HENOTEISMUS , termín vytvořený z řeckých slov henos („jeden“) a theos („bůh“), používal F. Max Müller nějakou dobu zaměnitelně s kathenoteismem, odvozeným z řeckého kathʿhena („jeden po druhém“). Byl to Friedrich Schelling (1775-1854), kdo ve své studii o mytologii poprvé použil slovo henoteismus pro označení „relativního, rudimentárního monoteismu“, o němž předpokládal, že jde o představu Boha v prehistorickém vědomí (Philosophie der Mythologie und der Offenbarung, 1842). F. Max Müller (1823-1900) ve svém pokusu „vysledovat původ a první růst lidského myšlení“ použil toto slovo jako odborný termín Religionswissenschaft k označení zvláštní formy polyteismu, která byla podle jeho názoru charakteristická pro popis bohů v Ṛgvédě. Všiml si, že ve Védách – nejstarší indické náboženské literatuře – jsou božstva vzývána různými jmény, například Agni („oheň“), Súrja („slunce“), Uṣas („úsvit“), Maruts („bouře“), Pṛthvī („země“), Āp („vody“) a Nadī („řeky“), které jsou úzce spjaty s přírodou, a také vlastními jmény, jako jsou Varuṇa, Mitra, Indra a Aditi, „pro mysl prosebníka“ je každý bůh „v daném okamžiku skutečným božstvem, nejvyšším a absolutním“ a není omezen mocí žádných jiných bohů. Müller tuto „víru v jednotlivé bohy“ nazval henoteismem nebo kathenoteismem,“ uctíváním jednoho boha za druhým“ (Müller, 1881, s. 136-137). Ve svých přednáškách z roku 1882 poznamenal, že spíše než termín kathenoteismus našel obecnější přijetí „kratší termín henoteismus, který vyjadřuje určitěji protiklad mezi monoteismem, uctíváním pouze jednoho Boha, a henoteismem, uctíváním jednotlivých bohů“ (Müller, 1896, s. 146-147).
Müller odlišil tuto védskou pluralitu bohů od pojmu polyteismus, který, jak zdůraznil, pochází především z řeckého a římského starověku a označuje „určitou více či méně organizovanou soustavu bohů, lišících se mocí a hodností a všech podřízených nejvyššímu bohu, Diovi nebo Jupiterovi“ (Müller, 1896, s. 4 a 5). 145-146).
Částečně v opozici k tezi Ernesta Renana (1823-1892), že monoteismus je jedinečnou tendencí semitské rasy, Müller navrhoval, aby „henoteistická fáze“ byla „zvláštní fází náboženství“, která se pravděpodobně všude vyskytovala před polyteismem nebo monoteismem (Müller, 1873, s. 142; srov. Müller, 1881, s. 414). Tvrdil, že taková fáze existovala nejen v Indii, ale i v Řecku, Itálii, Německu a jinde (Müller, 1879, s. 275; srov. Müller, 1896, s. 163). Müller tvrdil, že tato henoteistická fáze „měla tendenci stát se vírou v jednoho boha, předsedajícího ostatním již ne nejvyšším bohům – polyteismem ; nebo vírou v jednoho boha, vylučující samotnou možnost existence jiných bohů – monoteismem“ (Müller, 1879, s. 362; srov. Müller, 1896, s. 163). Při porovnávání monoteismu a henoteismu Müller uvedl následující poznámku:
Spojení henoteismu s myšlenkou „rudimentárního monoteismu“ však z mysli některých religionistů nikdy zcela nevymizelo: „Existuje jeden druh jednoty, který nevylučuje myšlenku plurality“, tj. henoteismus, a „existuje jiný, který“ vylučuje myšlenku plurality, tj. monoteismus (Müller, 1881, s. 415). Tak byl henoteismus někdy zaměňován s monolatrií, což je termín, který se nejlépe hodí pro náboženství starověkého Izraele před dosažením monoteismu, kdy se sice připouštěla existence jiných bohů než Jahveho, ale jejich uctívání bylo přísně zakázáno (viz Ex 22,20). Friedrich Heiler (1961, s. 323) a další však upozornili, že monolatrie – výlučné uctívání boha určitou společenskou skupinou – se zřetelně liší od myšlenky henoteismu, kterou vyložil Müller.
Müllerova myšlenka henoteismu má spekulativní rozměr, který se zabývá tím, jak se božská skutečnost zjevuje lidem. Ve védách rozpoznal „prolomení“ vědomí, „že všechna božstva jsou jen různá jména jednoho a téhož božství“ a že „prvotní intuice božství“ – „hlavní pramen veškerého pozdějšího náboženství“ – „není ani monoteistická, ani polyteistická…. Bůh je Bůh“ (Müller, 1881, str. 136-137 a 414-415). Tvrdil tedy, že „jednota božství“ je základem henoteistického způsobu vyjadřování (Müller, 1896, s. 144). Na základě studia Véd dospěl Müller k závěru, že „se nám dostává poučení – poučení o tom, jak byli bohové stvořeni a nestvořeni – jak bylo Nadpozemské či Nekonečné pojmenováno různými jmény, aby se přiblížilo lidské mysli , aby se stalo na čas srozumitelným, až když se ukázalo, že jméno za jménem nepomáhá, pocítil se bezejmenný Bůh, který nejlépe odpovídá na neklidné touhy lidského srdce“ (Müller, 1896, s. 163). Pomineme-li však tato metafyzická tvrzení, jeví se Müllerova idea henoteismu jako další termín, který označuje určitou pluralitu bohů, což s sebou nese možnou záměnu s termíny jako monoteismus, polyteismus a monolatrie.
Müllerem navrhovaná idea henoteismu je dvojího druhu: (1) označuje určitý vývojový stupeň v rámci náboženství, který předchází polyteismu či monoteismu, a (2) jedinečný, kvalitativní „kairologický moment“ či aspekt samotného lidského náboženského vědomí (srov. Panikkar, s. 266). Heiler například používá slovo henoteismus pro jeho psychologický význam a ztotožňuje jej se „subjektivním teismem“, který podle něj otevírá cestu k objektivnímu monoteismu (Heiler, s. 460). Prvotní náboženskou intuici, která upoutala Müllerovu pozornost, lze přirovnat k jednomu ze dvou způsobů myšlení, které Heidegger ztotožňuje, totiž k besinnliches Denken neboli meditativnímu myšlení v protikladu k rechnendes Denken neboli kalkulativnímu myšlení.
Bibliografie
Obecně o henoteismu viz článek D. W. Holstena „Henotheismus“ v Die Religion in Geschichte und Gegenwart, 3. vydání, sv. 3 (Tübingen, 1959). Vynikající popis dějin henoteismu a monolatrie jako odborných termínů viz článek Roberta Mackintoshe „Monolatry and Henotheism“ v Encyclopaedia of Religion and Ethics, ed. James Hastings, sv. 8 (Edinburgh, 1915). Raffaele Pettazzoni uvádí stručné historické pozadí slova henoteismus při diskusi o primitivním monoteismu ve svých Essays on the History of Religions (Leiden, 1967); Pettazzoni tam hodnotí vliv Schellinga na F. Maxe Müllera. Spisy Maxe Müllera viz Chips from a German Workshop, svazky 1 a 2 (1867-1875; New York, 1895-1898). Müllerova Indie: Co nás může naučit? (Londýn, 1896) obsahuje jeho přednášky, které přednesl v roce 1882 na univerzitě v Cambridgi. Jeho Úvod do vědy o náboženství (London, 1873) obsahuje „Přednášky o vědě o náboženství“. Müllerův článek „Henotheism, Polytheism, Monotheism, Atheism“ se nachází v jeho Lectures on the Origin and Growth of Religion (New York, 1879). Selected Essays on Language, Mythology and Religion, vol. 2 (1881; New York, 1978), obsahuje mnoho Müllerových esejů z jeho Chips from a German Workshop, včetně „Lecture on Vedas“ a „Semitic Monotheism“. Pozdější výklady henoteismu viz například Theophile J. Meek’s Hebrew Origins (1936; New York, 1960) a Friedrich Heiler’s Erscheinungsformen und Wesen der Religion (Stuttgart, 1961). O výrazu „kairologický moment“ viz kapitolu Raimona (var. Raimundo) Panikkara „Silence and the Word“ v knize Myth, Faith and Hermeneutics (New York, 1979). Dobrou diskusi o protikladných způsobech myšlení Martina Heideggera naleznete v jeho knize Discourse on Thinking (New York, 1966)
Michiko Yusa (1987 a 2005)
.
