Jak přestat hledat potvrzení u druhých

Když se snažíme posílit své postavení, může být snadné vydávat drzá prohlášení typu: „Nikoho nepotřebuji, potřebuji jen sebe!‘

Ačkoli by taková rétorika mohla být skvělou popovou písní, na můj vkus je příliš zjednodušená.

Většina z nás skutečně potřebuje druhé lidi. Potřebujeme je, aby nás stimulovali, učili, vyzývali a samozřejmě milovali.

Jak tedy zjistit, jak zdravá (nebo nezdravá) je naše vlastní závislost na druhých?

Najít si ve svém životě lidi, kterým důvěřujeme, na které se můžeme spolehnout a na které se můžeme obrátit, když jde do tuhého, je pro naši pohodu zásadní.

Je zdravé…

• Prosit a přijímat pomoc, podporu, povzbuzení atd.
• Zohledňovat potřeby svých blízkých v našich vlastních rozhodnutích.
• Rádi jsme s lidmi a přijímáme jejich náklonnost.
• Mít pocit, že naši blízcí významně přispívají k našemu štěstí.

Další, která se objevuje spíše u intimních partnerských vztahů, je tato:

Pěstovat si obvyklou závislost na silných stránkách a schopnostech toho druhého.

Např:

Na druhou stranu on nesnáší mluvení po telefonu, takže jsem to já, kdo obvykle volá do banky, pojišťovny, opravny atd.

Jistě, kdybychom žili každý sám, museli bychom tyto věci dělat sami. Oba jsme plně schopni být samostatní.

Ale nakonec, být součástí partnerského vztahu by mělo mít nějaké výhody! Rádi tomu druhému usnadňujeme život. Já mu kryji záda a on kryje záda mně.

Nezdravá závislost

Víme, že jsme na někom nezdravě závislí, když…

• Máme pocit, že se nedokážeme rozhodovat bez jeho přispění.
• Cítíme se dobře, jen když se nám dostává jeho náklonnosti.
• Považujeme ho za zodpovědného za naše vlastní štěstí.
• Záviset na jejich potvrzení našeho pocitu vlastní hodnoty.

Tento druh závislosti je velmi častý v intimních vztazích – ale může se vyskytovat i v přátelství.

Po mnoho let jsem se cítila dobře, jen když mi přátelé věnovali pozornost a potvrzení. Tak moc jsem chtěl a potřeboval, aby mě lidé měli rádi.

Člověk by si myslel, že kvůli tomu budu tak trochu „lidumil“ – a taky že ano, ale velmi specifickým způsobem.

Nejjistěji jsem se cítil, když jsem byl s novým přítelem ve „fázi líbánek“.

To je pravda, i přátelé mají fáze líbánek.

Znáte to – někoho potkáte a prostě si „padnete do oka“. Toužíte s ním trávit více času, cítíte se jím nadšeni. Kdykoli se stane něco zábavného, říkáš si: „Nemůžu se dočkat, až jim o tom řeknu!“ – Nakonec na ně pořád myslíš a mluvíš o nich.

Je to v podstatě zamilovanost bez romantiky – zamilovanost do kamaráda!“

Milovala jsem ten pocit, když jsem byla „zamilovaná“ do nového kamaráda. ‚Tenhle člověk si myslí, že jsem super! Chce se mnou trávit čas! Pořád mi posílají písničky a videa, určitě na mě myslí!“

Ale samozřejmě nakonec ta líbánková fáze vyprchá. A vaše přátelství se stane, no, docela stejné jako všechna ostatní přátelství. Velmi hezké, ale mnohem méně intenzivní.

Bez té intenzity bych o sobě mnohem víc pochyboval. Říkal bych si: „Mají mě ještě rádi? Jsem dost dobrý?“

Ztráta sebe sama v potřebě být milován

Tato potřeba náklonnosti od mých přátel vedla k tomu, že jsem si vypěstoval dost nezdravý návyk. Stále jsem se honil za novými přátelstvími – honil jsem se za „opojením“ z líbánkové fáze.

Hrdil jsem se tím, že jsem „společenský motýl“ – že si nacházím místo v mnoha různých skupinách lidí.

Není samozřejmě nic špatného na tom mít spoustu přátel, ale nezdravé na tom pro mě bylo, že jsem hrál hru čísel. Sbíral jsem přátele, abych v případě, že mě někdo odmítne, měl další, o které se mohu opřít.

Často jsem podvědomě vyhledával pozornost lidí „s vysokým postavením“. Čím vyšší bylo jejich postavení, tím více jsem se cítil potvrzený, když se jim líbím!“

Ironicky řečeno – tito „vysoce postavení“ lidé byli docela zvyklí na to, že lidé touží po jejich náklonnosti, a tak si sami vypěstovali nezdravý zvyk – zahrávat si s lidmi.“

Vzpomínám si na obzvlášť obtížné přátelství, které jsem měl s jednou dívkou na střední škole. Pořád mě zvala, abych něco podnikal jen s ní, a chovala se ke mně, jako bych byl výjimečný. Když jsme však byli ve společnosti ostatních, shazovala mě.

Její chování ve mně vyvolávalo o to větší touhu po jejím potvrzení a měl jsem pocit, že musím o její náklonnost soutěžit. Takže jsem nakonec do tohoto přátelství vkládal víc úsilí a energie než do ostatních.

Což (opět ironicky) znamenalo, že jsem vlastně zanedbával svá silnější, stabilnější přátelství. Bral jsem je jako samozřejmost.

Často jsem se přistihl, že se měním nebo chovám jinak, jen abych se těmto „vysoce postaveným“ lidem zalíbil. Ohrožoval jsem svou integritu ve snaze vtěsnat se do osobnostní formy, o které jsem si myslel, že se jim bude líbit.

Ohýbal jsem se, abych se zalíbil lidem, kteří pro mě nebyli dobří, a nechával jsem svou identitu utvářet nejnovějším, nejzářivějším člověkem v mém životě – ztrácel jsem přitom sám sebe a přicházel o přátele.

Něco se muselo změnit.

Zlomení návyku

Časem mi bylo něco zcela jasné. Spoléhat se na druhé, pokud jde o můj pocit vlastní hodnoty, bylo neudržitelné. Nikdy by to nestačilo.

Závislost na druhých, pokud jde o potvrzení, je obzvláště nestabilní kvůli našemu zabudovanému „negativnímu zkreslení“. Jako lidé máme tendenci všímat si, reagovat a pamatovat si své negativní zážitky více než ty pozitivní.

„Mozek je jako suchý zip pro negativní zážitky, ale jako teflon pro ty pozitivní.“

Dr. Rick Hanson

To platí nejen pro to, co o nás říkají druzí, ale i pro to, co říkáme my sami o sobě.

A právě tady se můj zvyk hledat potvrzení u druhých stával opravdu nebezpečným.

Jak jsme viděli výše, moje potřeba potvrzení skončila tak, že jsem se dostal do situace, kdy jsem ztrácel svou identitu, lidé, kterým jsem se snažil zavděčit, se ke mně chovali špatně a já ztrácel stabilnější přátelství.

To pak způsobilo, že se u mě projevila další předpojatost – potvrzovací předpojatost (Confirmation Bias).

Potvrzovací předpojatost nás nutí věnovat větší pozornost informacím, které potvrzují naše již existující přesvědčení.

V mém případě – přesvědčení, před kterým jsem se snažil utéct, bylo „Nejsem dost dobrý.‘

Ale i když mi nová přátelství dodávala dočasné sebevědomí, po odeznění líbánkové fáze se mi připomínaly věci, které můj předsudek potvrzovaly.

„Lidé s vysokým postavením se ke mně chovají nevlídně – to dokazuje, že nejsem dost dobrý.“

„Moje zavedená přátelství umírají – to dokazuje, že nejsem dost dobrý.“

A vydal bych se hledat nové přátele, abych ten hlas přehlušil – jenže bych skončil tam, kde jsem začal.

Byl jsem uvězněn v nekonečném kruhu „nejsem dost dobrý“.

Když jsem konečně (díky terapii) dokázal pochopit, co se děje – všechno mi bylo jasné.

Když nemáme rádi sami sebe, žádná náklonnost druhých na světě tu díru nezaplní.

To všechno jsem nedělal proto, že by mě lidé neměli rádi. Měl jsem mnoho, mnoho zdravých přátelství a vztahů a mnoho lidí, kteří si mysleli, že jsem skvělý takový, jaký jsem.

Dělal jsem to proto, že jsem neměl rád sám sebe.

A tak mi žádná z té lásky, péče nebo náklonnosti od druhých nepřipadala dostatečná. Nic z toho nestačilo k tomu, abych se zbavila svých negativních přesvědčení o sobě samé.

Těch jsem se potřebovala zbavit sama. A potřebovala jsem se začít spoléhat sama na sebe.

Převzetí odpovědnosti za vlastní emoce

Když jsme nezdravě závislí na druhých – je pak až příliš snadné činit druhé lidi odpovědnými za naše emoce.

Děláme to proto, abychom ospravedlnili své reakce. Dobrým příkladem je, když vybuchneme vzteky a pak to ospravedlňujeme slovy: „Rozzlobil jsi mě.“

Když druzí lidé dělají věci, které nás rozčilují, jsou samozřejmě zodpovědní za svá slova a činy.

Jedinou osobou zodpovědnou za naše emoce (a za to, jak na ně reagujeme) jsme však my sami.

To neznamená, že bychom se měli obviňovat. Ve skutečnosti – sebeobviňování je samo o sobě reakcí na emoci studu. Místo toho se můžeme rozhodnout reagovat na vlastní stud laskavě.

Když jsem si uvědomil, jak mě mé vlastní jednání negativně ovlivnilo – rozhodně jsem pocítil stud. Reagoval jsem obviňováním: „Jak jsi si to mohl udělat?“

Za to, že jsem se odsoudil, jsem se začal odsuzovat! (Staré zvyky se těžko odbourávají)

Když mě však můj terapeut povzbudil, abych se od obviňování přesunul k empatii, byl jsem schopen vidět pravdu:

Byl jsem mladý člověk, který se (jako mnoho jiných) necítil dost dobrý. Nevěděl jsem, že na tento problém existuje vnitřní řešení, a tak jsem hledal vnější. Snažil jsem se ze všech sil. Nechtěl jsem nikomu ublížit, a už vůbec ne sobě. Celá ta sebedestrukce nepocházela z toho, že bych byl „hloupý“, „sobecký“ nebo „špatný“. Pocházelo prostě z nouze. Potřeboval jsem lásku.

Když jsem si tohle všechno uvědomil, další krok byl docela jednoduchý:

Dat sám sobě tu lásku.

Odstranění negativních přesvědčení o sobě

Ok – víte, jak jsem říkal, že další krok je jednoduchý? Neřekl jsem, že je jednoduchý!

Radikální sebeláska je úžasná, nikdy nekončící cesta. Ale nemůže ani začít bez pořádné špetky sebepřijetí (což opět – není snadné!)

Doktorka Tara Brachová nás ve své knize „Radikální soucit“ vybízí, abychom se podívali, co se stane, když se zbavíme negativních přesvědčení o sobě samých.

Jaký by byl můj život bez tohoto přesvědčení?
Kým bych se stal, kdybych žil bez tohoto přesvědčení?

Lidé se však často bojí zbavit se svých negativních přesvědčení o sobě samých, protože si myslí, že si tím dávají „volnou ruku“ pro škodlivé návyky nebo chování.

Na to doktor Brach výmluvně odpovídá:

Je velký rozdíl mezi moudrostí rozlišování a averzí odsuzování. Rozlišování nám říká: „Když trvám na tom, aby bylo po mém, můj partner se stáhne do ústraní a stane se chladným a odtažitým“. Odsuzování říká: „Když chci, aby bylo po mém, znamená to, že jsem sobec – špatný člověk.“ V tomto případě je to špatně. Posuzování poznamenává naši základní podstatu.

Namísto toho, abychom se posuzovali na základě své chyby nebo nedostatku, nám Dr. Brach radí, abychom „objevili zranitelnost, která je pohání“, a „probudili svou schopnost soucitu se sebou samými“.

Tak můžeme rozeznat své chyby, aniž bychom se soudili. Dokážeme být soucitní sami k sobě a také rozpoznat důsledky svých činů.

Když se zbavíme svých negativních přesvědčení o sobě, odemkneme a otevřeme těžké brány, které nám bránily v tom, abychom se dokázali mít rádi, a začneme se uzdravovat.

Stáváme se lepšími přáteli sobě i svému okolí.

V kostce

Pokud si myslíte, že byste mohli být nezdravě závislí na lásce a náklonnosti druhých, věnujte trochu času následujícím úvahám:

• Nikdy není zdravé, abychom byli závislí na druhých, pokud jde o náš pocit vlastní hodnoty.
• Jedinou osobou zodpovědnou za naše emoce jsme my sami.
• Jen proto, že negativní přesvědčení o sobě cítíme jako skutečná, neznamená to, že jsou pravdivá.
• Když se zbavíme svých negativních přesvědčení o sobě, otevřeme si dveře k sebelásce.
• Láska k sobě samému je nejtrvalejší láskou na světě.
• Je v pořádku být závislý na lidech – pokud jste jedním z nich vy!

Další informace o tom, jak praktikovat radikální sebelásku, si můžete přečíst zde.

.