bojů i na ty, kteří se podílejí na dalších činnostech, jež se obvykle nazývají podpůrné činnosti ve válečné zóně.
Tuto jedinečnou příležitost nejen pomáhat veteránům, kteří jsou postiženi válkou, ale také se o válkách něco dozvědět, bych nevyměnil za nic na světě, a jak jsem již mnohokrát řekl, kdybych měl možnost předělat svůj život, změnil bych mnoho věcí, ale ne příležitost pracovat s válečnými veterány.
Důvod je prostý. Jsem jedním z mála mužů na tomto světě, jehož časové okno pro vojenskou službu spadalo do mírového období, mezi rokem 1956, kdy jsem absolvoval střední školu, a rokem 1965, kdy jsem již byl ženatý, měl rodinu a studoval na vysoké škole. Bylo to období mezi koncem války v Koreji a začátkem války ve Vietnamu. Poté, co jsem se setkal se skutečnými vojáky v boji a pochopil válku jejich očima, jsem si uvědomil a začal být stále vděčný za to, že jsem byl ušetřen takového strádání, a to mi dalo podnět k tomu, abych chtěl prokázat jakoukoli službu mužům a ženám, kteří prošli peklem války. Kromě toho jsem si uvědomil, že válka má tendenci zbavit lidi mnoha typických lidských slabostí, jako je potřeba dělat dojem nebo se starat o reakce druhých či jiné nepodstatné věci v životě, a také různých aspektů pýchy a sebeprosazování. Zjistil jsem, že váleční veteráni patří k nejupřímnějším a nejčestnějším lidem tohoto světa a je radost se s nimi setkávat a pracovat.
Zjistil jsem tedy toto: vojáci všech válek v průběhu času, kteří se zapojili do přímého boje a přežili, jsou vždy výrazně ovlivněni svou válkou a stávají se změněnými osobami. Některé ze změn, kterými vojáci procházejí, se zdály být univerzální a lze je předvídat, a některé jsou odlišné a jedinečné pro daného vojáka. V průběhu let byly účinky války na vojáky popisovány různými způsoby, ale jedním shodným faktorem je, že vytváří na vojáka silný stres do té míry, že se na určitou dobu nebo trvale změní.
V první světové válce byla stresová reakce označena jako „shell shock“ a byla popisována jako poškození nervů. Typická léčba spočívala v odsunu vojáka z jeho bojového postavení do týlové nemocnice, kde si měl odpočinout, načež byl vyzván k návratu k bojovým povinnostem. Obecně tehdy panoval názor, že takové „citové zhroucení“ je známkou slabosti a mělo by se od něj odrazovat. Z tohoto důvodu nebylo bojovým veteránům poskytnuto mnoho následné léčby ani služeb, ačkoli britská vláda vytvořila invalidní důchody pro takzvané „vojákovo srdce“, protože jeho příznaky se poněkud podobaly příznakům srdečních poruch ovlivněných akutní úzkostí. Zpravodaj z první světové války napsal o válečných veteránech následující postřeh:
„Něco bylo špatně. Znovu se oblékli do civilních šatů a svým matkám a manželkám se velmi podobali mladým mužům, kteří se v mírových dnech před srpnem 1914 vydali na služební cestu. Ale nevrátili se stejní muži. Něco se v nich změnilo. Byli náchylní k náhlým náladám a podivným temperamentům, záchvaty hluboké deprese se střídaly s neklidnou touhou po rozkoši. Mnozí snadno propadali vášním, při nichž se přestávali ovládat, mnozí byli zatrpklí v řeči, prudcí v názorech, naháněli strach.“ (Z knihy Shephard, Ben. Válka nervů: Soldiers and Psychiatrists, 1914-1994 (Vojáci a psychiatři, 1914-1994). London, Jonathan Cape, 2000.)
Ve druhé světové válce byla stejná stresová reakce označována jako „bojová únava“ nebo „válečná neuróza“. Lékaři, včetně psychiatrů, spojení s ozbrojenými složkami si začali všímat, že vojáci začínají vykazovat příznaky vyčerpání a chronické únavy po šesti měsících až roce v boji, a to iniciovalo proces zavádění časově vymezených turnusů služby ve válečné zóně. Obecný postoj většiny národů zapojených do války však zůstal stejný jako za první světové války a veteránům se po válce stále nedostávalo patřičných služeb ani podpory k jejich vykonávání.
V obsáhlém shrnutí ve Wikipedii s názvem Combat Stress Reaction je uvedeno několik citátů odrážejících postoje jednotlivých států. Američtí letečtí chirurgové, kteří ošetřovali vojáky v džunglích jižního Pacifiku, poznamenali:
Mnozí mají chronickou úplavici nebo jiné onemocnění a téměř všichni vykazují chronické únavové stavy. … Vypadají apatičtí, zanedbaní, nedbalí a apatičtí s téměř maskovaným výrazem tváře. Mluví pomalu, obsah myšlenek je chudý, stěžují si na chronické bolesti hlavy, nespavost, poruchu paměti, cítí se zapomenutí, mají o sebe strach, bojí se nových úkolů, nemají smysl pro odpovědnost a jsou beznadějní ohledně budoucnosti. (Mae Mills Link a Hubert A. Coleman, Medical support of the Army Air Forces in World War II (1955) s. 851.)
V knize Contemporary Studies in Combat Psychiatry (1987) byl popsán názor německého lékaře na únavu z boje:
… domníval se, že v důsledku stresového zhroucení nedochází k žádným závažným problémům, protože jim předchází vysoká kvalita vedení. Dodal však, že pokud se voják přece jen zhroutí a nemůže pokračovat v boji, je to problém velení, nikoliv zdravotnického personálu nebo psychiatrů. Zhroucení (podle něj) mělo obvykle podobu neochoty bojovat nebo zbabělosti.
Kanada a Velká Británie přijímaly bojový stres lépe než ostatní země, jak naznačuje citace kanadského historika:
„U pěších jednotek zapojených do bitvy také došlo k rychlému nárůstu počtu případů bojového vyčerpání, kdy bylo několik set mužů evakuováno kvůli stresu z boje. Plukovní zdravotníci poznávali, že ani propracované metody výběru, ani rozsáhlý výcvik nedokážou zabránit značnému počtu vojáků v boji, aby se nezhroutili.“ (Copp, Terry „The Brigade“ (Stackpole Books, 2007) s. 47.)
Finský šéf vojenské medicíny však nebyl tak shovívavý a považoval „…shell shock za známku slabého charakteru a nedostatku morálních kvalit. Jeho léčba válečné neurózy byla jednoduchá: pacienti měli být šikanováni a obtěžováni, dokud se nevrátí do služby na frontě.“
Historie jasně ukazuje, že traumatické účinky války na vojáky byly buď podceňovány, nebo nebyly dostatečně pochopeny, aby se daly účinně léčit. Toto nepochopení a nedostatečná léčba pokračovaly i v korejské a postkorejské válečné éře a do jisté míry i ve vietnamské a postvietnamské válečné éře.
V léčbě a péči o korejské válečné veterány se toho příliš nezměnilo, protože na jejich příznaky a potíže se stále pohlíželo stejným způsobem, jakým byly posuzovány příznaky vojáků za druhé světové války, a podobně se s nimi zacházelo. Veteráni s invalidizujícími příznaky posttraumatické stresové poruchy buď vyhledali pomoc u svých místních lékařů a obvykle byli léčeni pro úzkost nebo depresi, nebo si tyto problémy nechávali pro sebe a pohřbívali je, obvykle za pomoci alkoholu, kouření cigaret a neustálých aktivit, kterými se snažili zabránit tomu, aby jejich myšlenky zabloudily ke vzpomínkám spojeným s válkou. Traumatické příznaky veteránů korejské války byly stále popisovány jako únava z boje nebo válečná neuróza a jen málo z těchto veteránů vyhledalo pomoc ve svých lékařských centrech VA.
Nová pozornost traumatickým účinkům války na vojáky byla věnována až v druhé polovině 70. let, po formálním ukončení desetileté války ve Vietnamu. Až úsilí protiválečné skupiny vietnamských veteránů Vietnam Veterans Against the War a různých protiválečných aktivistů vedlo k tomu, že účinky válečného traumatu na veterány byly zpočátku pojmenovány jako postvietnamský válečný syndrom. Tito a další vietnamští veteráni, kteří se po návratu domů cítili odcizeni, znevažováni a nepochopeni svými krajany, odmítali, aby je vláda a země jednoduše ignorovaly nebo s nimi špatně zacházely. Zahájili vlastní protesty proti špatnému nebo nevhodnému zacházení ze strany systémů VA a dalších vládních institucí. A jejich nezadržitelný vzdor a rozhořčení upoutaly pozornost naší vlády a jejich agentur.
Vydáním posledního vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, verze III, v roce 1980 byla posttraumatická stresová porucha konečně formálně uznána jako diagnostická kategorie duševní poruchy. S tímto novým a rozšířeným popisem účinků traumatu na vojáky přišlo i nové, zainteresovanější a informovanější povědomí lékařů, psychiatrů a psychologů o problémech vojáků a následně i větší důraz na léčebné metody a jejich zdokonalování. Správa VA reagovala na tlak vietnamských veteránů vytvořením paralelního systému kamenných psychoterapeutických klinik pro válečné veterány, v nichž pracovali váleční veteráni vyškolení jako odborníci na duševní zdraví a psychologové se zkušenostmi s prací s veterány a které byly zřízeny jako místa, kam mohou veteráni snadno zajít pro přímé služby s minimální byrokracií a administrativou. Tyto kliniky se nazývaly Vet Centers a začaly účinně přitahovat zklamané vietnamské veterány, aby vyhledávali služby v jejich zařízeních.
První formální smlouvu se systémem VA uzavřela společnost ASC prostřednictvím Vet Center v Minneapolis na poskytování psychoterapeutických služeb vietnamským a dalším válečným veteránům.
Minneapoliské Vet Center uzavřelo smlouvu s ASC, protože naše klinika již poskytovala psychologické služby některým vietnamským veteránům v oblasti Mankato a mnoho z těchto veteránů posílala do minneapoliského VA Medical Center (VAMC) na další služby.
Od doby rozvoje PTSD jako diagnózy a zavedení Vet Center se služby pro válečné veterány staly mnohem dostupnějšími a vážnost dopadů války na veterány se stala důvěryhodnější. Přibližně od roku 2000 však byl na VAMC vyvíjen zvýšený tlak, aby přijímala stále více veteránů bez stejného rozšíření služeb a se změnou filozofie, která kladla důraz na poskytování všech služeb ve vlastních zařízeních a snížení závislosti na externích profesionálních poskytovatelích. To vedlo k nevyhnutelným poruchám systému, jako jsou problémy s čekacími seznamy, které vyústily v úmrtí některých veteránů během čekání na služby, a falšování statistik a přímé lhaní ze strany správců VAMC.
Naši zákonodárci, jako například Tim Walz, přijali opatření, která se zavázala zlepšit služby veteránům, ale problémy v systému VA přetrvávají a mnoho veteránů zůstává rozčarováno. V tuto chvíli se zdá, že nejlepším řešením stávajícího problému s nedostatečnými nebo nekvalitními službami, které jsou veteránům k dispozici, je vytvoření systému podobného systému medicare, kdy by veteráni kromě přístupu do VAMC měli k dispozici zdravotní kartu, kterou by mohli používat v jakékoli licencované nemocnici, na klinice nebo u jednotlivých poskytovatelů.
