Harilal se narodil 23. srpna 1888, těsně před odjezdem svého otce na vysokoškolská studia do Anglie. Harilal zůstal v Indii se svou matkou.
Harilal se zapojil do indického hnutí za nezávislost a v letech 1908-1911 byl šestkrát uvězněn jako satjágrahí. Jeho ochota snášet tyto tresty mu vynesla přezdívku „Čhote (Malý) Gándhí“.
I on chtěl odjet na vyšší studia do Anglie a doufal, že se stane advokátem jako kdysi jeho otec. Jeho otec však byl rozhodně proti, protože se domníval, že vzdělání západního typu by v boji proti britské nadvládě nad Indií nepomohlo, což vedlo k napětí mezi otcem a synem. Harilal se nakonec proti otcovu rozhodnutí vzbouřil a v roce 1911 se zřekl všech rodinných vazeb.
V roce 1906 se oženil s Gulab Gándhíovou, s níž měl pět dětí: dvě dcery, Rani a Manu, a tři syny, Kantilala, Rasiklala a Šantilala. Rasiklal a Šantilal zemřeli v raném věku. Přes Rani měl čtyři vnoučata (Anushrya, Prabodh, Neelam Solanki a Navmalika), přes Kantilala dvě (Shanti a Pradeep) a přes Manua jedno (Urmi). Po Gulabově smrti během chřipkové pandemie v roce 1918 se Harilal od svých dětí odloučil. Uvažoval o sňatku s manželčinou sestrou Kumi Adalájou, která byla dětskou vdovou, ten se však neuskutečnil. To vedlo k Harilalovu dalšímu sestupu, postupně začal upadat a stal se z něj alkoholik. S otcem udržoval sporadicky kontakt po celá léta, někdy prostřednictvím obecně známých osob, až do roku 1947.
Harilal se objevil na otcově pohřbu v tak dezolátním stavu, že ho málokdo poznal.
Neelam Parikhová, dcera Ranibehn, nejstaršího z Harilalových dětí, o něm později napsala životopis s názvem Gándhího ztracený klenot: Harilal Gándhí.
