Co je to systém péče o děti?
Systém péče o děti je skupina služeb, jejichž cílem je podpořit blaho dětí zajištěním bezpečí, dosažením trvalého bydlení a posílením rodin, aby mohly úspěšně pečovat o své děti. Většina rodin se do systému péče o děti poprvé zapojí v důsledku oznámení podezření na zneužívání nebo zanedbávání dítěte (někdy nazývané „špatné zacházení s dítětem“). Špatné zacházení s dětmi je federálním zákonem1 definováno jako závažné poškozování (zanedbávání, fyzické týrání, sexuální zneužívání a citové zneužívání nebo zanedbávání) způsobené dětem rodiči nebo primárními pečovateli, jako jsou členové širší rodiny nebo chůvy. Špatné zacházení s dítětem může zahrnovat také újmu, kterou pečovatel dopustí (nebo které nezabrání), aby se dítěti stala. Obecně platí, že orgány sociálně-právní ochrany dětí nezasahují v případech, kdy dětem ubližují známí nebo cizí lidé. Za tyto případy odpovídají orgány činné v trestním řízení.2
Systém péče o děti není jednotný subjekt. Na posílení rodin a zajištění bezpečí dětí spolupracuje v každé komunitě mnoho organizací. Veřejné agentury (odbory sociálních služeb, služby pro děti a rodinu atd.) často uzavírají smlouvy a spolupracují se soukromými agenturami pro péči o děti a komunitními organizacemi, aby rodinám poskytovaly služby, jako jsou služby v domácnosti („zachování rodiny“), pěstounská péče, ústavní léčba, péče o duševní zdraví, léčba závislosti na návykových látkách, kurzy rodičovských dovedností, pomoc při zaměstnávání a finanční pomoc nebo pomoc s bydlením.
Systémy péče o děti jsou složité a jejich konkrétní postupy se v jednotlivých státech velmi liší. Účelem tohoto informačního listu je podat stručný přehled o účelech a funkcích péče o děti z celostátního hlediska. Systémy péče o děti obvykle:
- Přijímají a vyšetřují oznámení o možném zneužívání a zanedbávání dětí.
- Poskytují služby rodinám, které potřebují pomoc při ochraně a péči o své děti.
- Zajišťují pobyt dětí v náhradních rodinách, pokud nejsou doma v bezpečí.
- Zajistit trvalé adoptivní domovy nebo služby samostatného bydlení pro děti opouštějící pěstounskou péči.
Co se stane, když je podáno oznámení o možném zneužívání nebo zanedbávání?
Každá zainteresovaná osoba může oznámit podezření na zneužívání nebo zanedbávání dítěte. Většinu hlášení podávají „povinní“ oznamovatelé (osoby, které jsou podle státních zákonů povinny hlásit podezření na zneužívání a zanedbávání dítěte). Přibližně v 18 státech má oznamovací povinnost každá osoba, která má podezření na zneužívání nebo zanedbávání dítěte. Hlášení o možném zneužívání a zanedbávání dítěte obvykle přijímají pracovníci služby na ochranu dětí (CPS) a buď je „prověřují“, nebo „prověřují“.3 Hlášení se prověřuje, pokud existuje dostatek informací, které naznačují, že vyšetřování je oprávněné. Hlášení může být vyřazeno, pokud není k dispozici dostatek informací, na jejichž základě by bylo možné provést další kroky, nebo pokud nahlášená situace neodpovídá státní právní definici týrání nebo zanedbávání.4 V těchto případech může pracovník odkázat osobu, která událost nahlásila, na jiné komunitní služby nebo na orgány činné v trestním řízení, aby jí poskytly další pomoc.
V roce 2002 bylo agenturám SPOD nahlášeno odhadem celkem 2,6 milionu případů týkajících se 4,5 milionu dětí. Přibližně 67 % (1,8 milionu podání) bylo prověřeno a 33 % (861 000 podání) bylo prověřeno.5
Když je oznámení „prověřeno“, co se děje dál?
Pracovníci CPS (často nazývaní „vyšetřovatelé“) reagují v určitém časovém období (od několika hodin až po několik dní) v závislosti na typu údajného špatného zacházení, potenciální závažnosti situace a požadavcích státních zákonů. Mohou hovořit s rodiči a dalšími osobami, které jsou v kontaktu s dítětem (např. lékaři, učiteli nebo poskytovateli péče o děti). Mohou také hovořit s dítětem, a to o samotě nebo v přítomnosti pečujících osob, v závislosti na věku dítěte a míře rizika. Děti, u nichž se předpokládá, že jsou v bezprostředním ohrožení, mohou být v průběhu vyšetřování a po dobu soudního řízení přemístěny do útulku, pěstounské péče nebo k příbuzným. Hlavním cílem vyšetřovatele je zjistit, zda došlo ke zneužívání nebo zanedbávání a zda existuje riziko, že k němu dojde znovu.
Některé jurisdikce nyní používají systém „alternativní reakce“. V těchto jurisdikcích, pokud je riziko pro dotčené děti považováno za nízké, se pracovník OSPOD může zaměřit spíše na posouzení obtíží rodiny a nabídku potřebných služeb než na shromažďování důkazů, které by potvrdily výskyt zneužívání nebo zanedbávání.
Na konci vyšetřování pracovníci OSPOD obvykle učiní jeden ze dvou závěrů – „nepodložený“ („nepodložený“) nebo „podložený“ („podložený“). (Tyto termíny se v jednotlivých státech liší.) Zjištění „nepodložené“ obvykle znamená, že pracovník nemá dostatek důkazů, aby mohl dospět k závěru, že dítě bylo zneužíváno nebo zanedbáváno, nebo že to, co se stalo, neodpovídá právní definici zneužívání nebo zanedbávání dítěte. Zjištění „opodstatněné“ obvykle znamená, že se předpokládá, že došlo k případu týrání nebo zanedbávání dítěte (podle definice státní legislativy). Některé státy mají další kategorie, například „nelze určit“, které naznačují, že nebyl nalezen dostatek důkazů, které by potvrdily nebo vyvrátily, že došlo ke zneužívání nebo zanedbávání.
Úřad zahájí soudní řízení, pokud zjistí, že k zajištění bezpečnosti dítěte je nezbytná pravomoc soudu pro mladistvé (prostřednictvím řízení o ochraně dítěte nebo řízení o „závislosti“). Za účelem ochrany dítěte může soud vydat dočasné příkazy, kterými umístí dítě do útulku po dobu vyšetřování, nařídí služby nebo nařídí, aby se určité osoby s dítětem nestýkaly. Při soudním jednání soud vyslechne důkazy a rozhodne, zda došlo ke špatnému zacházení a zda má být dítě nadále v pravomoci soudu. Na tomto jednání nebo na samostatném jednání pak soud vydá rozhodnutí, které může vést k tomu, že soud rodiči nařídí, aby dodržoval služby nezbytné ke zmírnění zneužívání nebo zanedbávání. Příkazy mohou rovněž obsahovat ustanovení týkající se návštěv rodiče a dítěte, povinností agentury poskytovat rodiči služby a služeb potřebných pro dítě.
V roce 2002 bylo zjištěno, že přibližně 896 000 dětí se stalo obětí zneužívání nebo zanedbávání.6
Co se děje v odůvodněných případech?
Pokud bylo dítě týráno nebo zanedbáváno, závisí další postup na politice státu, závažnosti týrání, riziku pokračujícího nebo budoucího týrání, dostupných službách pro řešení potřeb rodiny a na tom, zda bylo dítě odebráno z domova a bylo zahájeno soudní řízení na ochranu dítěte. K dispozici jsou následující obecné možnosti:
- Žádné nebo nízké rizikoPřípad rodiny může být uzavřen bez služeb, pokud šlo o jednorázový případ špatného zacházení, neexistuje žádné nebo nízké riziko budoucích případů nebo služby, které rodina potřebuje, nebudou poskytovány prostřednictvím orgánu péče o dítě, ale prostřednictvím jiných systémů.
- Nízké až střední rizikoPoskytnutí komunitních služeb nebo dobrovolných služeb CPS v domácnosti může být provedeno, pokud se pracovník CPS domnívá, že rodina bude mít z těchto služeb prospěch a riziko pro dítě se sníží. K tomu může dojít i v případě, že nebylo zjištěno žádné zneužívání nebo zanedbávání, pokud rodina služby potřebuje a je ochotna se jich účastnit.
- Střední až vysoké rizikoRodině mohou být opět nabídnuty dobrovolné služby CPS v domácnosti, které pomohou zmírnit rizika. Pokud je odmítne, může agentura požádat o intervenci soud pro mladistvé závislé osoby. Jakmile dojde k soudnímu rozhodnutí, že došlo ke zneužívání nebo zanedbávání, může soud pro mladistvé vyžadovat, aby rodina spolupracovala s domácími službami CPS, pokud se předpokládá, že dítě může zůstat bezpečně doma, zatímco rodina řeší problémy přispívající k riziku budoucího špatného zacházení. Pokud bylo dítěti vážně ublíženo nebo je považováno za dítě s vysokým rizikem vážného ublížení, může soud nařídit odebrání dítěte z domova nebo potvrdit předchozí odebrání dítěte agenturou. Dítě může být umístěno k příbuzným nebo do pěstounské péče.
Odhaduje se, že v roce 2002 bylo v důsledku vyšetřování nebo posouzení týrání dítěte odebráno z domova 265 000 dětí.7
Co se děje s lidmi, kteří týrají děti?
Lidem, u nichž se zjistí, že týrali nebo zanedbávali dítě, je obvykle nabídnuta dobrovolná pomoc nebo jim soud pro mladistvé uloží povinnost účastnit se služeb, které pomohou zajistit bezpečnost jejich dětí. V závažnějších případech nebo případech úmrtí je k vyšetřování povolána policie, která může proti pachatelům týrání dítěte podat obžalobu u trestního soudu. (V mnoha státech jsou určité druhy týrání, jako je sexuální zneužívání a závažné fyzické týrání, běžně předávány orgánům činným v trestním řízení.)
Bez ohledu na to, zda je či není podáno trestní oznámení, může být jméno pachatele zařazeno do státního registru týrání dětí, pokud se týrání nebo zanedbávání potvrdí. Registr je centrální databáze, která shromažďuje informace o týraných dětech a osobách, u nichž bylo zjištěno týrání nebo zanedbávání těchto dětí. Tyto registry jsou obvykle důvěrné a používají se pouze pro interní účely ochrany dětí. Mohou však být použity při prověřování některých profesí, například těch, které pracují s dětmi, aby byly děti chráněny před kontaktem s osobami, které by s nimi mohly špatně zacházet.
Co se děje s dětmi, které se dostanou do pěstounské péče?
Většina dětí v pěstounské péči je umístěna u příbuzných nebo v pěstounských rodinách, ale některé mohou být umístěny do skupinových domovů. V době, kdy je dítě v pěstounské péči, navštěvuje školu a měla by mu být poskytována lékařská péče a další služby podle potřeby. Rodina dítěte rovněž dostává služby, které podporují její úsilí o snížení rizika budoucího špatného zacházení a ve většině případů jí pomáhají při opětovném shledání s dítětem. Rodiče mohou své děti navštěvovat v předem stanovených termínech. Návštěvy jsou organizovány také mezi sourozenci, pokud nemohou být umístěni společně.
Každé dítě v pěstounské péči by mělo mít plán trvalého bydlení, který popisuje, kde bude dítě žít po opuštění pěstounské péče. Rodiny se obvykle podílejí na vypracování plánu trvalého pobytu dítěte a plánu služeb pro rodinu. Těmito plány se řídí práce agentury. S výjimkou neobvyklých a extrémních okolností je plán každého dítěte nejprve zaměřen na sjednocení s rodiči. Pokud snaha o sjednocení není úspěšná, může být plán změněn na jiné trvalé uspořádání, jako je osvojení nebo předání do péče příbuzného.8 Příležitostně plán zahrnuje trvalé umístění do pěstounské rodiny, obvykle pro starší děti, které se silně připoutaly k rodině nebo pro které nelze najít vhodný adoptivní domov. Kromě plánu trvalého umístění by starší děti měly obdržet služby přechodného nebo samostatného bydlení, které jim pomohou být soběstačné, až opustí pěstounskou péči ve věku 18 až 21 let.
Federální zákon vyžaduje, aby soud uspořádal slyšení o trvalém umístění, které určí trvalý plán pro dítě, do 12 měsíců po vstupu dítěte do pěstounské péče a poté každých 12 měsíců. Mnohé soudy přezkoumávají každý případ častěji, aby se ujistily, že se agentura aktivně podílí na plánování trvalého osudu dítěte.
V rozpočtovém roce 2001 se 57 % dětí opouštějících pěstounskou péči vrátilo ke svým rodičům. Průměrná délka pobytu v pěstounské péči byla 12 měsíců.9
Shrnutí
Cílem péče o děti je podporovat bezpečnost, trvalost a blaho dětí a rodin. I mezi dětmi, které se dostanou do pěstounské péče, většina dětí opustí systém péče o děti v bezpečí v péči své biologické rodiny, příbuzných nebo adoptivní rodiny.
Podrobnější informace o péči o děti naleznete v níže uvedených zdrojích. Podrobnější informace o systému péče o děti ve vašem státě nebo místní jurisdikci získáte u místního veřejného orgánu péče o děti.
Zdroje
Rycus, J. & Hughes, R. (1998). Terénní průvodce péčí o děti (I. – IV. díl). Washington, DC: CWLA Press.
Ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb USA (2010). Povinní oznamovatelé zneužívání a zanedbávání dětí. 2010 Child Abuse and Neglect State Statute Series (Série státních zákonů o týrání a zanedbávání dětí): Statutes-at-a-Glance. National Clearinghouse on Child Abuse and Neglect Information (http://www.childwelfare.gov/systemwide/laws_policies/statutes/manda.cfm).
The Child Welfare System Chart
Footnotes
1 Keeping Children and Families Safe Act of 2003, Title I Child Abuse Prevention and Treatment Act (P.L. 108-36). Každý stát má své vlastní zákony, které definují zneužívání a zanedbávání pro účely uvedení oznamovací povinnosti osob a popisu požadovaných zásahů státních/místních orgánů ochrany dětí. Informace o občanskoprávních zákonech týkajících se týrání a zanedbávání dětí podle jednotlivých států naleznete na internetových stránkách Národního informačního střediska pro zneužívání a zanedbávání dětí (National Clearinghouse on Child Abuse and Neglect Information) na adrese http://www.childwelfare.gov/systemwide/laws_policies/state/.
2 Zatímco některé státy pověřují orgány služeb na ochranu dětí, aby reagovaly na všechna oznámení údajného týrání dětí, jiné státy pověřují orgány činné v trestním řízení, aby reagovaly na určité typy týrání, jako je sexuální nebo fyzické zneužívání.
3 Viz Mandatory Reporters of Child Abuse and Neglect and Reporting Procedures, dostupné v National Clearinghouse on Child Abuse and Neglect Information Statutes-at-a-Glance Series (http://www.childwelfare.gov/systemwide/laws_policies/state/).
4 Viz Definitions of Child Abuse and Neglect, dostupné v National Clearinghouse on Child Abuse and Neglect Information Statutes-at-a-Glance Series (http://www.childwelfare.gov/systemwide/laws_policies/state/).
5 U.S. Department of Health and Human Services. (2004). Child maltreatment 2002 (Špatné zacházení s dětmi v roce 2002). Washington, DC: U.S. Government Printing Office.
6 Tamtéž.
7 Tamtéž.
8 Podle zákona o adopci a bezpečných rodinách (ASFA) se sice stále vyžaduje přiměřené úsilí o zachování a sjednocení rodiny, ale státní orgány jsou povinny usilovat o ukončení vztahu mezi rodičem a dítětem, pokud je dítě v pěstounské péči po dobu 15 z posledních 22 měsíců. Tento požadavek neplatí (podle volby státu), pokud o dítě pečuje příbuzný, pokud ukončení není v nejlepším zájmu dítěte nebo pokud stát neposkytl rodině odpovídající služby.
9 U.S. Department of Health and Human Services. (2012). Zpráva AFCARS (předběžné odhady za rok 2001 k březnu 2003).
.