Historie drávidských jazyků
Existuje rozsáhlá literatura zabývající se teorií, že Indie je jazykovou oblastí, kde se díky rozsáhlému regionálnímu a společenskému bilingvismu vyvinuly konvergentní struktury různých jazykových rodin. V současné době je dobře známo, že indoárijské a drávidské jazykové rodiny vyvinuly konvergentní struktury ve zvukovém systému (fonologii) a gramatice díky kontaktům sahajícím až do 2. tisíciletí př. n. l.. Nejstaršími varietami indoárijštiny jsou formy sanskrtu. V sanskrtském textu Rigvédy (1500 př. n. l.) lze objevit více než tucet drávidských výpůjček, včetně ulūkhala- „hmoždíř“, kuṇḍa „jáma“, khála- „mlat“, kāṇá- „jednooký“ a mayūra „páv“. Zavedení retroflexních souhlásek (těch, které vznikají zvednutím špičky jazyka proti středu tvrdého patra) se také připisuje kontaktu mluvčích sanskrtu s mluvčími drávidských jazyků.
Přítomnost drávidských výpůjček v Rigvédě naznačuje, že drávidští a árijští mluvčí byli v době jejího vzniku sloučeni do jednoho řečového společenství ve velké indoganžské rovině, zatímco nezávislá společenství drávidských mluvčích se přesunula na periferii indoárijské oblasti (Brahui na severozápadě, Kurukh-Malto na východě a Gondi-Kui na východě a ve střední Indii). Pozoruhodné je, že nejstarší formy drávidských jazyků se nacházejí v jižní Indii, která byla vystavena sanskrtu až v 5. století př. n. l.. To naznačuje, že jih byl osídlen mluvčími drávidských jazyků ještě před příchodem Árjů do Indie.
Slovo drāviḍa/drāmiḍa a jeho adjektivní formy se vyskytují v klasické sanskrtské literatuře od 3. století př. n. l. jako název země a jejího lidu. Drāviḍa jako název jazyka se vyskytuje v Kumarila-Bhattově Tantravartice („Výklad o posvátných vědách“) přibližně ze 7. století př. n. l. V těchto a téměř ve všech podobných případech je důvod se domnívat, že se název vztahoval k tamilské zemi, tamilskému lidu a tamilskému jazyku. Robert Caldwell, skotský misionář a biskup, který napsal první srovnávací gramatiku drávidských jazyků (1856), tvrdil, že termín se někdy dvojznačně vztahuje k jihoindickému lidu a jeho jazykům; přijal jej jako obecné jméno pro celou rodinu, protože tamilština (tamiẓ) byla již ustáleným názvem konkrétního jazyka.
Caldwell a další vědci postulovali, že několik slov z řečtiny, latiny a hebrejštiny má drávidský původ. Pravost mnoha z těchto tvrzení byla zpochybněna, ačkoli dvě položky se zdají být věrohodné. První je řecké oruza/oryza/orynda ‚rýže‘, které je třeba srovnávat s proto-drávidským *war-inci (hvězdička označuje rekonstrukci na základě doložených potomních forem, v tomto případě tamilsko-malayalamsko-telugských wari, parji verci(l), gadaba varci(l) a gondi wanji ‚rýže, rýžoviště‘) a nikoli s tamilským arisi (jihodrávidským *ariki), jak navrhuje Caldwell.
V druhém případě řecké ziggiberis/zingiberis ‚zázvor‘ pochází z jihodravidského jmenného spojení *cinki-wēr (proto-dravidské *wēr ‚kořen‘), pálijského singi a singivera, sanskrtského s’ṛṅgavera- a tamilsko-malajalamského iñci (odvozeného od *cinki ztrátou *c a změnou -ki na -ci po přední samohlásce). Řada místopisných názvů jižní Indie, které citují Plinius Starší (1. stol. n. l.) a Ptolemaios (2. stol. n. l.), končí na -our nebo -oura, což odpovídá místopisné příponě -ūr ‚město‘ z proto-dravidského *ūr.
