Erich Fromm

Erich Fromm (23. března 1900 – 18. března 1980) byl mezinárodně uznávaný německo-americký psycholog a humanistický filozof. Jeho psychologické teorie, ačkoli vycházely z freudovské psychoanalýzy, se zaměřovaly na člověka jako společenskou bytost, která využívá schopnosti rozumu a lásky k tomu, aby se posunula za hranice instinktivního chování.

Fromm věřil, že člověk musí být zodpovědný za svá vlastní morální rozhodnutí a ne pouze dodržovat normy stanovené autoritářskými systémy. V tomto aspektu svého myšlení byl ovlivněn myšlenkami Karla Marxe – konkrétně Marxovým raným „humanistickým“ myšlením – a ve své filosofické práci byl spojen s tzv. frankfurtskou školou kritických myslitelů. Fromm odmítal násilí a věřil, že díky empatii a soucitu se člověk může povznést nad instinktivní chování zbytku přírody; tento duchovní aspekt jeho myšlení může být dědictvím jeho židovského původu a talmudického vzdělání, ačkoli Fromm nevěřil v tradičního židovského Boha.

Frommův hlavní vliv zůstává v oblasti humanistické psychologie, i když se od jejího zakladatele Carla Rogerse distancoval. Jeho Umění milovat zůstává populárním bestsellerem, protože lidé se snaží pochopit význam „pravé lásky“, což je pojem tak hluboký, že jeho povrch může být vším, co Frommova práce dokázala odhalit.

Život

Erich Fromm se narodil 23. března 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem, který byl v té době součástí pruského císařství. Erich vyrůstal jako jedináček v ortodoxní židovské rodině. Dva jeho pradědečkové z otcovy strany a dědeček z otcovy strany byli rabíni. Bratr jeho matky byl uznávaným talmudským učencem.

Ve třinácti letech začal Fromm studovat talmud, což mělo trvat čtrnáct let, během nichž se seznámil se socialistickými, humanistickými a chasidskými myšlenkami. Ačkoli byl zbožně věřící, jeho rodina se zabývala obchodem, stejně jako většina židovských rodin ve Frankfurtu. Fromm popisoval své dětství jako vyrůstání ve dvou odlišných světech, tradičním židovském a moderním obchodním. Ve svých 26 letech odmítl náboženství, protože se mu zdálo příliš rozdělující. Přesto si v sobě nesl rané vzpomínky, zapůsobilo na něj poselství Talmudu o soucitu, vykoupení a mesiášské naději.

Dvě události v jeho raném životě měly vážný vliv na jeho pohled na život. První z nich, ve dvanácti letech, byla sebevražda mladé ženy, která byla rodinnou přítelkyní. Její život měl mnoho dobrých vlastností, přesto nemohla najít štěstí. Druhou událostí bylo ve čtrnácti letech vypuknutí první světové války. Fromm byl svědkem toho, jak se mnozí obyčejně mírní lidé stali nenávistnými a vražednými. Hledání příčin sebevražd a bojovnosti je základem mnoha Frommových úvah.

V roce 1918 začal Erich Fromm studovat v Německu na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, kde začal dvěma semestry právnické fakulty. V letním semestru roku 1919 studoval Fromm na univerzitě v Heidelbergu, kde přešel ke studiu sociologie pod vedením Alfreda Webera (bratra Maxe Webera), Karla Jasperse a Heinricha Rickerta. V roce 1922 získal Fromm v Heidelbergu doktorát ze sociologie a v roce 1930 absolvoval psychoanalytický výcvik na Psychoanalytickém institutu v Berlíně. V témže roce zahájil vlastní klinickou praxi a nastoupil do Frankfurtského institutu pro sociální výzkum.

Po převzetí moci v Německu nacisty se Fromm přestěhoval do Ženevy ve Švýcarsku a v roce 1934 na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Po odchodu z Kolumbijské univerzity se v roce 1943 podílel na založení newyorské pobočky Washingtonské školy psychiatrie. V roce 1945 se podílel na založení Institutu Williama Alansona Whitea pro psychiatrii, psychoanalýzu a psychologii.

Fromm byl třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla Frieda Reichmannová, psychoanalytička, která získala dobrou pověst díky své účinné klinické práci se schizofreniky. Jejich manželství skončilo rozvodem v roce 1933, ale Fromm přiznal, že se od ní hodně naučil. Ve 43 letech se Fromm oženil s Henni Gurlandovou. Kvůli jejím zdravotním problémům se v roce 1950 přestěhovali do Mexico City, kde však v roce 1952 zemřela. Rok po její smrti se Fromm oženil s Annis Freemanovou.

Když se Fromm v roce 1950 přestěhoval do Mexico City, stal se profesorem na Universidad Nacional Autónoma de Mexico (UNAM) a založil psychoanalytický sektor lékařské fakulty. Na UNAM vyučoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1965. Fromm byl v letech 1957-1961 také profesorem psychologie na Michiganské státní univerzitě a působil jako mimořádný profesor psychologie na postgraduálním oddělení Arts and Sciences na Newyorské univerzitě. V roce 1974 se přestěhoval do Muraltu ve Švýcarsku. Zemřel ve svém domě v roce 1980, pět dní před svými osmdesátými narozeninami. Po celý život si Fromm udržoval vlastní klinickou praxi a publikoval řadu knih, z nichž nejpopulárnější bylo Umění milovat (1956), které sklidilo mezinárodní úspěch.

Psychologická teorie

Počínaje svým prvním zásadním dílem Útěk ze svobody (v Británii známým pod názvem Strach ze svobody), které poprvé vyšlo v roce 1941, byly Frommovy spisy pozoruhodné jak pro své sociální a politické komentáře, tak pro své filozofické a psychologické základy. Jeho druhé zásadní dílo, Člověk sám pro sebe: An Inquiry into the Psychology of Ethics, které poprvé vyšlo v roce 1947, navazovalo na knihu Escape from Freedom. Dohromady tyto knihy nastínily Frommovu teorii lidského charakteru, která byla přirozeným vyústěním Frommovy teorie lidské přirozenosti. Nejpopulárnější Frommovou knihou bylo Umění milovat, mezinárodní bestseller poprvé vydaný v roce 1956, který rekapituloval a doplňoval teoretické principy lidské povahy obsažené v knihách Útěk ze svobody a Člověk pro sebe, principy, k nimž se Fromm vracel v mnoha dalších svých významných dílech.

Ústředním bodem Frommova pohledu na svět bylo jeho pojetí sebe sama jako sociálního charakteru. Fromm viděl základní lidský charakter pramenící z naší existenciální frustrace z toho, že jsme součástí přírody, a zároveň se potřebujeme nad přírodu povznést prostřednictvím svého rozumu a schopnosti milovat. Svoboda být jedinečnými jedinci nahání strach, a proto mají lidské bytosti tendenci podřizovat se autoritářským systémům. Fromm vyzdvihoval ctnosti lidí, kteří jednají nezávisle a používají rozum ke stanovení vlastních morálních hodnot, místo aby se řídili autoritářskými normami.

Lidské bytosti se vyvinuly v bytosti, které si uvědomují samy sebe, svou vlastní smrtelnost a svou bezmocnost před silami přírody a společnosti a již nejsou sjednoceny s vesmírem, jako tomu bylo v jejich instinktivní, předlidské existenci zvířat. Vědomí nesjednocené lidské existence je podle Fromma zdrojem veškeré viny a studu a řešení této existenciální dichotomie spočívá v rozvoji jedinečných lidských schopností lásky a rozumu.

Fromm své pojetí lásky odlišil od lidových představ o lásce natolik, že jeho odkaz na tento pojem byl prakticky paradoxní. Fromm považoval lásku spíše za mezilidskou, tvůrčí schopnost než za emoci a tuto tvůrčí schopnost odlišoval od toho, co považoval za různé formy narcistických neuróz a sado-masochistických sklonů, které jsou běžně vydávány za důkaz „pravé lásky“. Fromm totiž považoval zkušenost „zamilovanosti“ za důkaz toho, že člověk nepochopil pravou podstatu lásky, která má podle něj vždy společné prvky, jako je péče, odpovědnost, úcta a poznání. Fromm také tvrdil, že jen málo lidí v moderní společnosti respektuje autonomii svých bližních, natož aby objektivně věděli, co druzí lidé skutečně chtějí a potřebují.

Fromm se pro ilustraci svých myšlenek často odvolával na příklady z Talmudu, ovšem s výkladem, který měl daleko k tradičnímu. Fromm používal příběh Adama a Evy jako alegorické vysvětlení biologické evoluce člověka a existenciální úzkosti a tvrdil, že když Adam a Eva jedli ze „stromu poznání“, uvědomili si, že jsou od přírody odděleni, a přitom jsou její součástí. V marxistickém duchu interpretoval neposlušnost Adama a Evy jako oprávněnou vzpouru proti autoritářskému Bohu. Řešení lidského údělu podle Fromma nemůže zahrnovat žádný příspěvek Všemohoucího nebo jiného nadpřirozeného zdroje, ale pouze naše vlastní úsilí převzít odpovědnost za svůj život. V jiném příkladu Fromm poukázal na příběh Jonáše, který nechtěl zachránit obyvatele Ninive před následky jejich hříchu, jako na ukázku svého přesvědčení, že vlastnosti péče a odpovědnosti ve většině lidských vztahů obecně chybí.

V dodatku ke své knize Srdce člověka: jeho génius pro dobro a zlo Fromm v rámci svého slavného humanistického kréda napsal:

Věřím, že člověk, který se rozhodl pro pokrok, může najít novou jednotu prostřednictvím rozvoje všech svých lidských sil, které se vytvářejí ve třech směrech. Ty mohou být prezentovány odděleně nebo společně: (láska k životu), láska k lidstvu a přírodě a nezávislost a svoboda. (c. 1965)

Politické myšlenky a aktivity

Vrcholem Frommovy sociální a politické filozofie byla jeho kniha Rozumná společnost, vydaná v roce 1955, v níž se vyslovil pro humanistický, demokratický socialismus. Vycházeje především z raných děl Karla Marxe, snažil se Fromm znovu zdůraznit ideál osobní svobody, který ve většině sovětského marxismu chyběl a častěji se objevoval ve spisech libertariánských socialistů a liberálních teoretiků. Frommova značka socialismu odmítala jak západní kapitalismus, tak sovětský komunismus, které považoval za odlidštěné a byrokratické společenské struktury, jejichž výsledkem je prakticky univerzální moderní fenomén odcizení. Stal se jedním ze zakladatelů socialistického humanismu, který propagoval rané Marxovy spisy a jeho humanistické poselství ve Spojených státech a západoevropské veřejnosti. Na počátku šedesátých let tak Fromm vydal dvě knihy zabývající se Marxovým myšlením (Marxovo pojetí člověka a Za okovy iluzí: a Freudem). Ve snaze podnítit spolupráci západních a východních marxistických humanistů vydal Fromm sborník článků s názvem Socialistický humanismus:

Periodicky se Fromm angažoval v americké politice. V polovině padesátých let vstoupil do Socialistické strany Ameriky a snažil se jí pomoci poskytnout alternativní názor k tehdy převládajícímu „mccarthismu“, což nejlépe vyjádřil ve svém článku May Man Prevail (Může člověk zvítězit) z roku 1961? An Inquiry into the Facts and Fictions of Foreign Policy. Jako spoluzakladatel SANE se však Fromm nejsilněji politicky angažoval v mezinárodním mírovém hnutí, bojoval proti závodům v jaderném zbrojení a zapojení USA do války ve Vietnamu. Poté, co podpořil Eugena McCarthyho v jeho neúspěšném pokusu o demokratickou prezidentskou nominaci v roce 1968, se Fromm víceméně stáhl z americké politické scény, ačkoli v roce 1974 napsal pro slyšení pořádané Výborem pro zahraniční vztahy amerického Senátu dokument nazvaný Poznámky k politice détente.

Dědictví

Fromm jako psycholog nezanechal zásadní odkaz. Jeho přání, aby se freudovská teorie opírala o více empirických dat a metod, lépe splnili jiní, například Erik Erikson a Anna Freudová. Fromm bývá někdy označován za zakladatele neofreudistů, ale jeho vliv na ně je málo uznáván. Jeho myšlenky o psychoterapii měly vliv na oblast humanistických přístupů, přesto kritizoval Carla Rogerse a další, až se od nich izoloval. Jeho teorie osobnosti se v učebnicích teorie osobnosti obvykle neprobírá.

Jeho společensko-politický vliv se uzavřel jeho současným působením v americké politice 60. a počátku 70. let 20. století.

Jeho knihy jsou však trvale znovuobjevovány badateli, kteří jsou individuálně ovlivněni. Patnáct takových jednotlivců založilo v roce 1985 Mezinárodní společnost Ericha Fromma. Tato společnost, která se rozrostla na více než 650 členů, se snaží podporovat vědecké práce a bádání vycházející z Frommova díla.

Významné práce

• Fromm, E. 1994. (originál 1941) Escape from Freedom. (AKA Strach ze svobody.) Owl Books. ISBN 0805031499
• Fromm, E. 1947. Člověk sám za sebe: An Inquiry into the Psychology of Ethics (Zkoumání psychologie etiky).
• Fromm, E. 1950. Psychoanalýza a náboženství.
• Fromm, E. 1951. Zapomenutý jazyk: porozumění snům, pohádkám a mýtům.
• Fromm, E. 1955. Příčetná společnost.
• Fromm, E. 1956. Umění milovat.
• Fromm, E. 1959. Poslání Sigmunda Freuda: analýza jeho osobnosti a vlivu.
• Fromm, E. 1960. Ať zvítězí člověk: socialistický manifest a program.
• Fromm, E. 1960. Zenový buddhismus a psychoanalýza, s D. T. Suzukim a Richardem de Martino
• Fromm, E. 1961. Marxovo pojetí člověka.
• Fromm, E. 1961. Může člověk zvítězit? Dotaz na fakta a fikce zahraniční politiky.
• Fromm, E. 1962. Za okovy iluzí: mé setkání s Marxem a Freudem.
• Fromm, E. 1964. Srdce člověka: jeho génius pro dobro a zlo.
• Fromm, E. 1966. Budete jako bohové
• Fromm, E. 1968. Revoluce naděje: na cestě k humanizované technologii.
• Fromm, E. 1970. Sociální charakter v mexické vesnici.
• Fromm, E. 1970. Krize psychoanalýzy: Eseje o Freudovi, Marxovi a sociální psychologii.
• Fromm, E. 1973. Anatomie lidské destruktivity.
• Fromm, E. 1976. Mít nebo být.
• Fromm, E. 1984. Dělnická třída ve výmarském Německu. (Psychosociální analýza provedená ve 30. letech 20. století)
• Fromm, E. 1986. Z lásky k životu.
• Fromm, E. 1989. Umění být.

Všechny odkazy vyhledány 18. srpna 2017.

• Archiv Ericha Fromma v internetovém archivu Marxists.org
• „Láska & její rozpad“ Úryvek z Frommovy knihy Umění milovat.“
• The Erich Fromm Room Sbírka článků

.