ÚVOD
Intolerance cvičení je hlavním příznakem chronického diastolického srdečního selhání (DHF). Tato kapitola se zabývá základními aspekty fyziologie zátěže a hodnocením, patofyziologií a možnou léčbou intolerance zátěže spojené s DHF.
Intolerance zátěže má zásadní význam pro samotnou definici srdečního selhání, stejně jako pro jeho patofyziologii, diagnostiku, prognózu a terapii. Srdeční selhání je definováno jako syndrom, při kterém srdeční výdej nestačí k uspokojení metabolických nároků. Z této definice vyplývá, že důsledky nedostatečného srdečního výdeje se projeví symptomaticky. Ačkoli je přirozený průběh srdečního selhání přerušován občasnými epizodami akutní dekompenzace s nadměrným systémovým objemovým přetížením a plicním edémem,1,2 hlavními chronickými příznaky u pacientů s chronickým srdečním selháním, ať už je spojeno se sníženou nebo normální ejekční frakcí, jsou únava a dušnost.3 Tyto příznaky jsou navíc hlavními faktory kvality života pacientů související se zdravím. Měření tolerance zátěže jsou navíc silnými nezávislými prediktory mortality.4,5
Závažnost intolerance zátěže lze kvantifikovat různými metodami. Patří mezi ně semikvantitativní hodnocení, jako jsou rozhovory (klasifikace New York Heart Association) a průzkumy (dotazníky Minnesota Living with Heart Failure a Kansas City Cardiomyopathy), a kvantitativní metody, včetně časových testů chůze (6minutová vzdálenost chůze) a stupňovaných zátěžových testů na běžeckém pásu nebo na kole.
Kardiopulmonální zátěžové testy na motorizovaném běžeckém pásu nebo bicyklovém ergometru poskytují nejpřesnější a nejspolehlivější hodnocení zátěžové tolerance a přinášejí řadu důležitých výsledků, včetně doby cvičení, zátěže při cvičení, součinu rychlosti a tlaku a metabolických ekvivalentů (MET). Špičkovou spotřebu kyslíku (VO2) a tvorbu oxidu uhličitého (VCO2) lze měřit současně pomocí analýzy výdechových plynů pomocí přístrojů, které jsou spolehlivé a vysoce automatizované. Kvalitu údajů o cvičení, a zejména to, zda pacient vyvinul maximální nebo téměř maximální úsilí, lze posoudit nejen pomocí stupnic vnímané námahy, jako je Borgova stupnice, a procentuální maximální tepové frekvence podle věku, ale také pomocí poměru dechové výměny, který je nezkreslený jinými proměnnými. Kromě hodnocení vrcholové zátěžové kapacity pomocí vrcholové VO2 lze submaximální zátěžovou kapacitu hodnotit stanovením ventilačního anaerobního prahu. Submaximální zátěžová kapacita je lépe použitelná v každodenním životě a je relativně nezávislá na námaze. Prokázali jsme, že měření vrcholového i ventilačního anaerobního prahu pomocí automatických přístrojů je platné a vysoce reprodukovatelné u starších pacientů s diastolickým i systolickým srdečním selháním (obr. 17-1). Kromě těchto klíčových proměnných lze pomocí kardiopulmonálního zátěžového testu s analýzou vydechovaných plynů posoudit sklon vydechované ventilace (VE)/VCO2, který je silným prediktorem přežití, nezávislým na VO2.6
