Poprvé jsem se o politické situaci v Bolívii dozvěděl v době protestů v roce 2003 a poté během prezidentských voleb v roce 2005, kdy se k moci dostal pěstitel koky Evo Morales a stal se prvním domorodým prezidentem země. Dokumentární film Olivera Stonea „Na jih od hranic“ částečně vyprávěl příběh privatizace vody v Bolívii, kterou inspirovala Světová banka: Světová banka donutila bolivijskou vládu přijmout zákon, podle něhož je nezákonné, aby lidé sbírali déšť do kbelíků, protože by tím porušili monopol na vlastnictví vody.
Icíar Bollaín ve filmu „También la lluvia“ (česky „I déšť“) vypráví o privatizaci a dává ji do kontrastu s genocidou indiánů, kterou prováděl Kryštof Kolumbus. Filmaři Sebastian (Gael García Bernal) a Costa (Luis Tosar) přijíždějí do Cochabamby, aby natočili film o Kolumbově příchodu do Ameriky a následném povstání indiánů kmene Taino proti okupaci. Události zobrazené v jejich filmu se však začnou odehrávat ve skutečném životě: když se vláda chystá privatizovat zásobování vodou, herec, který hraje vůdce Tainů Hatueye, je jedním z vůdců protestů.
Film – který je věnován Howardu Zinnovi – má zřejmě za hlavní cíl ukázat paralely mezi domorodým odporem před 500 lety a dnes. Více než cokoli jiného by však měl nabídnout podněty ke kořenům vlny pokrokových vůdců, kteří se v Jižní Americe dostali k moci v prvním desetiletí 21. století. Rozhodně ji doporučuji.
