Německá ústava, základní zákon (Grundgesetz), zaručuje právo vlastnit majetek, svobodu pohybu, svobodnou volbu povolání, svobodu sdružování a rovnost před zákonem. Ústava však modifikovala fungování neomezeného volného trhu prostřednictvím svého „sociálně tržního hospodářství“ (Soziale Marktwirtschaft). Díky „záchranné síti“ dávek – včetně ochrany zdraví, odškodnění v nezaměstnanosti a invaliditě, ustanovení o mateřství a péči o děti, rekvalifikací, důchodů a mnoha dalších – hrazených z příspěvků jednotlivců, zaměstnavatelů a veřejných fondů má Německo hospodářský řád, který podporuje většina zaměstnanců a podniků.
V sociálně tržním hospodářství se vláda snaží podporovat fair play mezi managementem a zaměstnanci a regulovat vztahy mezi kapitalistickými účastníky trhu, zejména pokud jde o konkurenci a monopoly. Byly zřízeny podnikové rady a zaměstnanci mají zastoupení ve správních radách podniků. Sociálně tržní hospodářství vytvořili politici, kteří měli v živé paměti narušení trhu a sociální napětí způsobené obřími průmyslovými trusty před rokem 1939. Legislativa proti monopolům se objevila v roce 1958 a byla kritizována jako neúčinná. Ukázalo se například, že není možné omezit nepřímou koordinaci, jejímž prostřednictvím jednotlivci, banky a další finanční instituce vytvářejí „diagonální“ akciové podíly propojující řadu podniků, které jsou nominálně nezávislé. Navíc tam, kde se celé odvětví průmyslu potýkalo s potížemi (např. uhelný průmysl v Porúří), podporovala koncentraci i spolková vláda. Vznik velmi velkých monopolních firem byl nevyhnutelný, protože ve stále mezinárodnější ekonomice mají velké firmy, které využívají úspor z rozsahu, lepší pozici pro přežití. S globalizací jsou vlády méně schopné regulovat podniky na národní úrovni nebo dokonce na nadnárodní úrovni EU.
Sociální tržní hospodářství není regulováno výhradně spolkovou vládou, ale pluralitou orgánů. Například existuje řada pojišťovacích institucí, které poskytují sociální dávky. Nejvýznamnější institucí v Německu po druhé světové válce je Deutsche Bundesbank (Německá spolková banka) se sídlem ve Frankfurtu. Západoněmecká vláda se ve vzpomínkách na nekontrolovatelnou inflaci z let 1922-23 rozhodla, že by již nikdy neměla mít licenci k tisku peněz a že centrální banka by měla být nezávislá na politické kontrole. Přijetí eura, jednotné měny EU, v Německu v roce 1999 proto vyvolalo v zemi určité obavy, že Evropská centrální banka bude podléhat politickému vlivu a manipulaci. Vlivné jsou také obchodní komory na všech úrovních správní hierarchie a významnou hospodářskou roli hrají zemské vlády (např. vláda Severního Porýní-Vestfálska je úzce zainteresována na přežití uhelného průmyslu v Porúří). Spolková a zemská vláda se také podílejí na vlastnictví některých podniků, zejména veřejných služeb. Základní zákon však brání svévolným zásahům ústřední vlády.
V Německu působí řada hospodářských subjektů, a proto je k dosažení přiměřeného růstu, vyrovnaného zahraničního obchodu, stabilních cen a nízké nezaměstnanosti nutná vysoká míra koordinace. Různé poradní orgány sdružují spolkovou a zemskou vládu, Německou spolkovou banku, zástupce podniků a obcí a odbory. Rada expertů pro hodnocení celkového hospodářského vývoje, která byla založena v roce 1963 a je známá jako „pět moudrých mužů“, každoročně vypracovává hodnocení celkového hospodářského vývoje, které pomáhá při rozhodování v oblasti národního hospodářství. Spolková vláda navíc předkládá zákonodárnému sboru výroční hospodářskou zprávu, která obsahuje reakci na každoroční hodnocení Rady expertů a nástin hospodářské a finanční politiky, kterou provádí.
Ačkoli v Německu funguje volný trh, hraje spolková vláda v ekonomice důležitou roli. Přijímá se jako samozřejmost, že by se měla podílet na kapitálových a provozních nákladech hospodářské a sociální infrastruktury, jako je síť dálnic, vodní cesty, poštovní systém a telekomunikace a železniční systém. Spolková vláda, státy a města přispívají také na regionální a místní systémy rychlé dopravy. Vláda spolupracuje s průmyslem při úhradě nákladů na výzkum a vývoj, jako například v jaderné energetice. Federální intervence je zvláště silná v obranném průmyslu. Asi nejvýraznějším příkladem dotací je uhelný průmysl a zemědělství je tradičně masivně chráněno státem, i když toto odvětví je nyní řízeno orgány EU. Další významnou oblastí státních zásahů je regionální plánování; spolková vláda podporuje hospodářský rozvoj ve venkovských a průmyslových „problémových“ regionech. Státy a města rovněž zasahují pomocí programů na podporu regionálního nebo místního rozvoje.
Německo má různorodý daňový systém s daněmi uvalenými na národní, zemské a místní úrovni. Vzhledem ke štědrému systému sociálních služeb jsou sazby daní pro právnické osoby, fyzické osoby a zboží a služby ve srovnání s jinými zeměmi poměrně vysoké. Německo využívá systém daňového vyrovnávání, jehož prostřednictvím jsou daňové příjmy rozdělovány z bohatších regionů do těch méně prosperujících. Po sjednocení se tyto transfery setkaly s nelibostí mnoha západních Němců.
