Analýza Hamletova „Být či nebýt“
TL:DR
Hamlet přemýšlí o životě a smrti. Je to velká otázka, kterou si Hamlet klade o lidské existenci obecně a o své vlastní existenci konkrétně – úvaha o tom, zda je lepší být naživu, nebo být mrtvý.
Hloubková verze
Prvních šest slov monologu nastoluje rovnováhu. Je zde přímá opozice – být, nebo nebýt. Hamlet přemýšlí o životě a smrti a uvažuje o stavu bytí versus stavu nebytí – být naživu a být mrtvý.
Rovnováha pokračuje úvahou o způsobu, jakým se člověk vyrovnává se životem a smrtí. Život je nedostatek moci: živí jsou vydáni na milost a nemilost úderům nehorázného štěstí. Jediné opatření, které může člověk podniknout proti věcem, jež mezi těmito údery vyjmenovává, je ukončit svůj život. To je jediný způsob, jak se jim postavit. „Spánek smrti“ je tedy posilující: zabít se je způsob, jak jednat, jak se chopit zbraně, jak se postavit a porazit praky a šípy nehorázného štěstí. Žít je pasivní stav, umírání je aktivní stav. Aby však člověk dosáhl stavu smrti, musí v životě jednat – nabít se plně vyzbrojen proti Štěstěně -, takže celá věta je kruhová a beznadějná, protože v životě člověk ve skutečnosti nemá moc jednat.
Smrt je něco žádoucího – zbožně si ji přát, dovršení – dokonalé uzavření. Není to nic jiného než spánek. Má to však háček, který Hamlet nazývá rubem. Rub je kuželkářský termín, který znamená překážku na kuželkářském trávníku, která odkloní kuželku, takže strach z posmrtného života je překážkou, která nás nutí zastavit se a možná změnit směr našeho uvažování. Své sny neovlivníme, takže jaké sny mohou přijít v onom spánku, v němž jsme odšoupli všechen shon a starosti života? Používá termín „smrtelný závit“, což je alžbětinský výraz pro velký shon, jaký může být například při přípravách na večírek nebo svatbu – spousta věcí se děje a hodně se spěchá. S touto myšlenkou se Hamlet zastaví, aby se zamyslel. Co se stane, až odhodíme všechen ten životní shon? Problémem tohoto návrhu je, že spánek smrti je neznámý a mohl by být horší než život.
A nyní Hamlet uvažuje o definitivním konci. Ticho (quietus) je právnické slovo, které znamená definitivní ukončení hádky. Proti tomuto latinskému slovu staví keltské „pocení“ a „chroptění“ živého člověka jako Arab pod ohromně těžkým nákladem – fardel, náklad nesený velbloudem. Kdo by to snášel, když může prostě udělat čáru za životem něčím tak prostým, jako je pletací jehlice – bodkin? Je to docela velká myšlenka a je fascinující, že tento obrovský čin – udělat čáru pod životem – lze provést něčím tak prostým, jako je pletací jehlice. A jak snadné se to zdá.
Hamlet nyní nechává svou fantazii bloudit na téma objevitelských cest a objevitelských výprav. Umírání je jako překročení hranice mezi známou a neznámou geografií. Člověk se pravděpodobně ztratí na onom nezmapovaném místě, odkud by se už nikdy nevrátil. Z toho vyplývá, že v té zemi mohou být nepředstavitelné hrůzy.
Hamlet se nyní zřejmě rozhoduje. Vyslovuje hluboký úsudek, že „svědomí z nás všech dělá zbabělce.“ Tato věta je pravděpodobně nejdůležitější v celé monologu. Je v ní obsažen náboženský rozměr, neboť vzít si život je hřích. S tímto přidaným rozměrem se tedy strach z neznámého po smrti ještě umocňuje.
Ale je v tom ještě něco víc. Nejde jen o zabití sebe sama, ale také o poslání, které má – pomstít smrt svého otce tím, že zabije vraha svého otce. V průběhu celého děje hry se vymlouvá, že ho nezabil, a když má příležitost, odvrací se. „Svědomí z nás všech dělá zbabělce. Konvence si žádá, aby Claudia zabil, ale vražda je hřích a tento konflikt je jádrem hry.
Na konci monologu se z tohoto reflexivního módu vytrhne rozhodnutím, že právě přílišné přemýšlení o tom zabrání činu, k němuž se musí povznést.
To není zcela moment možné sebevraždy. Nejde ani tak o to, že by uvažoval o sebevraždě, jako spíše o přemýšlení o životě, a tento motiv nacházíme v celém textu. V tomto monologu je život tíživý a zbavený moci. V jiném je „unavený, zatuchlý, plochý a neužitečný“, jako zahrada zarostlá plevelem. V tomto sololéviu Hamlet uvádí výčet všech věcí, které ho na životě štvou: biče a pohrdání časem, křivdy utlačovatele, pohrdání pyšného člověka, útrapy opovrhované lásky, zdržování zákonem, drzost úřadu a odstrky, které trpělivé zásluhy nehodných berou. Ale v této sólovce je cítit mučivé zklamání z toho, že ať je život jakkoli špatný, brání nám strach z neznámého s ním něco udělat.
.
