Starověké dějinyEdit
Oblast, v níž Erbíl leží, byla z velké části pod nadvládou Sumerů od př. 3000 př. n. l. až do vzniku Akkadské říše (2335-2154 př. n. l.), která sjednotila všechny akkadské Semity a Sumery v Mezopotámii pod jednu vládu. Dnes Asyřané, syrsky mluvící společenství, které se hlásí k původu akkadských mluvčích, přežívají jako menšina v severním Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodním Turecku a severozápadním Íránu, počet jejich obyvatel se odhaduje na 3,3 milionu.
První zmínka o Erbílu v literárních pramenech pochází z archivu východosemitsky mluvícího království Ebla. Jsou v nich zaznamenány dvě cesty posla z Ebly do Erbílu (Irbilum) kolem roku 2300 př. n. l.. V roce 2150 př. n. l. se města zmocnil Erridupizir, král jazykově izolovaně mluvícího království Gutium. Novosumerský vládce Uru Amar-Sin vyplenil Urbilum ve svém druhém roce, asi 1975 př. n. l.
Erbil byl nedílnou součástí Asýrie přibližně od roku 2050 př. n. l. a stal se poměrně důležitým městem v období staroasyrské říše (1975-1750 př. n. l.), středoasyrské říše (1365-1050 př. n. l.) a novoasyrské říše (935-605 př. n. l.), dokud poslední z těchto říší nepadla v letech 612-599 př. n. l. V té době byl Urbilum součástí Asýrie. Součástí Asýrie však zůstala pod perskou, řeckou, parthskou, římskou a sásánovskou nadvládou až do první poloviny 7. století n. l.
V době Médské říše mohl Kiaxares usadit v asyrských městech Arbela a Arrafa (dnešní Kirkúk) několik lidí ze staroíránského kmene Sagarťanů, pravděpodobně jako odměnu za jejich pomoc při dobytí Ninive. Podle klasických autorů obsadil Asýrii v roce 547 př. n. l. perský císař Kýros Veliký a založil ji jako achaimenovskou satrapii nazývanou staropersky Aθurā (Athura) s hlavním městem Babylonem.
Bitva u Gaugamely, v níž Alexandr Veliký porazil perského krále Dareia III, se odehrála v roce 331 př. n. l. přibližně 100 km západně od Erbilu. Po bitvě se Dareiovi podařilo uprchnout do města. (Poněkud nepřesně se střetnutí někdy označuje jako „bitva u Arbela“). Arbela byla následně součástí Alexandrovy říše. Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se Arbela stala součástí helénistické Seleukovské říše.
Erbíl se za vlády Sasanidů stal součástí oblasti sporné mezi Římem a Persií. Starověké aškenázsko-rifatské království Adiabene (řecká podoba asyrského Ḥadyab) mělo své centrum v Erbílu a město i království jsou v židovských dějinách známé díky konverzi královské rodiny k judaismu. Během parthské až raně sásánovské éry se Erbíl stal hlavním městem aškenázsko-rifatejského státu Adiabene.
Jeho obyvatelstvo pak mezi 1. a 4. stoletím postupně konvertovalo od mezopotámského náboženství ke křesťanství – především k chaldejské katolické církvi (a v menší míře k syrské pravoslavné církvi), jejímž prvním biskupem se podle tradice stal kolem roku 104 n. l. Pkidha. Starověké mezopotámské náboženství v regionu zcela zaniklo až v 10. století n. l. Metropolita Ḥadyab v Arbele (syrsky ܐܪܒܝܠ Arbel) se stal centrem východosyrského křesťanství až do pozdního středověku.
Středověké dějinyEdit
Jako mnoho Asyřanů, kteří konvertovali ke křesťanství, přijalo biblická (včetně židovských) jména, většina prvních biskupů měla východoaramejská nebo židovská/biblická jména, což nenasvědčuje tomu, že by mnoho prvních křesťanů v tomto městě bylo konvertity z judaismu. Sloužilo jako sídlo metropolity asyrské východní církve. Z křesťanského období města pochází mnoho církevních otců a známých autorů v syrštině.
Po muslimském dobytí Persie zanikla sasanidská provincie Asuristán, jejíž součástí byl Erbíl, a od poloviny 7. století n. l. do oblasti postupně proudily muslimské národy, převážně Arabové, Kurdové a Turci.
Nejvýznamnějším kurdským kmenem v regionu byli Hadhabani, z nichž několik jedinců také působilo jako správci města od konce 10. století až do 12. století, kdy jej dobyli Zengidové a jeho správu předali turkickým Begtegenidům, z nichž nejvýznamnější byl Gökböri, který si město ponechal i za ájjúbovské éry Jakut al-Hamawi dále popisuje Erbil jako město osídlené převážně Kurdy ve 13. století.
Když Mongolové ve 13. století vtrhli na Blízký východ, zaútočili na Arbíl poprvé v roce 1237. Vyplenili dolní město, ale museli ustoupit před blížícím se vojskem chalífátu a dobytí citadely museli odložit. Po pádu Bagdádu do rukou Hülegüho a Mongolů v roce 1258 se poslední begtegenidský vládce vzdal Mongolům s tím, že kurdská posádka města bude následovat jejich příkladu; ti to však odmítli, proto se Mongolové vrátili k Arbílu a po šestiměsíčním obléhání se jim podařilo citadelu dobýt. Hülegü poté jmenoval do města asyrského křesťanského guvernéra a syrské pravoslavné církvi bylo povoleno postavit kostel.
S postupem času začalo v roce 1295 za vlády Ojrata amira Naurúze trvalé pronásledování křesťanů, židů a buddhistů v celém Ilchanátu, které se velmi dotklo původních asyrských křesťanů. To se projevilo již na počátku vlády ilchána Ghazána. V roce 1297, poté co se Ghazan cítil dostatečně silný, aby překonal Nauruzův vliv, pronásledování zastavil.
Za vlády ilchána Öljeitü se asyrští obyvatelé uchýlili před pronásledováním do citadely. Na jaře roku 1310 se jim ji s pomocí Kurdů pokusil zabrat Malek (místodržící). Přes veškerou snahu turkického biskupa Mar Yahballaha odvrátit hrozící zkázu byla nakonec citadela po obléhání ilchánskými vojsky a kurdskými kmeny 1. července 1310 dobyta a všichni obránci byli zmasakrováni, včetně mnoha asyrských obyvatel dolního města.
Asyrské obyvatelstvo města však zůstalo početně významné až do zničení města Timúrovými vojsky v roce 1397.
Ve středověku vládli Erbílu postupně Umajjovci, Abbásovci, Buvajhídové, Seldžukové a poté turkmenští emírové Begtegīnidové z Erbílu (1131-1232), především Gökböri, jeden z předních Saladinových generálů; po nich následovali Ilchanidové, Džalajridové, Kara Koyunlu, Timuridové a Ak Koyunlu. Erbil byl rodištěm slavných kurdských historiků a spisovatelů 12. a 13. století Ibn Challikána a Ibn al-Mustawfího. Po bitvě u Chaldiránu v roce 1514 připadl Erbíl Soranskému emirátu V 18. století město obsadil Babanský emirát, ale v roce 1822 jej znovu získal Soranský vládce Mir Muhammed Kor Soranský emirát vládl Erbílu až do roku 1851, kdy jej obsadili Osmané. Erbil se stal součástí musulmanského vilajetu v Osmanské říši až do první světové války, kdy byli Osmané a jejich kurdští a turkomanští spojenci poraženi Britským impériem.
MédovéEdit
Médové a s nimi i Sagarthové se měli v roce 522 př. n. l. vzbouřit proti perskému králi Dareiovi I., ale toto povstání bylo následujícího roku tvrdě potlačeno vojskem, které Dareios vyslal pod vedením generála Takhmaspada. Události jsou zachyceny na Behistunském nápisu, který dnes stojí v horách íránské provincie Kermánšáh. Stále nárazníkové pásmo mezi dvěma velkými říšemi Byzancí a Persií, planina 10 km západně od Erbilu, měla být v roce 331 př. n. l. svědkem bitvy u Gaugemely mezi Alexandrem Velikým a perským králem Dareiem III. Poraženému Dareiovi se podařilo uprchnout do Erbílu, a proto se bitva dodnes někdy označuje – poněkud nepřesně – jako bitva u Erbílu. Erbil se stal v prvním století našeho letopočtu sídlem vlády Adiabenského království, které se nacházelo převážně na severozápadě v oblasti dnešního Diyarbakiru v Turecku. V židovských tradicích se připomíná díky významnému přestupu královny Heleny z Adiabeny k judaismu, než se přestěhovala do Jeruzaléma. V Erbílu mělo také vzkvétat rané křesťanství a již v roce 100 n. l. zde sídlil biskup s komunitou stoupenců, o nichž se předpokládalo, že jsou konvertity z judaismu.
Novodobá historieErbíl
Erbíl leží na rovině pod horami, ale z větší části obyvatelé iráckého Kurdistánu žijí nahoře v členitém a skalnatém terénu, který je tradičním prostředím Kurdů od nepaměti.
Moderní město Erbil stojí na vyvýšenině zakončené osmanskou pevností. Ve středověku se Erbíl stal významným obchodním centrem na trase mezi Bagdádem a Mosulem a tuto roli hraje dodnes, kdy má důležité silniční spojení s okolním světem.
Dnes je Erbil multietnický i multináboženský, největší etnickou skupinu ve městě tvoří Kurdové, v menším počtu se zde vyskytují také Arabové, Asyřané, Turkomani, Arméni, Jezídové, Šabakové, Čerkesové, Kawliové, Íránci a Mandejci. V Erbílu žije také velké množství uprchlíků v důsledku probíhajících konfliktů v Sýrii a ve zbytku Iráku. V roce 2020 se odhadovalo, že od roku 2003 se v erbílské metropolitní oblasti usadilo 450 000 uprchlíků, přičemž se očekává, že mnoho z nich zde zůstane.
Parlament autonomní oblasti Kurdistán byl v Erbílu ustaven v roce 1970 po jednáních mezi iráckou vládou a Demokratickou stranou Kurdistánu (KDP) vedenou Mustafou Barzanim, ale až do kurdského povstání na konci války v Zálivu v roce 1991 byl fakticky pod kontrolou Saddáma Husajna. Zákonodárný sbor přestal efektivně fungovat v polovině 90. let, kdy vypukly boje mezi dvěma hlavními kurdskými frakcemi, Demokratickou stranou Kurdistánu a Vlasteneckým svazem Kurdistánu (PUK). V roce 1996 se města zmocnila KDP s pomocí irácké vlády Saddáma Husajna. PUK poté v Sulajmáníji ustavila alternativní kurdskou vládu. KDP tvrdila, že v březnu 1996 PUK požádala Írán o pomoc v boji proti KDP. KDP to považovala za cizí útok na irácké území a požádala Saddáma Husajna o pomoc.
Kurdský parlament v Erbílu se znovu sešel po podepsání mírové dohody mezi kurdskými stranami v roce 1997, ale neměl žádnou skutečnou moc. Kurdská vláda v Erbílu měla kontrolu pouze v západní a severní části autonomní oblasti. Během invaze do Iráku v roce 2003 sídlila nedaleko Erbílu speciální jednotka Spojených států. Město bylo 10. dubna 2003 dějištěm oslav po pádu režimu Baas.
Během okupace Iráku koaličními silami zasáhly Erbil sporadické útoky. Souběžné bombové útoky proti oslavám svátku Íd zabily 1. února 2004 109 lidí. K odpovědnosti se přihlásila organizace Ansar al-Sunnah a uvedla, že je solidární s Ansar al-Islam. Při sebevražedném bombovém útoku 4. května 2005 zahynulo před policejním náborovým střediskem 60 civilistů a dalších 150 bylo zraněno.
V roce 2005 bylo ve městě otevřeno mezinárodní letiště Erbil.
V roce 2015 Asyrská východní církev přesunula své sídlo z Chicaga do Erbilu.
V únoru 2021 zasáhla město série raket, které zabily 2 a zranily 8 lidí.
V roce 2010 bylo město zasaženo raketami.
