Palmyra
Palmyra, starověké sídliště v Tadmorské poušti, je svědkem více než dvoutisícileté historie a zároveň kolébkou mýtů i místem ostré reality.
Před obsazením teroristickou skupinou ISIS v květnu 2015 byly římské sloupy v Palmýře, ačkoli je znali znalci historie a milovníci cestování, mezi širokou mezinárodní veřejností málo známé. O pouhý rok později se toto místo stalo mocným symbolem toho, co by se mohlo stát nejzajímavějším povznesením povědomí veřejnosti o hodnotě kulturního dědictví pro člověka za poslední dvě generace.
Palmyra je křižovatkou civilizací. Jako karavanní město byla postavena na místě pramene Efqa, přírodního zdroje sirné vody zhruba v polovině cesty mezi řekou Eufrat a východním pobřežím Středozemního moře. Existují archeologické důkazy, které naznačují, že oblast byla osídlena již v neolitu a že v době bronzové byla místem náboženských obřadů. Nejstarší písemné záznamy o osídlení se nacházejí v archivech města Mari a pocházejí z 2. století př. n. l.
V 1. století př. n. l. byla Palmýra rostoucím aramejským městem. Za Tiberia se dostala pod kontrolu Římské říše a o století později jí Hadrián udělil status civitas libera: svobodného města.
Její výhodná poloha na tehdejší hlavní obchodní cestě mezi Východem a Západem znamenala, že Palmyra ve 2. a 3. století n. l. prosperovala. Těžila zejména jako poloneutrální, mezilehlé místo, kde – na pozadí nepřátelství – mohla být uspokojena touha Římanů po exotickém koření a látkách z Parthie a Parthů po průmyslových vynálezech Říma, aniž by kterákoli ze stran měla pocit, že té druhé něco postoupila. Krátce a velmi slavně se od Říma odtrhla za vlády bájné královny Zenobie a od roku 270 n. l. až do svého znovudobytí Aureliánem v roce 273 n. l.
V době svého založení byla Palmyra především městem amorejských zvyků a náboženství. Ty se v důsledku obchodních aktivit města a jeho rostoucího, multikulturního a multietnického obyvatelstva prolnuly s helénskými a arabskými vlivy. Snad více než kterákoli jiná archeologická lokalita svého druhu je Palmyra skutečně historií raného prolínání východních a západních kulturních zvyklostí, stylů, náboženství a jazyků. Největší chrám ve městě byl otevřen na oslavu babylonského svátku, ale v době, kdy víme, že jména obyvatel byla převážně arabská a že byla uctívána i syrská božstva. V pozdním římském období, které následovalo po Aureliánově návratu města do říše. Oficiálním náboženstvím Palmýry se stalo křesťanství a její chrám – přebudovaný na kostel – byl nově vyzdoben freskami. Přeskočte jen o kousek dál, do roku 624 n. l., a Palmýra je islámským městem a její chrám je přeměněn na mešitu.
Na pozadí této historie je příběh obsazení Palmýry ISIS v roce 2015 zároveň příběhem lidské tragédie i triumfu. Místo bylo obsazeno v rámci kulturní cenzurní kampaně této skupiny, ale její činy pravděpodobně katalyzovaly vznik největší éry kulturního povědomí a inteligence v živé paměti. Zločiny, kterých se ve městě na konci léta 2015 dopustili, byly nejen barbarské, ale také ostře vynikly na pozadí odvahy těch, kteří při jeho obraně přišli o život.
Zvěrstva v Palmýře nejenže vzbudila soucit mezinárodního společenství, ale také posloužila ke zdůraznění statusu schopnosti člověka či národa zůstat ve spojení se svou historií a dědictvím jako základního lidského práva. Světu bylo připomenuto, že kultura je něco, co – v zásadě – sídlí v srdcích a myslích lidí. Fyzické projevy kulturního dědictví: budovy, památky, artefakty, jsou symboly něčeho, co je mnohem větší a mocnější než jejich vlastní tělesnost. Naše dědictví získává svůj význam z našeho vztahu k němu.
Vítězný oblouk v Palmýře
V centru Palmýry se nachází velkolepá kolonádová ulice. Tato dopravní tepna se propojuje s menšími postranními uličkami podobného stylu a spojuje dohromady městské chrámy a hlavní veřejné budovy. Za hranicemi města zdobí rozsáhlé pohřební památky oblast, která vešla ve známost jako Údolí hrobek.
Předmětem této instalace je palmýrský Vítězný oblouk neboli „palmýrská brána“, jak ji nazývají Syřané. Tento římský oblouk je jednou z nejkrásnějších z mnoha pozoruhodných památek starověkého města.
Oblouk, který je vysoký asi 20 metrů, nechal ve třetím století n. l. postavit Septimius Severus a spojuje centrální městskou kolonádovou ulici s hlavním chrámem, Baalovým chrámem.
Na konci léta 2015 byl oblouk spolu s řadou dalších významných staveb v areálu proměněn v trosky teroristy, kteří starověké město od jara okupovali. Institut pro digitální archeologii byl v té době v počáteční fázi projektu dokumentace a ochrany kulturního dědictví ve spolupráci s obyvateli regionu. Plánovalo se vytvoření rozsáhlé rekonstrukce jedné ze známých staveb z této lokality pro veřejnou prezentaci s využitím kombinace počítačového 3D renderování a průkopnické technologie 3D řezbářství, která je schopna vytvořit velmi přesné ztvárnění počítačem modelovaných objektů v masivním kameni. Cílem bylo pomocí této instalace vyslat poselství míru a naděje, ukázat, jak mohou nové technologie přispět k procesu obnovy a rekonstrukce, a upozornit na to, jak je důležité pomáhat chránit a zachovávat historii a dědictví národů, které jsou na celém světě ohroženy – ať už okolnostmi konfliktu, přírodní katastrofou, nebo prostě nedostatkem investic či měnícími se místními podmínkami.
Obyvatelé regionu si pro tento projekt rekonstrukce vybrali Vítězný oblouk: nejen proto, že je silným symbolem Palmýry a skrze něj i jejich národní identity, ale také proto, že tak krásně ilustruje spojení raných východních a západních architektonických stylů, pro které je tato lokalita mezi archeology tak dobře známá a které mělo tak velký vliv na projektování mnoha velkých měst v období neoklasicismu.
Dne 19. dubna 2016 byla na Trafalgarském náměstí vztyčena mramorová rekonstrukce Vítězného oblouku v monumentálním měřítku o hmotnosti 26 000 liber, kterou IDA slavnostně otevřela veřejnosti pod vedením tehdejšího londýnského starosty Borise Johnsona. Přijetí veřejností bylo ohromující a mnoho desítek tisíc lidí se vydalo na cestu, aby ji navštívilo. Dne 19. září 2016, po dvou týdnech na moři, byl podruhé odhalen náměstkyní primátora Alicií Glenovou, J. E. Mohammedem Al Gergawim a ředitelem IDA Rogerem Michelem v City Hall Park v New Yorku. Replika oblouku od té doby putovala na Světový vládní summit v Dubaji, kulturní summit G7 ve Florencii a do italské Arony na oslavu přejmenování tamního archeologického muzea na počest Khaleda al Asaada.
