Po historickém Lindberghově únosu (únos a vražda malého syna Charlese Lindbergha) přijal Kongres Spojených států amerických federální zákon o únosech – známý jako Federal Kidnapping Act, 18 U.S.C. § 1201(a)(1) (lidově známý jako Lindberghův zákon nebo Malý Lindberghův zákon), který měl umožnit federálním orgánům zasáhnout a pronásledovat únosce, jakmile překročí se svou obětí hranice státu. Zákon se stal zákonem v roce 1932.
Lindberghův zákon
Zákon zakazující přepravu jakékoli osoby v mezistátním nebo zahraničním obchodě, unesené nebo jinak nezákonně zadržované, a činící takový čin trestným činem.
FKA
Federální zákon o únosech z roku 1932
72. kongresem Spojených států amerických
dne 22. června, 1932
Pub.L. 72-189
47 Stat. 326
18 U.S.C.: Crimes and Criminal Procedure
18 U.S.C. kap. 55 § 1201 a násl.
- Předloženo v Senátu jako S. 1525 Roscoe C. Patterson (R-MO) dne 3. června 1932
- Projednání ve výborech Senátu Judiciary, Sněmovny reprezentantů Judiciary
- Schválen Senátem dne 8. června 1932 (schválen)
- Schválen Sněmovnou reprezentantů dne 17. června 1932 (schválen)
- Podepsán prezidentem Herbertem Hooverem dne 22. června, 1932
Teorie Lindberghova zákona spočívala v tom, že zásah federálních orgánů činných v trestním řízení byl nezbytný, protože státní a místní orgány činné v trestním řízení nemohly účinně pronásledovat únosce přes hranice států. Vzhledem k tomu, že federální orgány činné v trestním řízení, jako jsou agenti FBI a maršálové USA, mají celostátní pravomoci v oblasti vymáhání práva, Kongres se domníval, že mohou únosy řešit mnohem účinněji než státní, okresní a místní orgány.
V ustanovení zákona je stanovena výjimka pro rodiče, kteří unesou své vlastní nezletilé děti.
Několik států zavedlo vlastní verze tohoto zákona, známé jako „malé Lindberghovy zákony“, které se vztahovaly na činy únosu, jež nepřekročily státní hranice. V některých státech, pokud byla oběť jakýmkoli způsobem fyzicky poškozena, byl tento trestný čin kvalifikován jako trest smrti. K tomu došlo v případě Caryla Chessmana v Kalifornii. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států z 8. dubna 1968 ve věci Spojené státy proti Jacksonovi již samotný únos nepředstavuje trestný čin, za který lze uložit trest smrti.
