Když ve dvanácti letech začala hrát basketbal, Laeticia Amihereová si vzpomíná, že viděla, jak lidé v tělocvičně skáčou, aby se chytili obroučky.
„Byla jsem fascinovaná, ale obroučka se mi zdála tak vysoká,“ vzpomíná nyní kanadská dvojka ročníku 2019. „Vlastně jsem si ani nedokázal představit, že bych se ho mohl dotknout, ale pořád jsem to zkoušel a zkoušel a zkoušel.“
Přeskočme o téměř čtyři roky dopředu a podívejme se na Amiheřin debut ve Sportscenteru: tehdy patnáctiletá výška proměnila během letošního dubna na turnaji rychlý brejk v jeden z nejsilnějších smečů v historii ženského basketbalu – ano, ještě jako středoškolačka – a jednou rukou prorazila míč obroučkou. „I pouhé chycení obroučky bylo tak skvělé,“ říká. „Tohle byl vykřičník.“
Jakkoli to bylo krásné, bezdeché zpravodajství kolem jejího jamu dává větší smysl v kontextu. WNBA je stará 21 let a za tu dobu zažila celkem 14 smečí v základní části a po sezóně (dalších šest přišlo během All-Star Games WNBA). U žen na univerzitní úrovni je smečování míče jen o něco častější, což může náhodného pozorovatele vést ke dvěma chybným závěrům: 1) ženy jsou fyzicky neschopné smečovat až na výjimečné případy a 2) ženská hra je o základech a smečování do ní prostě nepatří. Amihere a její kohorta virálních smečařek a smečařů pomáhají vyvracet tyto výmluvy, proč ženy zůstávají pod obroučkou, a zároveň zavádějí nový soubor pravidel pro dívky, které se chtějí dostat do vzduchu: stejná, jaká celou dobu používají chlapi.
To ovšem neznamená, že začínají na stejném místě. Průměrná hráčka WNBA měří kolem 180 cm a průměrná hráčka NBA měří kolem 180 cm – rozdíl v jejich průměrných vertikálách se ještě umocňuje díky tělesné chemii. Zatímco většina mužských sportovců má kolem 6 až 8 procent tělesného tuku, nejštíhlejší ženy na palubovce mají obvykle kolem 14 procent.
„Máte méně svalové hmoty, která vám pomáhá skákat, a větší váhu, kterou musíte při skoku nést, což je mnohem těžší,“ říká Polly de Milleová, fyzioložka z Women’s Sports Medicine Center v New Yorku, které spolupracuje s týmem WNBA New York Liberty. Ačkoli dostat se k obroučce může být pro ženy větší výzva, de Milleová poznamenává, že jejich schopnost trénovat sílu a výbušnost, což je pro hráčky všech pohlaví, které chtějí smečovat, zásadní, není nijak omezena.
Historie žen, které se rozhodly přijmout tuto výzvu, sahá mnohem dále, než by se dalo očekávat – ve skutečnosti ženy smečovaly více než deset let před vznikem WNBA. Na konci roku 1984 se stala Georgeann Wellsová, 180 cm vysoká studentka Západovirginské univerzity, první ženou, která smečovala ve vysokoškolském basketbalovém zápase. O několik let později se ženský tým na univerzitě v Severní Karolíně začal dostávat na titulní stránky novin kvůli své touze smečovat v zápasech. „Dostali jsme se do bodu, kdy jsme při rozcvičce skutečně smečovali čtyři lidé,“ vzpomíná Charlotte Smithová, bývalá hráčka WNBA a současná hlavní trenérka ženského basketbalu na Elon University. „Soupeřky se dokonce zastavovaly, aby se na nás podívaly.“
Smithová, Sylvia Crawleyová, Marion Jonesová a Gwendolyn Gillinghamová vyprávěly každému, kdo je chtěl poslouchat, jak právě jejich tým přinese do ženského basketbalu smečování. Zejména Smithová, jejímž strýcem je bývalý rozehrávač NBA David „Skywalker“ Thompson, chtěla jít ve stopách Michaela Jordana. „Když jsem viděla to malé logo, chtěla jsem umět smeč Jumpman,“ říká. Jumpman dával pozor: „Před několika lety jste si nedokázali představit, že by ženy mohly smečovat,“ řekl Jordan deníku Chicago Tribune v článku z roku 1993 o Smithové, Crawleyové a jejich konkurentce ve smečování Lisě Leslieové. „… Kdyby to měly, myslím, že byste viděli, jak se lidé hrnou na ženský basketbal.“
Nakonec v roce 1994 – v sezóně poté, co trefou s klaksonem vyhrála mistrovství NCAA – se 175 cm vysoké Smithové podařil druhý smeč v historii ženského univerzitního basketbalu, téměř identická replika s logem Jordan. „Vždycky jsem říkala, že všechno, co dokážou kluci, dokážou holky lépe,“ říká teď. „Nikdy jsem nedovolila, aby mě mé pohlaví omezovalo v čemkoli, co jsem cítila, že mohu dokázat.“
V roce 1984 vyvolal Wellsův smeč tříodstavcové články v novinách; v roce 1994 se Smithové smeč zdála být počátkem hnutí. „Ženy by se měly soustředit na hraní, ne na smečování,“ stálo v úvodníku z roku 1994. „Smečovat či nesmečovat, to je otázka,“ uvažoval jiný. Debaty o smečování žen pronikly až k dětem. „Jsem basketbalistka, můj bratr také,“ začínal jeden dotaz v poradenském sloupku. „Říká, že nikdy nebudu skákat tak vysoko jako kluci. Nechci tomu věřit. Je to pravda? On slam-dunkuje.“ Odpověď byla jednoduchá: „S tvým odhodláním bych to nevylučoval.“ Důkazy znalce? Džem Charlotte Smithové.
V roce 1997 začala zahajovací sezona WNBA a konverzaci o lize dominovaly otázky, kdy začnou smečovat ženy. Lisa Leslieová se v prvním zápase ligy pokusila o smeč a netrefila ji, za což byla zesměšněna v pořadu The Tonight Show with Jay Leno. Poté NBA během All-Star víkendu v roce 1998 dočasně nahradila soutěž ve smečování společnou soutěží o dva míče, v níž ženy předčily muže; každý článek o zbrusu nové lize zmiňoval absenci smečování, a tak se snažila změnit narativ.
„Nemyslím si, že je náhoda, že smečování se stává symbolem mužského basketbalu – a údajně tím, co dělá mužský basketbal vzrušujícím – právě ve chvíli, kdy je ženská hra na vzestupu,“ říká Michael Messner, profesor sociologie a genderových studií na USC a spoluautor připravované knihy No Slam Dunk:
V dnes již neexistující konkurenci WNBA, Americké basketbalové lize, se naskytla příležitost nabídnout to, co WNBA nabídnout nemohla: profesionální soutěž ve smečování pro všechny ženy. Sylvia Crawleyová, shodou okolností Wellsova sestřenice, vyhrála soutěž smečováním se zavázanýma očima. „Ukázala jsem, že ženy umí smečovat,“ řekla 175 cm vysoká útočnice listu Sun Sentinel. „Slam-dunking je hodně o sebevědomí a mentalitě, ať už jste muž, nebo žena.“ (Článek studijně poznamenává, že „v soutěži ve slam dunku nebyly žádné zvláštní handicapy“. Basketbalové míče a obroučky odpovídaly předpisům NBA). Akce z roku 1998 zůstává jedinou ženskou profesionální soutěží ve smečování, která se kdy konala v USA.
Michelle Snowová si myslela, že by mohla mít šanci dovézt domů první smeč WNBA, zejména poté, co během svých vysokoškolských let zvládla tři. Snowová se nejprve naučila smečovat od Charlotte Smithové na basketbalovém kempu a své nadhazovačky si přinesla do Tennessee pod vedením legendárního trenéra Pata Summitta. „Dívám se na to tak, že naše hra může zůstat navždy taková, jaká je, nebo se může zlepšit,“ řekla Summittová v roce 2000 poté, co se Snowová stala třetí ženou, která kdy smečovala ve vysokoškolském zápase. „Podle mého názoru smečování přináší do hry něco nového. Nevěřili byste, jaká míra vzrušení k nám pronikla.“
Odvrácená strana tohoto vzrušení však byla pro Snowovou obtížnější. Dopisy do redakce, kritické eseje a další příspěvky ho zahltily, zvláště když uvážíme, že 180 cm vysokému útočníkovi bylo v té době pouhých 20 let. „Spousta lidí mi říkala spoustu zbytečných věcí o ženském smečování,“ říká. Vzpomíná si, jak chodila na Summit s pláčem, když ji lidé nazývali neženskou, a říká, že jí trenér řekl, aby se vzchopila: „Uvědomuješ si, že jsi právě zpečetila svůj osud, pokud jde o profesionální kariéru, že?“
„Někteří lidé si myslí, že by ženy neměly zvedat činky, že by neměly smečovat – myslí si, že by měly doma vařit a ležet na zádech,“ říká dnes Snow. „Je to těžké. Někdy vás lidé rozpláčou. Až si popláčete, jděte jim dokázat, že se mýlí.“
Po své premiérové chybě to byla Leslie, kdo v roce 2002 dokázal všem, že se mýlili, když potopil první smeč v historii WNBA a hodil míč do obroučky tak hladce, že byste přísahali, že to byla nejjednodušší věc, kterou ten den udělala. Dav vybouchl a pět let po začátku se v ženském profesionálním basketbalu začalo smečovat. „U kluků je v hlavách zakořeněno, že smečovat je prostě vrchol basketbalu,“ řekla poté agentuře AP dvoumetrová Leslie. „… Muži nepovzbuzují své holčičky, aby se snažily zapracovat na svých smečích. Je to někdy takový sexistický přístup ke sportu.“
Ještě šest let potrvá, než se WNBA dočká dalšího smečování ve hře. Candace Parkerová, která v současné době vede úřadující šampionky Los Angeles Sparks v jejich druhé finálové účasti za sebou, už sice moc neskáče („Kéž bych se nezranila, nohy bych měla ještě o něco skákavější“), ale smeče v zápasech v roce 2008 přiměly kritiky přemýšlet o tom, zda právě ona bude tou, díky níž ženský smeč konečně přestane být hodný pozornosti. O čtyři roky dříve vyvolalo stejné otázky její vítězství nad JR Smithem a Rudym Gayem v McDonald’s All-American Dunk Contest. „To by byl můj sen,“ řekla tehdy Parkerová. „Aby se za deset let tři nebo čtyři holky přihlásily do soutěže ve smečování a nebyl to žádný velký problém.“
„Ráda o sobě přemýšlím jako o první v této generaci smečařek,“ říká nyní 193 cm vysoká středopolařka v narážce na nyní dominantní – ale jedinou aktivní – smečařku WNBA, 193 cm vysokou Brittney Grinerovou, která zasekla míč v zápasech naprosto nevídaně jedenáctkrát (další na řadě může být teprve 23letá Jonquel Jonesová: Ta smečovala během Utkání hvězd 2017). „Smečuje víc žen než kdy dřív, to je vývoj basketbalu. Teď je například atletičtější než na začátku.“
Je spousta současných hráček WNBA, které umí smečovat, jen to neudělaly v běžném zápase nebo po sezoně – smeče si nechávají na rozcvičku nebo trénink. Jedním z hlavních důvodů je prevence zranění. Dále je to jistota zaměstnání: „Čím je člověk starší, tím víc kilometrů má v nohách – ty dny jsou pro mě pryč,“ říká Tina Charlesová z New York Liberty, která smečovala na střední i vysoké škole.
„Spousta žen, jako jsem já, se spíš stará o to, aby se dostala do ligy a udržela si práci,“ dodává Snowová, která hrála ve WNBA 13 let, aniž by se jí splnil sen o házení míče v základní části nebo v play-off (v současnosti hraje v tureckém Mersin Buyuksehir Belediyesi). Vzhledem k relativně skromným platům profesionálních basketbalistek (a menším možnostem pro ty, které se ve WNBA neudrží) je pragmatické vyhnout se například zlomenině ruky na třech místech během tréninku. „To je mnohem důležitější než krása předvádění se při smečování,“ uzavírá.“
Smečování žen už není nic převratného, ale stále ještě zdaleka není všudypřítomné – a nedávná vlna virálních smečí, včetně té Amihereové, by mohla urychlit to, co podle všech známek představuje jen další fázi vývoje ženské hry. „Je to tak inspirativní,“ říká Parkerová. „Aby se dalo dělat víc věcí, musíte si nejdřív uvědomit, že to jde. Ať už se účastní smečařských soutěží, nebo jen zveřejňují videa na Instagramu, myslím, že je to obrovské.“
„Stále častěji vidím hráčky schopné smečovat všude na svých sociálních sítích,“ říká Amihere. „Ještě před dvěma lety to nebylo moc vidět. Hodně lidí mi píše, aby se mě zeptali, jak to dělám, protože si myslím, že pro spoustu hráček to není věc, kterou by vás někdo naučil.“
Příklad Ashlyn Watkinsová z Jižní Karolíny, která se poprvé dostala na internet kvůli smečování v 11 letech – letos v létě ve 13 letech a při výšce 180 cm smečovala na regulérních ráfcích. Watkinsová je členkou dívčího klubu AAU South Carolina 76ers, který na začátku každého roku pořádá soutěže ve smečování. Byli to její trenéři, kteří viděli její výšku a tlačili ji k tomu, aby sahala po obroučce; nyní jako vycházející osmiletá žákyně už má nabídky mimo jiné z univerzity v Jižní Karolíně a Kentucky. „Když se podíváte na video jejího prvního smeče, v tělocvičně to bylo, jako když Wilt dal 100 bodů,“ říká se smíchem spoluředitel 76ers Roshan Myers. „Byli jste tam?! Já tam byl.“
Watkinsové smečování začalo, stejně jako většina ostatních, dlouhým tréninkem. „Prostě jsem začal dělat zdvihy lýtek a podobné věci, abych skákal výš,“ říká. Vzhledem k jejím dovednostem je příznačné, že basketbal konzumuje hlavně formou highlight reelů na YouTube. O tom, že se jí to konečně podařilo, dodává: „Byla jsem šťastná a pyšná sama na sebe – jak jsem to trénovala a dělala, byla jsem na sebe stále víc a víc pyšná.“
Kdykoli se podobní mladí hráči dostanou do povědomí veřejnosti, jako se to letos podařilo patnáctileté Francesce Belibiové, když se stala první dívkou, která smečovala v basketbalovém zápase na střední škole v Coloradu, obvykle se setkávají se směsicí obdivu a skepse. „Proč je to taková věc?“ „Je prostě vysoká.“ „To je muž.“ „Sotva se svezla po obroučce.“ Jistě zdrcující kritika, kterou si přečtete jako středoškolák nebo středoškolačka, ale také prostě špatná.
„Viděl jsem metr osmdesát vysoké kluky, kteří jsou třeťáci na střední škole a neumějí smečovat – což vypovídá o tom, jak fenomenální ta věc je,“ říká Myers. „Na to, že lidé komentují, že je někdo jenom vysoký… pořád se musíte dostat z podlahy, dát míč nad obroučku s kontrolou, přistát. Nevím, jaký je vertikální skok průměrného člověka, ale Ashlyn pravděpodobně překoná dva metry, což je pro každého těžké.“
Nějak se důsledky tohoto pohybu za posledních 20 let téměř nezměnily. „Na smečování žen existuje dvojí metr,“ napsala o Parkerové v roce 2006 Nicole Lavoiová, nyní spoluředitelka Tuckerova centra pro výzkum dívek a žen ve sportu na Minnesotské univerzitě. „Na jedné straně, pokud smečuje žena, je její smeč odmítána a srovnávána s mužskými smečemi jako ‚ne pravá smeč‘ nebo jako nedostatečná výška nad obroučkou. Na druhé straně je nedostatek ženských smečování často používán jako důkaz, že ženská hra je ‚méněcennou‘ verzí basketbalu.“
Podpořit dívky a ženy, aby se cítily svobodné a snažily se o smečování se všemi silovými tréninky a cvičením, které to vyžaduje, je úkolem pro trenéry i média. „Když vidíte LeBrona Jamese smečovat na videu, neřeknou: „To smečuje muž!“,“ říká Messner z USC. „Dokud budeme označovat pohlaví pokaždé, když žena smečuje míč, v podstatě snižujeme tento úspěch a označujeme ho za nenormální.“
„Bylo by opravdu skvělé vidět lidi, kteří sestavují hry pro smečování, jako to dělal Pat Summitt v Tennessee,“ říká Snow. Snow i Parker smečovali v zápasech Summittova týmu. „Zároveň by se tak smečování stalo součástí ženské hry, ne jen něčím, co se dělá při rychlém brejku. Dá se to dělat i na polovině hřiště.“ Před několika posledními zápasy All-Star pořádala WNBA neformální „předzápasový smečovací festival“, ale Snow se domnívá, že by měla zahájit oficiální soutěž ve smečování. „Víte, jaká by to byla zábava?“ říká. „Možná bych se vrátila, jen abych se zúčastnila soutěže!“
Každá hráčka, se kterou B/R mluvil, zdůraznila, že je důležité pokračovat ve vývoji ženské hry – vidět se jako součást stále rostoucí linie žen, které se odvážily hledat vznešený vzduch nad obroučkou. „Schopnost smečovat inspiruje další dívky a ženy k tomu, aby chtěly zkusit totéž, a kdo ví, čeho jsou schopné.“ Parkerová říká. „Všechny ty hráčky, které se teď stávají virálními, předávají pochodeň další generaci,“ dodává Snow.
Pro Ashlyn je proces mnohem přímočařejší. „Není to nemožné, dá se to zvládnout,“ říká, skoro jako by vysvětlovala samozřejmý potenciál tohoto spisovatele pro čas visení. „Každý to zvládne, pokud se do toho pustí.“
„Každý to zvládne, pokud se do toho pustí.
