Do počátku dvacátého století bylo Finsko součástí Švédska nebo Ruska. V roce 1155 přišli do Finska první misionáři ze Švédska. Švédsko vládlo Finsku od dvanáctého do devatenáctého století. Rusko vládlo Finsku od roku 1809 do roku 1917, kdy Finsko konečně získalo nezávislost.
Politický a společenský charakter Finů byl utvářen jejich vztahy se Švédskem, Ruskem a ve dvacátém století se Sovětským svazem a Západem. Za švédské nadvlády byla úředním jazykem švédština a velká část správy země byla řízena ze Švédska a vykonávána Švédy. Finsko přešlo ze švédského područí pod ruské v rámci dohody uzavřené mezi francouzským Napoleonem a ruským carem Alexandrem I. ve snaze dokončit Napoleonovo blokování Anglie (1809). Ruská vojska přitom obsadila Finsko (Jakobson 1998).
Významným způsobem to byl začátek finské nezávislosti. Jako carské velkoknížectví získalo Finsko vlastní správu v čele se senátem. „Jako finský velkokníže přijal ruský car, autokrat s absolutní mocí ve zbytku své říše, ve Finsku roli konstitučního monarchy“ (Jakobson 1998). Tak začala finská samospráva.
Společně se samosprávou se finština stala jazykem vlády, což prohloubilo pocit finské identity. V roce 1835 byla vydána Kalevala, finský národní epos. Tato sbírka finských lidových básní, kterou sestavil a vydal Elias Lönnrot, sehrála důležitou roli ve vývoji finského jazyka a obecněji finské kultury. Díky této epické básni se malý, neznámý národ dostal do povědomí ostatních Evropanů. Ve Finském velkovévodství posílila Kalevala sebevědomí. Tyto faktory ještě více posílily víru v možnost vzniku nezávislého Finska, doplněného o finský jazyk a kulturu.
Finsko vyhlásilo nezávislost na Rusku 6. prosince 1917, ačkoli ve Finsku byla ruská vojska. Koncem prosince 1917 Lenin finskou nezávislost uznal. Nový stát uznaly také Francie, Německo a Švédsko. Tím začalo dlouhé období složitých a někdy i bouřlivých vztahů se SSSR.
S podporou bolševiků se skupina Finů odtrhla od „Rudé gardy“ a zapojila se do boje s „Bílou armádou“ vedenou generálem Mannerheinem. V občanské válce, která trvala od ledna do května 1918, přišlo na obou stranách o život asi 30 000 Finů. Zvítězily síly Bílé armády. V roce 1919 byla přijata současná ústava a Finsko se stalo republikou s prezidentem v čele státu. Zákonodárnou moc má jednokomorový parlament neboli Eduskunta s 200 křesly; poslanci jsou voleni v poměrných volbách na čtyřleté funkční období. V čele soudní moci stojí nejvyšší soud neboli Korkein Oikeus. Soudce Korkein Oikeus jmenuje prezident.
V zimě 1939-1940 napadl Finsko Sovětský svaz a došlo k zimní válce. Finové sice SSSR neporazili, ale podařilo se jim ho zadržet a za své úsilí si získali široký respekt v Evropě i ve světě. Není zcela správné tvrdit, že Finsko bylo jedinou zemí, která během druhé světové války bojovala na obou stranách. Finsko bylo spolubojovníkem Německa proti SSSR. V létě 1944 Finsko podepsalo mírovou dohodu se Sovětským svazem a postoupilo mu část území, ale nikdy nebylo obsazeno sovětskými vojsky. Finská nezávislost a suverenita byly zachovány.
Po válce se finská vláda pohybovala na tenké hranici mezi oběma tábory „studené války“. Na jedné straně Finsko odmítlo přijmout americkou nabídku na účast v Marshallově plánu, rozvíjelo obchodní vztahy se Sovětským svazem a splatilo svůj válečný dluh vůči SSSR. Na druhé straně Finsko usilovalo o členství v Evropské unii, což se mu podařilo v roce 1995.
Politická, sociální, & kulturní základna: Oficiální název Finska je Finská republika (Suomen Tasavalta). Jeho zkrácená místní podoba je Suomi. Počet obyvatel Finska je přibližně 5,2 milionu. Rozlohou je to šestá největší země v Evropě s nízkou hustotou zalidnění 17 osob na kilometr čtvereční. Většina Finů, přibližně 65 % obyvatel, dnes žije ve městech, zatímco 35 % Finů žije na venkově. Metropolitní město Helsinky se skládá ze tří měst: Helsinky, hlavní město, s 551 000 obyvateli, Espoo s 210 000 obyvateli a Vantaa se 176 000 obyvateli. V těchto městských centrech žije zhruba šestina celkového počtu obyvatel země. Mezi další významná města patří Tampere (193 000), Turku (172 000) a Oulu (118 000).
Finština patří do ugrofinské jazykové rodiny, která v jedné větvi zahrnuje finštinu, estonštinu a řadu dalších finských jazyků, v druhé pak maďarštinu, zdaleka největší jazyk ugrofinské skupiny. Autochtonním menšinovým jazykem je laponština, kterou hovoří Laponci (známí také jako Laponci) v Laponsku.
Počet cizinců trvale žijících ve Finsku činil v roce 1999 přibližně 85 000. V roce 1999 se počet cizinců ve Finsku pohyboval kolem 50 000, v roce 2008 jich zde žilo asi 50 000. Nejpočetnější skupiny pocházely ze sousedních zemí Ruska, Estonska a Švédska. Finskou měnou je marka.
Lutheráni tvoří 86 % obyvatel, k finskému pravoslavnému náboženství se hlásí 1 % obyvatel. S Finskem sousedí Švédsko, Norsko a Rusko. Lesy pokrývají 68 procent území Finska, zatímco 10 procent tvoří voda (188 000 jezer). Obdělávaná půda tvoří 8 procent finského území, 14 procent je uvedeno jako „ostatní“. Úředními jazyky země jsou finština (92,6 procenta), švédština (5,7 procenta) a ostatní (1,7 procenta). Tento poslední údaj je v souladu s procentem cizinců žijících ve Finsku (1,7 procenta v roce 1999). V pracovní síle je 2,5 milionu pracovníků (53 procent mužů a 47 procent žen). Služby tvoří 64 procent pracovní síly, průmysl a stavebnictví 28 procent a posledních 8 procent tvoří zemědělství a zemědělství. Finskému vývozu vévodí kovovýroba a strojírenství (43 %), následuje papírenský průmysl (39 %) a posledních 18 % tvoří chemický, textilní a oděvní průmysl. Hlavními obchodními partnery Finska jsou Německo, Švédsko a Spojené království. (Havén 1999)
Od roku 1917 je Finsko suverénní parlamentní republikou se samostatně voleným prezidentem. Funkční období prezidenta je šestileté. Dvě stě poslanců parlamentu je voleno na čtyřleté období. Věk pro účast ve volbách je 18 let a je všeobecný. Hlavními politickými stranami ve Finsku jsou sociální demokraté, Strana finského středu, Strana národní koalice, Levicová aliance, Liga zelených, Švédská lidová strana Finska a Křesťanská liga Finska. Ve volbách v březnu 1999 měly ženy 37 % křesel v parlamentu, což je největší podíl žen v Evropské unii. Pro správní účely je země rozdělena na šest provincií (laanit): Aland, Etela-Suomen Laani, Ita-Suomen Laani, Lansi-Suomen Laani, Lappi a Oulun Laani.
Geograficky se Finsko nachází na úplném severu Evropy. To znamená, že jižní cíp Finska má v létě 19 hodin slunečního svitu a v zimě 6 hodin slunečního svitu. Naopak v nejsevernějších částech země slunce v zimě asi šest týdnů nevychází a v létě asi dva měsíce nezapadá. Navzdory severní poloze země je jih země ohříván Baltským mořem, takže letní i zimní teploty jsou mírné.
Zdravotnictví ve Finsku spadá pod Ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví. Zatímco ministerstvo stanovuje směrnice pro stravování a dohlíží na provádění programů, poskytování zdravotnických služeb je v kompetenci přibližně 450 místních obecních úřadů. Tyto úřady poskytují služby samostatně nebo ve spolupráci se sousedními obcemi ve společných obecních radách zřízených ve společném zdravotním středisku. Zdravotní služby jsou financovány z celostátních a místních daní, přičemž přibližně 10 % nákladů hradí pacient. Průměrná délka života při narození je 77,41 let pro celou populaci. U mužů je to 73,74 let, zatímco u žen je průměrná délka života 81,2 let.
Vydává se 56 týdeníků (vycházejí 4 až 7krát týdně) a 158 týdeníků (vycházejí 1 až 3krát týdně). Celkový náklad všech novin je 3,3 milionu výtisků. Finská rozhlasová a televizní společnost Oy Yleiradio Ab (YLE) je největším národním poskytovatelem rozhlasových a televizních služeb. YLE je nekomerční veřejnoprávní vysílatel, který provozuje dva televizní kanály s celostátním pokrytím. Existují 2 soukromé televizní kanály s celostátním pokrytím a přibližně 30 místních televizních stanic. Jedinou rozhlasovou stanicí s celostátním pokrytím je YLE. Význam elektronických médií rychle roste. Počet připojení k internetu na obyvatele byl ve Finsku v roce 1999 nejvyšší na světě – na 100 obyvatel připadalo 25 uživatelů internetu
.
