Flagelant

Bičování (z latinského flagellare, bičovat) bylo mezi horlivěji věřícími lidmi po celý starověk zcela běžnou praktikou.

Po vzoru benediktinského mnicha Petra Damiána v 11. století se bičování stalo v katolické církvi a jejích mnišských řádech formou pokání. Horlivec Dominicus Loricatus v 11. století během jednoho týdne dvacetkrát zopakoval celý Žaltář a každý žalm doprovodil stovkou úderů bičem do zad. Vyznamenání flagelantů spočívalo v tom, že toto sebemrskačství přenášeli do měst a na jiná veřejná prostranství jako projev zbožnosti.

Rozšíření ve 14. stoletíEdit

První zaznamenaný případ se odehrál ve střední Itálii v Perugii v roce 1259, rok po těžkých škodách na úrodě a hladomoru v celé Evropě. Z Perugie se jev zřejmě rozšířil po celé severní Itálii a do Rakouska. Další případy jsou zaznamenány v letech 1296, 1333-34 (holubice), zejména v době černé smrti (1349), a 1399. Praxe dosáhla vrcholu v době černé smrti. V roce 1349 vznikly spontánně skupiny flagelantů po celé severní a střední Evropě, včetně Anglie. Nadšení pro toto hnutí však opadlo stejně náhle, jako vzniklo. Když hlásali, že pouhá účast na jejich procesích očišťuje od hříchů, papež v lednu 1261 hnutí zakázal.

Katolická církev zpočátku flagelanty tolerovala a do prvních hnutí se zapojovali jednotliví mniši a kněží. Ve 14. století už byla církev méně tolerantní a rychlé šíření hnutí bylo alarmující. Klement VI. je oficiálně odsoudil bulou z 20. října 1349 a pověřil církevní představitele, aby flagelanty potlačili. Tento postoj posílil v roce 1372 Řehoř XI, který flagelanty spojil s dalšími kacířskými skupinami, zejména s beghardy, a nařídil inkvizitorům, aby je vymýtili. Byli obviněni z herezí, včetně zpochybňování potřeby svátostí, popírání běžné církevní jurisdikce a tvrzení, že konají zázraky. V roce 1392 se sekta flagelantů a beghardů, složená ze sedláků, vyskytovala po celém Švábsku a Wurzburgu. Papežský inkvizitor jim uložil pokání spočívající v kázání a připojení se ke křížové výpravě proti osmanským Turkům.

Inkvizice aktivně vystupovala proti jakémukoli oživení tohoto hnutí v 15. století, ale proti flagelantům často zakročovala místní knížata. V roce 1414 bylo v Durynsku v Německu upáleno 80-90 stoupenců Konráda Schmida, přestože se odvolali. V roce 1416 jich bylo v jeden den upáleno tři sta, rovněž v Durynsku. Další procesy, při nichž byli obvinění odsouzeni jako flagelanti, byly zaznamenány až v 80. letech 14. století. Praxe flagelantství v rámci katolické církve pokračovala jako uznávaná forma pokání.

Panovníci jako Kateřina Medicejská a francouzský král Jindřich III. flagelanty podporovali, ale Jindřich IV. je zakázal. Flagelantské řády jako Hermanos Penitentes (španělsky „kající bratři“) se objevily také v koloniální španělské Americe, a to i proti výslovným příkazům církevních autorit.

V ItáliiEdit

K prvním zaznamenaným případům masového lidového bičování došlo v Perugii v roce 1259. Hlavní příčina perugijské epizody je nejasná, ale následovala po vypuknutí epidemie a kronikáři uvádějí, jak se mánie rozšířila téměř mezi všechny obyvatele města. Tisíce občanů se shromáždily ve velkých průvodech, zpívaly a s kříži a prapory pochodovaly městem a bičovaly se. Průvod prý provázely překvapivé projevy dobročinnosti a pokání. Jeden kronikář však poznamenal, že každý, kdo se nepřipojil k bičování, byl obviněn ze spolku s ďáblem. Zabíjeli také Židy a kněze, kteří jim odporovali. Marvin Harris je spojuje s mesiášským kázáním Gioacchina da Fiore.

Podobná procesí se konala po celé severní Itálii, přičemž v Modeně, Bologni, Reggiu a Parmě se zpracovávaly až desetitisícové skupiny. Přestože některé městské úřady odmítaly flagelantským procesím vstup.

Podobné hnutí vzniklo znovu v roce 1399, opět v severní Itálii v podobě hnutí bílých kajícníků neboli Bianchi. Toto povstání údajně zahájil jeden rolník, který měl vidění. Hnutí se začalo nazývat laudesi podle jejich neustálého zpěvu hymnů. Na svém vrcholu se skupina více než 15 000 stoupenců shromáždila v Modeně a pochodovala do Říma, ale hnutí rychle zaniklo, když byl jeden z jeho vůdců na příkaz Bonifáce IX. upálen na hranici.

V NěmeckuEdit

Německé a dolnozemské hnutí, Křížoví bratři, je obzvláště dobře zdokumentováno – nosili bílé roucho a pochodovali napříč Německem v roce 33. V roce 1933 se hnutí rozrostlo o další členy.5denních kajícných taženích (každý den se vztahoval k jednomu roku Ježíšova pozemského života), přičemž se na žádném místě nezastavili déle než na jeden den. Své tábory zakládali na polích poblíž měst a rituály konali dvakrát denně. Rituál začínal čtením dopisu, o němž se tvrdilo, že jej doručil anděl, a který ospravedlňoval činnost flagelantů. Poté stoupenci padli na kolena a bičovali se, přičemž volnýma rukama gestikulovali na znamení svého hříchu a rytmicky se bili do písní známých jako Geisslerlieder, dokud netekla krev. Někdy se krev namáčela do hadrů a považovala se za svatou relikvii. Původně museli členové získat povolení ke vstupu od svých manželů a prokázat, že mohou platit za jídlo. Některá města si však začala všímat, že někdy flagelanti přinášejí mor do měst, kde se ještě neobjevil. Proto jim byl později vstup odepřen. Reagovali na to zvýšeným fyzickým pokáním.