Existovali někdy jeskynní lidé?

Obvyklá představa o našich vzdálených předcích je, že žili v jeskyních. Ale žili lidé skutečně někdy hromadně v jeskyních, nebo je to jen něco, co existuje jen v obecném povědomí, a ne ve skutečnosti?“

Na začátek si při představě jeskynních lidí pravděpodobně představíte tupé prosťáčky s hustým obočím, oděné v roztrhaných kožešinách, kteří sedí v jeskyni kolem ohně. Tato karikatura úsvitu lidstva se objevila ještě předtím, než byly nalezeny první zkameněliny pravěkých lidí. Když byly konečně v 19. století nalezeny první lidské fosilie a koncem 19. století uznány za pozůstatky pravěkých lidí, byly často nalezeny v jeskyních, což tento stereotyp zdánlivě ještě posílilo.
Od té doby vědci o těchto údajných jeskynních lidech zjistili mnoho nového. Intenzivní výzkum probíhal zejména v Evropě, na Sibiři a na Blízkém východě. Díky tomu víme o obyvatelích této oblasti v období, které dnes známe jako dobu kamennou, hodně a přesněji:

Jedná se o nesmírně dlouhý časový úsek, který se datuje od doby před zhruba třemi miliony let do doby před zhruba dvanácti tisíci lety. Je charakteristická používáním kamenných nástrojů člověkem. Lidé jsou zde chápáni ve velmi širokém smyslu různých lidských druhů, jako jsou neandrtálci, Homo erectus a moderní lidé. Stručně řečeno, za člověka jsou považovány všechny druhy zařazené do rodu Homo, ano, to je vědecký termín. My jsme dnes považováni za „anatomicky moderní lidi“ neboli Homo sapiens sapiens. Když to shrneme, různé typy lidí z pravěku byly shrnuty do jedné skupiny, kterou nazýváme lidé.

Takže tito lidé z paleolitu žili v jeskyních? Odpověď zní ano, naši předkové žili v jeskyních. Alespoň někteří ano, i když ne trvale. A současně využívali i jiné formy obydlí.

Například kromě jeskyní jsou další možností, která nabízí přirozenou ochranu před přírodními živly, skalní úkryty. Skalní úkryt je mělká jeskynní prohlubeň ve skalní stěně, která je tak z většiny stran otevřená. Obvykle vzniká tak, že vrstva skály eroduje, zatímco zbytek skalní stěny zůstává nahoře neporušený, a vytváří tak ve skále výřez. Jedná se v podstatě o přírodní střechu. Paleolitickým lidem poskytovala omezený úkryt před přírodními živly. Neandrtálci i moderní lidé si uvnitř jeskyní a u skalních úkrytů stavěli stavby, aby se tam cítili pohodlněji.
Je tu však problém s jeskyněmi a skalními úkryty: Paleolitičtí lidé byli lovci a sběrači. Chodili z místa na místo, aby lovili a sbírali potravu a další zásoby.

Lovci-sběrači sledovali stáda dravých zvířat, sbírali bobule a mořské plody, lovili drobnou zvěř a ryby, aby se uživili. Vyrábějí také kůže a sbírají suroviny, například dřevo a kameny. To je pravda. Kámen byl důležitou surovinou pro lidi, no, doby kamenné. Šokující, já vím.
Lidé se tedy museli hodně stěhovat. Ale jeskyně jsou docela nehybné. Co tedy uděláte, když někam dorazíte, potřebujete se schovat před živly a v dohledu není žádná jeskyně? No přece táboření! Archeologické nálezy poukazují na to, že se paleolitičtí lidé přesouvali z místa na místo na jim známá a po mnoho generací využívaná tábořiště.

Probíhající výzkumy v jihozápadní Francii, v oblasti známé množstvím a bohatstvím archeologických nalezišť v jeskyních a skalních úkrytech, ukazují, že i v takovém prostředí, kde se vyskytovalo a využívalo mnoho jeskyní, se stále stavěla obydlí v otevřeném terénu. To ukazuje, že i v místě, kde byl dostatek přírodních úkrytů, cítili paleolitičtí lidé potřebu vytvářet obydlí pod širým nebem, aby vyhovovala jejich potřebám.2

Pokud jeskyně nebyly tak důležité, jak je vykreslován stereotyp jeskynního člověka, proč jsme našli tolik stop po paleolitickém životě v jeskyních? Odpověď na tuto otázku je dvojí: Na jedné straně již existující stereotyp jeskynního člověka a rané nálezy v jeskyních přirozeně orientovaly další výzkumy v jeskyních. Jedná se o selekční zkreslení. Na druhé straně jsou podmínky pro uchování zkamenělin v jeskyních mimořádně dobré. Jeskyně chrání před deštěm a větrem nejen člověka, ale i všechny ostatní druhy věcí, které v nich zůstaly. K ochraně před povětrnostními vlivy se v mnoha jeskyních v průběhu času soustavně hromadí sedimenty, které pohřbívají archeologické stopy. Jsou ideálním místem pro uchování pohledu na minulost.

Mimo jeskyně, v otevřeném terénu, jsou šance na uchování archeologických stop tragické, protože vystavení povětrnostním vlivům, mrchožroutům, záplavám, hrabajícím živočichům a mnoha dalším věcem, jako je složení půdy, je může částečně nebo úplně zničit.

K tomuto problému se přidává i to, že čím dále do minulosti půjdeme, tím obtížnější bude přístup k nalezištím. S přibývajícími tisíciletími sedimentů se přístup k příslušným vrstvám stává obtížnějším.

Nalézt paleolitické archeologické naleziště navíc vyžaduje spoustu znalostí, dovedností i štěstí. Je to starý známý problém jehly v kupce sena. Často se naleziště objeví náhodou.

Jelikož mnoho paleolitických obydlí bude vyrobeno z pomíjivého materiálu, jediné, co může naznačovat přítomnost tábořiště, mohou být některé otvory v zemi pro kůly, které byly vloženy k podepření konstrukce. Tyto kůlové jamky jsou pro archeology v zemi viditelné, protože otvor bude mít mírně odlišné zbarvení než okolní půda i poté, co byl kůl odstraněn nebo shnil.

Kromě kůlových jamek může paleolitické tábořiště indikovat celá řada věcí, například kameny a zbytky uhlí z ohniště nebo ohniště, koncentrace zvířecích kostí svědčící o lovu, pasti nebo rybolovu, kamenné nástroje nebo zbytky po výrobě kamenných nástrojů. Součástí obydlí byly také jámy. Byly to skládky, kam se odhazovaly nejrůznější odpadky.

Všechny tyto stopy dohromady mohou archeologům napovědět, jak tábořiště mohlo vypadat. Lze si představit, že tábořiště, která byla využívána jen krátce, by po sobě zanechala jen velmi málo stop, zatímco tábořiště využívaná delší dobu byla propracovanější a zanechávala po sobě více stop.

Přestože je pravděpodobné, že nějaká forma umělého přístřeší byla využívána mnohem delší dobu, první jednoznačné archeologické důkazy pocházejí ze svrchního paleolitu, tedy z období asi před 50 000 až 12 000 lety. Shoduje se s příchodem raných moderních lidí do Evropy a na území dnešního Blízkého východu. V té době však již v regionu žili neandertálci. Existují určité náznaky, že neandertálci kromě života v jeskyních používali i jednoduché stany. Důkazů je však málo. Stavby nalezené uvnitř jeskyní obývaných neandertálci ukazují, že byli schopni stavět přístřešky.3 Ty však nebyly tak důmyslné jako u moderních lidí. To pravděpodobně omezovalo jejich možnosti expandovat do krajiny s malým počtem jeskyní. V té době bylo klima velmi chladné. Koneckonců, ne nadarmo se jí říkalo doba ledová. Určitá forma úkrytu byla nezbytným předpokladem pro život v tehdejší chladné krajině Evropy, pokud nebyly k dispozici jeskyně.

Dvě velmi zajímavé archeologické lokality se nacházejí v západním Německu. Jedná se o tábořiště datovaná do relativně mírného období doby ledové před zhruba 13 000 lety,4 s výhledem na část Rýna, který byl tehdy v této lokalitě velmi široký, podobný velkému jezeru. Obě tábořiště byla umístěna na opačných březích Rýna, jedno v dnešním Gönnersdorfu, druhé v Andernachu. Předpokládá se, že obě místa existovala ve stejné době.

Obě místa jsou obzvláště dobře zachovalá, protože za jejich zachování vděčíme sopečné erupci. Tábořiště se nacházejí v dnes již neaktivní sopečné oblasti. Erupce pokryla celou oblast pemzou a ochránila tak místa před erozí a dalšími nepříznivými vlivy na jejich zachování.5

Tábořiště vykazují známky obydlí. Jednalo se o kulaté stany o průměru asi šest až osm metrů s kamennou dlažbou. Dřevěná konstrukce byla pravděpodobně pokryta koňskými kůžemi, které obyvatelé lovili. Existují známky poukazující na používání ohně uvnitř staveb. Některé z kamenů mohly sloužit k vaření, ale pouze jedno obydlí mělo doklady o skutečném ohništi. Je pravděpodobné, že ohně se rozdělávaly na dlážděném povrchu a zbytky ohně byly po každém použití pečlivě odstraněny. Tato obydlí byla pravděpodobně využívána po dlouhou dobu. Tábořiště mohlo být základním táborem a menší vedlejší tábory byly využívány podle potřeby.
Tábořiště odhalila také paleolitické umění. Kromě šperků z mušlí nebo zvířecích kostí a zubů jsou nejpozoruhodnějšími nálezy břidlice s vyrytými postavami. Jedno známé vyobrazení bylo interpretováno jako tančící ženy. Na dalších břidlicích jsou vyobrazeni koně, mamut, srstnatý nosorožec, tur, vlk, několik druhů ptáků, tuleň a několik dalších zvířat.

Tato obydlí tedy pocházela z doby a místa s relativně mírným klimatem na dobu ledovou. Podívejme se na obydlí z jiné doby a místa – ukrajinské mamutí chýše.

Představte si, že se nacházíte v chladné stepi, jako je tundra na dnešní severní Sibiři. Je zde spousta zvěře k lovu, ale téměř žádné dřevo na stavbu přístřešku nebo rozdělání ohně. Jak se chránit před studeným větrem vanoucím přes otevřené pláně?“

Naši vynalézaví předkové na to měli překvapivou odpověď: Postavili si chýši z mamutích kostí. Ano, slyšíte správně. Na místě zvaném Mežirič na Ukrajině byly objeveny zbytky chýší postavených z mamutích kostí. Čelistní kosti mamuta tvořily kruhovou stěnu o průměru asi pět metrů a vrchol byl z větví, pravděpodobně podpůrných kůží. Uvnitř chatrčí se topilo v ohništích, v nichž hořely mamutí kosti. Předpokládá se, že stavba těchto obydlí trvala deseti mužům více než pět dní. Podobně jako tábořiště v Německu tedy tyto chýše nesloužily k nocování, ale k dlouhodobému táboření. Mamutí chýše byly pravděpodobně používány opakovaně sezónu po sezóně podle požadavků kočovného způsobu života jejich stavitelů.7

Není to jediné známé místo, kde se kosti používaly jako stavební materiál, ale rozhodně je to jedno z nejpozoruhodnějších. Jiná obydlí z otevřených stepí byla podobně jako chýše v Mežirichu obydlími zhotovenými na dlouhou dobu. V Mezinu, který se rovněž nachází na Ukrajině, byly rekonstruovány zbytky chýše jako jakýsi stan kuželovitého tvaru, zhotovený z mamutích kostí a sobích parohů, pokrytý kůžemi. Velké kosti mohly být použity k zatížení kůží na rám chýše. V Puškari, rovněž na Ukrajině, sloužila jako obydlí obdélníková prohlubeň v půdě, pravděpodobně krytá stanovou konstrukcí.

Pokračujeme-li dále, máme tu lokalitu Ohalo v Izraeli, kde bylo odhaleno šest chýší v místě, které bylo zřejmě celoročním obydlím. Je datována do doby před 23 000 lety, což ji řadí do období paleolitu. Na lokalitě se nacházely nejstarší zaznamenané kartáčové chýše, což jsou chýše z malých větví. Měly dva až pět metrů v průměru a oválný půdorys. Lokalita také vykazuje známky pěstování rostlin tisíciletí před rozšířením zemědělství během tzv. neolitické revoluce. Nejzajímavějším aspektem lokality je však pravděpodobně zachování lůžek z trávy v chatrčích, které jsou nejstarším dokladem podestýlky.9 Mimořádné zachování trávy a dřeva je způsobeno tím, že se lokalita nachází na břehu jezera zvaného Galilejské moře, které ji zaplavilo. Takto podmáčené sedimenty umožňují výborné uchování organických látek, protože obvyklé rozkladné procesy jsou brzděny nedostatkem kyslíku. Když v roce 1989 hladina Galilejského jezera dramaticky poklesla, došlo k obnažení zatopené lokality, a ta se tak stala přístupnou pro archeologický výzkum.

Abychom to tedy shrnuli: ano, takzvaní „jeskynní lidé“ skutečně existovali, ale jak vidíme z předchozích příkladů, ne všichni žili v jeskyních, nebo alespoň ne po celou dobu. Lidé doby kamenné zdaleka nebyli takoví prosťáčci, jak jsou někdy vykreslováni, ale měli mnoho typů obydlí, která byla přizpůsobena potřebám jejich lovecko-sběračského způsobu života, klimatu, v němž žili, a materiálům, které měli k dispozici.

Pokud se vám tento článek líbil, mohl by se vám líbit i náš nový populární podcast The BrainFood Show (iTunes, Spotify, Google Play Music, Feed) a také:

• Existovaly někdy ve skutečnosti bojovnice známé jako Amazonky?
• Existovaly ve staroegyptských hrobkách skutečně pasti na nástrahy
• Vyskytovali se někdy v příkopech krokodýli?
• Mohli jste někoho skutečně legálně zabít pomocí nápisu „Wanted:

Rozbalit pro odkazy

.