Jímavý milostný příběh Hadley Richardsonové a Ernesta Hemingwaye je jedním z nejdojemnějších v dějinách americké literatury. Aspekty Hemingwayova pohledu na něj jsou vylíčeny v jeho krásných pamětech „A Moveable Feast“, vydaných v roce 1964. Tento měsíc vydalo nakladatelství Scribner nové vydání knihy s některými materiály vynechanými z originálu, které jsou sympatické Pauline Pfeifferové, jež se stala Hemingwayovou druhou ženou. Za vyprávění Hadleyové o jejím slavném manželství však můžeme poděkovat především Alici Sokoloffové, hudebnici a spisovatelce, která s ní v 70. letech, kdy obě ženy žily v sousedství v Chocorua ve státě New York, hrála klavírní duety.
Když jsem v roce 1992 připravovala svůj životopis „Hadley“, navštívila jsem Sokoloffovou, kultivovanou, kultivovanou babičku, které tehdy táhlo na sedmdesát, v jejím bytě v Katonah ve státě New York. Strávily jsme několik hodin povídáním, a když jsem se zvedla k odchodu, Alice mě překvapila tím, že mi podala krabici s kazetami. „Myslím, že pro tebe budou velmi zajímavé,“ řekla s křivým úsměvem.
Několik nocí po sobě jsem zůstala vzhůru a přepisovala pásky, všechny rozhovory, které Alice vedla s Hadley na začátku 70. let. Byly věkem poškrábané a místy jim bylo špatně rozumět, přesto jsem nemohla přestat poslouchat. Tady byla skutečná Hadley – vtipnější a ostřejší než Hadley z „Pohyblivého svátku“, ale také stejně vřelá, melancholická a inteligentní.
Čekala jsem, že Hadley, která zemřela v roce 1979, bude vůči Hemingwayovi zahořklá; místo toho je na nahrávkách plná vděčnosti za to, že jí dal „klíč ke světu“. Když se s ním v roce 1920 seznámila, byla nesmělou starou pannou, která žila léta pod kontrolou své dominantní matky ve stavu nervového zhroucení. Setkání s Hemingwayem na večírku v Chicagu, jak řekla Sokoloffovi, pro ni bylo velkou „explozí do života“. Byl prvním člověkem, který nahlédl do hloubky její skutečné povahy, a se zničující ironií jí pomohl najít silné sebevědomí, které ji udrželo i po jejich rozchodu.
V pozdějších letech si Hemingway Hadley idealizoval jako dokonalou ženu a jejich manželství jako jakýsi ráj. Na nahrávkách však Hadley přiznává, že k jeho ideální manželce měla daleko. Hemingway věřil, že alkohol podněcuje jeho talent, a přestože Hadleyová neměla problém držet se spisovatelovým pitím krok – „byli jsme tak napjatí, že jsme spolu zvraceli“ -, Sokoloffovi řekla, že nikdy nebyla nadšená z moderní literatury. Když jednou řekla novinovému reportérovi, který psal Hemingwayův profil, že jejím oblíbeným autorem je Henry James, Ernest podle ní „vybuchl“. „James bylo v naší domácnosti hanlivé slovo.“
Někteří Hemingwayovi přátelé tvrdili, že Hadleyová jeho dílu nerozumí a že jeho talent bere příliš na lehkou váhu. Poté, co slavně ztratila kufr, do kterého uložila všechny jeho rukopisy, ji několik lidí obvinilo, že se snaží sabotovat manželovu kariéru (nevadí, že je podporovalo její skromné dědictví). Ale ona se kvůli ztraceným rukopisům cítila provinile až do konce života. Ani jako stará žena nedokázala o této události mluvit bez pláče. „Cítila jsem se tak špatně kvůli chudince Tatie,“ řekla Sokoloffovi a použila jednu z mnoha domácích přezdívek, které dala Hemingwayovi téměř před půl stoletím. „Byl v tom velmi statečný“ a nikdy jí to nevyčetl, řekla, „ale bylo na něm vidět, že má zlomené srdce.“
Poté, co Hemingwayovy povídky a básně začaly vycházet v prestižních literárních časopisech, dostal se do společnosti bohatých emigrantů v čele s Geraldem a Sarou Murphyovými, jejichž dům na Riviéře se stal místem setkávání umělců a spisovatelů. Hadley, který byl plachý a špatně oblečený (Hemingway nevěřil na utrácení peněz za oblečení), se mezi těmito lidmi cítil nesvůj, zejména mezi okouzlující Sarou Murphyovou, o níž mi Jack Hemingway – Hadleyho a Ernestův syn – řekl, že se na jeho matku dívala svrchu, protože byla „z nižší třídy“.
Podle Hadleyho si Hemingway zpočátku udržoval od této bohaté světácké společnosti opatrný odstup. „Myslel si, že je důležité neklesnout na mysli a nepřijmout všechny vymoženosti, které byli schopni vyprodukovat. Mohli nás vzít kamkoli na skvostné jídlo, přesto byl stejně šťastný, když jedl červené fazole“ v obyčejném hostinci. Nakonec se však „Ernest změnil. Začal mít strašně rád to nejlepší ze všeho… nejlepší rybářské náčiní, nejlepší zbraně a lodě.“
Jako elegantní autorka pařížského Vogue a dcera zámožné rodiny ze Saint Louis Pauline Pfeifferová do této společnosti dokonale zapadla. Stejně jako Hemingway se i Pfeifferová „starala o to nejlepší ze všeho“, řekl Hadley Sokoloffovi. „A věděla, jak to získat – kde si nechat zarámovat obrazy a později i vycpaná zvířata, která Ernest střílel. Věděla o výzdobě a o zábavě. Určitá míra toho je v pořádku. Ale já jsem tím nikdy nebyla obdařena.“
V létě 1925, kdy Hemingway začal psát „Slunce také vychází“, román založený na zážitcích s Hadleyovou ve španělské Pamploně, bylo manželství manželů vážně napjaté. Hadley četla román, jak ho Hemingway psal, a řekla Sokoloffovi, že ji trápí, „že v něm nevidím nic ze sebe“. Bylo to, jako by ji Hemingway vypsal ze svého života.
Jeho románek s Pfeifferovou však začal až následující zimu. Jakmile se o tom Hadleyová dozvěděla, říká na nahrávkách: „Věděla jsem, že jsem tu bitvu prohrála.“
Hadleyová se nakonec z Hemingwayovy dezerce vzpamatovala a provdala se za novináře a básníka Paula Scotta Mowrera. Jako postavy v Hemingwayově příběhu trávili většinu času rybařením a pitím.
Po Mowrerově smrti v roce 1971 navrhl Sokoloff Hadleyové, aby společně pracovali na jejích pamětech. „Hadley: První paní Hemingwayová“ vyšla v roce 1973. Je to útlý svazek, který příliš nevyužívá nahrávky, jež jsou nyní součástí Hemingwayova archivu v Prezidentské knihovně a muzeu Johna F. Kennedyho v Bostonu. Sokoloffová, která zemřela v roce 2006, mi řekla, že si myslela, že Hadleyová by se za nahrávky styděla, kdyby je viděla v tištěné podobě, a tak většinu z nich vynechala.
Hadleyová byla z knihy nadšená a spala s její kopií na nočním stolku. „Přišlo mi to divné, protože měla ‚Pohyblivý svátek‘,“ řekl Sokoloff. „Nebylo větší pocty než tohle.“
