Jestliže patříte mezi mé přátele, pravděpodobně jste na tento článek klikli, abyste se dozvěděli, co jsem chtěla říct o tom, že mě „nikdo nechce“ nebo „proč o tomto tématu mluvím“. Pokud jste však na tento článek klikli, protože se vás toto téma týká, pak vám děkuji. Děkuji vám, že jste si právě přečetli o něčem, o čem je pravděpodobně irelevantní psát, ale že jste si to přesto poslechli.
Tento článek bude velmi neformální a osobní. V posledních několika týdnech jsem začal ztrácet vášeň pro psaní. To, co mi dříve trvalo necelou hodinu, mi začalo trvat čtyři dny. Bylo to způsobeno stresem, pocity osamělosti, únavy a úzkosti. Začal jsem si připadat jako ta hračka, se kterou si přestanete hrát, když máte pocit, že už jste na hračky „moc staří“. Jinými slovy, připadala jsem si jako holka, kterou nikdo nechce.
Moji přátelé a rodina mi budou tvrdit, že jsem chtěná a výjimečná, ale já to tak nevidím. Mám přátele, mám dobré známky, žiji zdravě, ale to nezabrání ani nezastaví ty pocity osamělosti a samoty.
Tak nějak si představuji sama sebe jako holku, kterou žádný kluk nechce. Přátelé a rodina mi mnohokrát říkali, že „jsem tak krásná, že bych mohla mít každého kluka, kterého bych chtěla“ nebo že „každý kluk by se mnou chtěl být“, ale hádejte, co jsem si uvědomila – není to pravda.
Když píšu článek, jako je tento, nechci, aby mě lidé litovali. Chci jen, aby lidé věděli, že ať si myslíte, jak chcete, nevěřím si. Snažím se připomínat si, že Bůh mi do života ve správný čas postaví toho správného člověka, ale někdy naděje nestačí. Představte si, že jste obklopeni svými nejlepšími přáteli a každý z nich dostane nové auto, ale protože vy nové auto nedostanete, stojíte hned vedle nich a předstíráte úsměv, aby nepoznali, že se trápíte. Přesně takové pocity cítím.
Mnohokrát jsem seděl a přemýšlel, jak je můj život k smíchu. Sledovala jsem, jak mi kluci píšou a druhý den se mnou nechtějí mít nic společného. A nic nebolí víc než být něčí druhou volbou. Být něčí druhou volbou je jako být nejšťastnějším štěnětem ve vrhu, ale protože nejste nejhezčí, nevybere si vás. Je to smutné, protože takhle se dnes na ženy dívá mnoho mužů.
Moji přátelé mi neustále píší a ptají se mě, proč na sociálních sítích zveřejňuji smutné věci, a tady je odpověď, na kterou jste všichni čekali: Jsem osamělá. Nikomu bych tyto pocity osamělosti nepřála, ale přála bych si, aby to pochopili moji nejbližší. Nechci se cítit osaměle, ale nedokážu se z těch pocitů jen tak vymanit, ať chci sebevíc.
Tento článek není jen o tom, že nemám vztah. Nepsala jsem ho s úmyslem, aby byl o vztazích. Nicméně právě vztahy způsobily, že se objevilo mnoho z těchto pocitů osamělosti a smutku.
Pokud jste to četli, doufám, že to pro vás mělo nějaký smysl. Už dlouho se mi nepodařilo složit myšlenky, které by dávaly smysl.
