„Myslím, že je fér říct, že můj život v Západní Virginii měl dvě odlišné fáze,“ píše Homer H. Hickam, Jr., v knize Rocket Boys: A Memoir (Vzpomínky). „Všechno, co se stalo před 5. říjnem 1957, a všechno, co se stalo potom.“ Jak už to tak bývá, klíčový okamžik pana Hickama sdílely miliony lidí na celém světě; vypuštění Sputniku 1 Sovětským svazem znamenalo počátek kosmického věku a vyvolalo ve Spojených státech křeče nedůvěry a národních pochybností. Autorův otec rozhodně odmítal vyhlídku na ruskou technologii plující nad Coalwoodem v Západní Virginii. „Prezident Eisenhower by něco takového nikdy nedovolil,“ prohlásil Hickam starší.
Satelit vrhl na hornické městečko, kde Homer a Elsie Hickamovi vychovávali Homera juniora a staršího bratra Jima, dlouhý stín – především v podobě výzvy americké mládeži, aby zdvojnásobila své úsilí v matematice a přírodních vědách. Temnota a napětí studené války dodávaly raketovým výkonům a letům do vesmíru téměř nadpřirozený ráz. O čtyři desetiletí později Hickam vzpomíná: „Byly pro nás tak zazděné… Když někoho neznáte a je pro vás záhadou, máte někdy tendenci přisuzovat mu nadlidské vlastnosti.“
Ten podzim Hickamovi získávali téměř všechny zprávy z časopisů Life a Newsweek. Časopisy přicházely ve středu – a všechny přesvědčovaly, že „Rudý měsíc“ je skutečností. Autorovi bylo právě čtrnáct let a měl rád „Pepsi a měsíční koláče“. Také se mu velmi líbila spolužačka z biologie Dorothy Plunková.
Chlapec vynikal láskou ke čtení – zejména k vědeckofantastické literatuře – a jistými úspěchy při psaní povídek, ale tyto vlastnosti se do značné míry ztrácely pro otce, který byl posedlý svými povinnostmi správce dolu Coalwood. Skutečnost, že se „Sonny“ zřejmě nehodil pro život v hornictví a kolem něj, vytvořila mezi otcem a jeho jmenovcem bolestnou propast.
Když Sputnik předznamenal éru, která minula doly, inspiroval také nejmladšího Hickama, aby začal experimentovat s raketovými pohonnými hmotami a návrhy podle modelů, které viděl v časopise Life. Sdružil skupinu blízkých přátel a založil raketovou agenturu Big Creek. Postupem času se jim ve městě i v celém kraji začalo říkat prostě „raketoví hoši“.
Po prvních nehodách (včetně vypuštění matčina plotu s růžemi) začaly rakety stoupat. Díky lepším pohonným hmotám a propracovanějším konstrukcím začala řada Auk (pojmenovaná podle ptáka, který neumí létat) dosahovat výšky jednoho kilometru a více. Auk XXXI, poslední let, měl dosáhnout výšky více než šest mil. Jeho konstrukce byla výsledkem pečlivé empirie spojené s těžce získanými dovednostmi v oblasti chemie, matematiky a inženýrství. Za svou práci získali synové horníků zlatou a stříbrnou medaili na Národním vědeckém veletrhu. Na jaře 1960 se pak stovky lidí shromáždily na „Cape Coalwood“ k závěrečnému startu. Poprvé a naposledy byl mezi nimi i Homer starší. Otočil spínačem k odpálení rakety a v jediném zářivém okamžiku se zavřely dveře za napětím a zmatkem, který je obklopoval. Sonny Hickam konečně dostal povolení být něčím jiným než důlním inženýrem.
Na jaře roku 1960 došlo k dalšímu krásnému okamžiku. Okresem projížděl mladší senátor John Kennedy z Massachusetts na cestě za demokratickou nominací. Sonny si dal záležet, aby kandidátovi sdělil, že Spojené státy by měly letět na Měsíc. Zdálo se, že Kennedy bere tuto myšlenku vážněji než příznivci, kteří se toho dne sešli. Je to úžasný obraz a Hickam ho skvěle zahraje, když řekne: „No, opravdu si myslím, že Wernher von Braun s tím měl větší zásluhu než já, ale … . „
Následují čtyři roky na Virginském polytechnickém institutu. Po ukončení studia v roce 1964 ho rakety nezavedly na mys Canaveral a k triumfům NASA, ale na temnou stranu šedesátých let: do služby ve Vietnamu. „Dobrovolně jsem se tam přihlásil. Cítil jsem, že bych měl jít, a měl jsem postranní úmysl: Chtěl jsem získat zkušenosti. Byl jsem mladý a nezranitelný a válka byla něco, co jsem chtěl ochutnat – tyglík, kterým jsem chtěl projít. Když jsem tam byl, trvalo mi asi 48 hodin, než jsem přišel na to, že tady opravdu nechci umřít. Neviděl jsem toho moc, co by stálo za můj život nebo za životy mých mužů…“ Hickam ukončil svůj turnus s Bronzovou hvězdou a Armádní pochvalnou medailí a zůstal ve službě jako inženýr až do roku 1981.
Více než dvě desetiletí po Sputniku žil Hickam svůj chlapecký sen. V Marshallově středisku vesmírných letů NASA v Huntsville v Alabamě začal připravovat astronauty na oběžnou dráhu. Než letos agenturu opustil, pracoval na mnoha misích raketoplánů Space Shuttle, včetně delikátní záchrany Hubbleova vesmírného teleskopu. Čas strávil založením poradenské firmy v oblasti kosmonautiky a dalším soustředěním se na psaní.
„Nehledám inspiraci. Kdybych to dělal, asi bych si nikdy nesedl k textovému procesoru. První věc, kterou musím udělat, je pustit se do psaní a příliš se nestarat o styl a formát nebo něco podobného. Napsat příběh a pak se k němu vrátit – to, co opravdu miluju, je vracet se a psát znovu. Udělal jsem chybu, že jsem věci faxoval, když byly ještě horké z psacího stroje, a vždycky jsem toho litoval. Pokaždé.“
No, možná ne pokaždé. Kniha Rocket Boys vznikla v roce 1994, kdy Hickamovi zoufale zavolal redaktor ze Smithsonian Air and Space. O několik hodin a dva tisíce slov později předložil Hickam něco, co se rovnalo zárodku knihy. Háček byl v tom, že musel najít čtrnáctiletého Sonnyho Hickama, jeho krajany, příznivce – a jeho otce. Uplynulá léta odlákala pamětníky, protože je vyhnala na okraj jeho paměti. „Najít chlapcův hlas byla skutečná výzva,“ říká. „Teprve když jsem začal psát knihu, skutečně se mi to vrátilo – jak jsem se cítil v těch dnech před posledním startem na mysu Coalwood… . Musím říct, že v uplynulých letech jsem s tátou neměl žádné problémy a myslím, že ani on se mnou. Byl jsem s naším vztahem docela spokojený. Když jsem se snažil najít chlapcův hlas, musel jsem ten problém znovu vytáhnout a dělat si s ním starosti.“
Když se Rocket Boys dostali do tisku a brzy se má natočit film od Universal Studios, časopis Life opět přijíždí k němu domů – tentokrát kvůli focení.
Mezitím, co se NASA snaží znovu získat dynamiku z prvních let své existence, je Homer Hickam „zklamaný, ale ne překvapený“ tím, že se agentura zaměřuje na oběžnou dráhu Země na úkor Měsíce. „Když jsem mluvil s Kennedym, myslel jsem si, že bychom měli letět, a stále si myslím, že bychom měli letět.“ Autor si dal produktivní způsob, jak si s tím „dělat starosti“. Příště vyjde „techno-thriller“ s názvem Zpátky na Měsíc.
Christopher Lawrence je spisovatel na volné noze, žije v New Yorku.
