Britský premiér Boris Johnson se zoufale snaží přetavit hlasování britské veřejnosti o vystoupení z Evropské unie z června 2016 v konkrétní brexit.
Skutečný problém je však mnohem starší a důležitější než to, zda se 52 procentům Britů konečně pochopitelně znelíbila stále antidemokratičtější a Německem ovládaná Evropská unie.
Anglie je ostrov. Historicky, politicky a jazykově nebyla nikdy trvale a plně integrována do evropské kultury a tradic.
Příběh Británie se většinou týkal konfliktu s Francií, Německem nebo Španělskem. Převaha královského námořnictva ve vzdorném duchu jeho námořních lordů zajistila, že evropští diktátoři od Napoleona po Hitlera nikdy nemohli vkročit na britskou půdu. Jak ujišťoval britský admirál John Jervis své nadřízené v roce 1801 uprostřed zvěstí o blížící se napoleonské invazi: „Neříkám, lordi, že Francouzi nepřijdou. Říkám jen, že nepřijdou po moři.“
Britská námořní moc, imperialismus, parlamentní vláda a většinové protestantské náboženství ji odlišují od jejích evropských sousedů – a to nejen kvůli její geografické izolaci.
Britské a skotské osvícenství 18. století Edmunda Burka, Davida Huma, Johna Locka a Adama Smithe kladlo mnohem větší důraz na individualismus, svobodu a volnost než na vládou vynucovanou rovnost výsledků, kterou upřednostňovali francouzští osvícenští myslitelé jako Jean-Jacques Rousseau. Není náhodou, že americká revoluce byla založena na myšlence individuální svobody a volnosti, na rozdíl od pozdější násilné snahy francouzské revoluce přerozdělit příjmy a zbavit „nepřátele lidu“ jejich práv, a dokonce i životů.
Francie dala Napoleona, Itálie měla Mussoliniho a Německo dalo světu Hitlera. V britských dějinách lze jen těžko najít srovnatelnou diktátorskou osobnost, která by usilovala o kontinentální nadvládu. Britové samozřejmě často nebyli žádní svatoušci. Své globální impérium ovládali přesvědčováním i brutální silou.
Ale i britský imperialismus byl jiného druhu než belgický, francouzský, německý, portugalský nebo španělský kolonialismus. Bývalé britské kolonie Amerika, Austrálie, Kanada, Indie a Nový Zéland jsou již dlouho demokratické, zatímco velká část Latinské Ameriky, abychom uvedli příklad, donedávna demokratická nebyla.
V první světové válce ztratili Britové téměř milion vojáků, když se snažili zachránit Francii a Belgii. Ve druhé světové válce byla Anglie jedinou zemí, která bojovala proti Ose po celou dobu války (od září 1939 do září 1945), jedinou spojeneckou mocností, která bojovala proti Ose zcela sama (asi rok od poloviny roku 1940 do poloviny roku 1941), a jedinou velkou spojeneckou mocností, která šla do války, aniž by byla přímo napadena. (Přišla na pomoc svému spojenci Polsku.)
Historicky se Británie dívala spíše na moře a Nový svět než na východ do Evropy. V tomto transatlantickém smyslu měl Kanaďan nebo Američan s Angličanem obvykle více společného než Němec nebo Řek.
Během posledních 30 let Britové na tuto skutečnost téměř zapomněli, když se spojili s Evropskou unií a zavázali se přijmout evropské hodnoty na společné dráze k domnělé utopii.
Do té míry, do jaké Anglie zůstala poněkud podezíravá vůči kontinentalismu EU tím, že odmítla euro a nepřijala evropský socialismus, se zemi dařilo. Když však Británie následovala německý příklad otevřených hranic, zvrátila tržní reformy Margaret Thatcherové a přijala pacifismus a energetické fantazie EU, stagnovala.
Johnsonovou snahou jako nového premiéra je údajně naplnit vůli britského lidu vyjádřenou v roce 2016, a to proti vůli aparátu Evropské unie a většiny britského establishmentu. Ale po stovkách let drsné nezávislosti se Británie nakonec spojí s Evropou, nebo si zachová svou svébytnou kulturu a sblíží se s anglicky mluvícími zeměmi, které kdysi založila – a které si vedou lépe než většina členů stále více regulované a antidemokratické Evropské unie.
Evropa je znepokojivě neozbrojená. Většina členů NATO odmítá realizovat slíbené investice do obrany. Záporné úrokové sazby se v Evropě stávají normální. Nezaměstnanost na přísně regulovaných trzích práce zůstává vysoká.
Jihoevropské země nikdy nemohou plně splatit své půjčky od německých bank. Disidentská Visegrádská skupina, kterou tvoří Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, se snaží vytvořit uvnitř EU mini alianci, která prosazuje bezpečné hranice, pouze legální přistěhovalectví, jadernou energii a tradiční hodnoty a křesťanství.
Británie má poslední šanci znovu přijmout svobodný tržní demokratický svět, který kdysi pomáhala vytvářet – a distancovat se od plíživého etatismu, proti němuž kdysi vystupovala.
