Když se ohlédnu za svým životem, mám několik výčitek. Kdybych si mohla přát hvězdu, co bych si přála právě teď? Přála bych si vrátit čas a strávit více společného času se svými vnoučaty během všech svátků. Bohužel nás dělí kilometry, státy a občas i země, a abychom nezapomněli, také komplikace.
Tak daleko
Naše rodina nikdy neměla to potěšení žít blízko sebe. Nikdy jsem neměla tu radost jet kousek nebo jít pěšky se svým psím miláčkem k některému z vnoučat domů, abych je vzala do Dairy Queen nebo jim koupila džíny. Proč? Všichni se odstěhovali. V současné době žijí v New Yorku, Texasu, na předměstích Illinois, v Arizoně, Kalifornii a Indianě.
Když jsem chtěl, abychom byli „rodina“, zdálo se, že se vždycky objeví nějaké zásahy toho či onoho druhu. Když mohl přijet jeden člen rodiny, jiný nemohl: Někteří byli na cestách, někteří cestovat nemohli a někteří cestovat nechtěli. Někdo jel k jinému členu rodiny, někdo k příteli, někdo byl nemocný a někdo se s někým nebavil. Chápete to.“
Babiččino přání
Jenom bych si přála mít víc vzpomínek, kterých bych se mohla držet. A přála bych si, aby i moje vnoučata měla několik trvalejších vzpomínek, protože vzpomínky vyprávějí o vztahu dvou lidí: Babička a vnouče. Je to pouto lásky a úcty, které je spojuje na věky. Vím, že každá babička je dar. Měli bychom si ji vychutnávat. Je vzácná… bohužel v mnoha rodinách na dálku.
Poslední noc, během našeho patnáctihodinového letu z LAX do Singapuru v Indonésii, jsem myslela na svá vnoučata. Částečně jsem na ně všechny myslela, protože když jsem se balila a uháněla po letištích, abych stihla let, myslela jsem na chanuku a chtěla jsem, aby každý z nich věděl, že na ně myslím. Tak jsem samozřejmě posílala textové zprávy. Odepsali mi a popřáli mně i mému dokonalému domovníkovi šťastnou Chanuku.
Moje zpověď se slzami v očích
Po odletu, když se setmělo, jsem se rozplakala při pomyšlení na ztrátu tolika výjimečných chvil, které jsme spolu promeškali, většinou způsobenou vzdáleností: Nedělní večeře, improvizované běhy na zmrzlinu, dlouhé rozhovory u krbu. Vzrušení, hrdost a štěstí, když jsem je sledovala, jak získávají ocenění, sportují nebo hrají v divadle. Možná jen společné venčení našich psů. (Všechna moje vnoučata jsou milovníci domácích mazlíčků, miláčkové.) Hodnota rozhovorů z očí do očí, tajných rozhovorů a babiččiny pomoci.
Vím, že mnohé z vás, babičky, se s mými pocity a myšlenkami mohou ztotožnit. Lásku nezmenšuje vzdálenost, přesto je těžké milovat na dálku.
Vzpomínky na babičky
Se slzavým vyznáním za zády jsem začala přemýšlet o svém vztahu k babičce. Ve vzpomínce na to, jak ovlivnila můj život, jsem našla naději, přestože i ona byla daleko.
Rodiče mé matky žili v Chicagu. Já jsem vyrůstala v Kankakee u moře. Od své babičky jsem žila 60 mil daleko. Jak často jsem ji vídala? Ne často, ale zanechala ve mně stopu.
Mám své vzpomínky na náš vztah, na naše úzké pouto. Mám v hlavě příběhy o našich společných chvílích. V hlavě mám uloženy lekce, které mi předala. Dodnes dbám na to, abych do hrnce s vařící vodou s čerstvým kukuřičným klasem dala „špetku cukru“. Měla v sobě sladkost, kterou cítím ještě teď. A hlubokou, nekonečnou lásku ke mně, která byla nezaměnitelná z blízka i z dálky. Modlím se, aby moje vnoučata měla na mě takové vzpomínky. Vím, že vy je máte také.
Moje druhá babička žila v Kankakee u moře, ale zimní měsíce trávila na Floridě a často cestovala. Nevadilo jí to. Zbožňovala jsem ji. Byla cukr a koření a všechno hezké a, ne moje biologická babička. Ale záleželo mi na tom? Ani trochu. Zasloužila si můj obdiv díky svému láskyplnému chování a tomu, jak zvládala svou roli ve smíšené rodině. Měla 14 vnoučat, která nebyla biologicky její! Já jsem byl jedním z těch čtrnácti. Všichni jsme ji milovali. Byla naší součástí, stejně jako kdyby v nás kolovala její krev.
Dvě babičky, jedna láska
Dvě babičky. Jedna žila daleko. Druhá nebyla biologická. Na obě často vzpomínám a obě budou mít vždycky zvláštní místo v mém srdci.
Je pozdě. Zvuk řvoucího motoru mě uspává. Prozatím se s vámi rozloučím. Moje poslední myšlenka, když tu sedím a vzpomínám, je, že doufám, že ke mně moje vnoučata cítí to, co já cítím ke svým babičkám.
Přála bych si, abych mohla oběma svým babičkám v této chvíli říct, jak moc je mám ráda, jak moc mě naučily, jak moc si jich vážím.
Řekla bych jim, jak vysokou laťku nastavily a jak se každý den, v každém ohledu snažím být stejně vřelá, laskavá, milující a působivá jako ony. Už si k nim nemohu chodit pro rady, ale vždy budu nacházet moudrost v odkazu a vzpomínkách, které po sobě zanechali.
Pokud se vám tento příběh líbil, přihlaste se k odběru mého e-mailu. Jednou denně, když zveřejním nový příběh, jej obdržíte do své e-mailové schránky. PŘIHLASTE SE K ODBĚRU ZDE.
